Nejásal jsem, neradoval se, ale oddechl si. Projekt Středoevropského fora padl a nějaké jásání skutečně nebylo na místě, neboť nevznikne unikátní kulturní organizace, která pod svou střechou měla soustředit výstavní i badatelské prostory se zaměřením na výtvarnou kulturu ve středoevropské oblasti po roce 1945. Oddechl jsem si však proto, neboť ona "střecha" ukrývající kulturní poklady, vystavená na plánovaném místě, byla z mého pohledu horší než zásah brokovnicí do samotného srdce Olomouce.

Kontroverzní, to byl eufemizmus používaný ve vztahu k Středoevropskému foru, který měl zakrýt výrazy, jež používala o stavbě skupina odpůrců, i výrazy, které naopak na jejich účet směřovaly od zarytých zastánců fóra. Jedni mluvili o obludných bunkrech, druzí o kulturních ignorantech. Nastala tak zvláštní situace, kdy lidé nediskutovali o ojedinělosti a potřebě takového projektu, o jeho možnostech budoucího naplnění či využití, ale o tom, jestli v historické zástavbě mají tyto čtyři monolity moderní architektury stát. Jako by tak ona unikátní myšlenka tohoto jedinečného centra podporovaná i z polské a maďarské strany byla odsunuta na druhou kolej. Forma stavby tak předčila její obsahovou myšlenku.

Architektura je z pohledu laika, tedy i mne, zvláštní věc. Měla by být krásná i užitná zároveň, měla by sloužit i obohacovat, zaujmout, ale nezhnusit a v neposlední řadě také s citem dotvářet prostor, ve kterém lidé žijí. Středoevropské fórum tyto body vždy naplňovalo pouze z jedné části. Jsem zastáncem moderních staveb a to i těch, které jsou zakomponovány do historických částí měst. Když jsem vyjadřoval nesouhlas s podobou Středoevropského fora na místě, kde bylo plánováno, nazývali mě lidé nekulturním buranem, který si hoví v zastaralém smrádečku hanácké metropole a nemá smysl pro budoucnost, je zkostnatělý a moderní progrese je pro něj španělská vesnice. Z mého pohledu tomu tak není. Pražský Tančící dům považuji za výborný a citlivý projekt, který historickou zástavbu doplňuje. Na rozdíl od olomouckého fora s domy v okolí dýchá a nebere jim kyslík a nedusí je. Vezmeme-li příklad ze zahraničí a podíváme se na Paříž, pak v této historické metropoli nalezneme jedny z nejlepších příkladů, jak skloubit modernu s historií. Centre Pompidou je kulturní centrum a muzeum vystavěné v samotném srdci tohoto evropského velkoměsta. Mezi historickou zástavbou stojí obrovská stavba, která jakoby vypadala neustále pod lešením a trčely z ní roury klimatizace a eskalátory. Pro svou extravaganci však dostala dostatek prostoru a od historických domů je odděluje prostranství naplněné pouličními umělci a kulturním životem.

Vždyť sám zakladatel moderní architektury Le Corbusier, proslavený svými stavbami, které, slovy laika, jsou celé ulité z betonu, věděl, co je urbanismus, a že tyto stavby potřebují svůj patřičný prostor. Prostor nejen proto, aby onen beton nezalil i okolí, ale aby samotná stavba mohla dýchat a její moderní krása vynikla. A to je můj důvod, proč jsem si oddechl při pádu projektu Středoevropského fora. Forma stavby, nejen že v rámci veřejné debaty dusila svou obsahovou náplň a dusila i okolní stavby, ale na plánovaném místě dusila i vlastní potenciál krásného moderního objektu.
A jestli mě lidé budou nazývat buranem jenom proto, že ve svém městě, které mám velice rád, chci dýchat, rád buranem budu.