Jsou to vrahové a všechny je potřeba potrestat. Vykácet! - křičí jeden tábor, palce proklatě mířící k zemi. Nemohou za to, my sami se chováme jako sebevrazi. Nechte je žít! - volají druzí a jejich palce ukazují vzhůru. Koho soudíme? Přece stromy u silnic. Nedávná tragická nehoda u Samotišek totiž opět rozdělila společnost na dva nesmiřitelné tábory. Uprostřed není nikdo.

Bývala to klidná silnička lemovaná krásnými stromy, taková výpadovka z Hané s nádherným výhledem. Jak provoz houstl, kouzlo se vytrácelo. Z cesty, kterou kdysi kráčeli poutníci za pokáním, se stala křížová ve zcela jiném smyslu, než ji chápou křesťané. Zařadila se na seznam silnic smrti, každý rok na ní zbytečně vyhasne několik životů. Před pár dny tu v ranní mlze zemřela mladá maminka. Smyk, strom, konec.
Pár minut poté, co jsme o této tragédii vydali zprávu, reagovala v diskuzi pod článkem čtenářka Eva. "Proč proboha pořád sázíte stromy tak těsně u silnice?" ptá se kohosi anonymního. O chvíli později jí odpovídá Patrik: "Protože zpěvňují okraje vozovky." A máme to tu. Ze smradlavé stoky, jíž se bohužel každá podobná debata brzy stane, zní v podstatě jen dva názory. Kácet, nebo nekácet?
Pardon, ale odbočím. Před několika lety jsem se zájmem sledoval pokus, který vymyslela jedna organizace zabývající se bezpečností provozu. Na zhruba devadesátikilometrovou trasu, vedoucí po velmi frekventovaných silnicích, vyrazily dvě stejná běžná auta. Řidič prvního jel předpisově. V obci padesát, před zatáčkou ubrat, i na rovném úseku maximálně devadesátka, žádné riskantní předjíždění. Ten druhý, profesionální závodník, dostal za úkol jet, co to dá. Bez limitů. A výsledek? Závodník dojel asi o deset minut dřív. Podle svých slov se ale několikrát ocitl v přímém ohrožení života. A nejen svého.

Aleje k silnicím neodmyslitelně patří. Kromě zmiňovaného zpevnění okrajů slouží i pro oddělení dopravní tepny od okolní přírody. Pohlcují hluk, škodliviny a prach, před kterými chrání (jako je tomu v případě aleje pod Kopečkem) třeba pole, na kterém se zemědělci snaží vypěstovat pokud možno bezolovnatou kukuřici či obilí. Výsadba stromů počítá s elementární inteligencí řidičů; strom je dobře viditelná překážka, o jejíž pevnosti a hlavně neústupnosti nemůže být pochyb. Strom jasně říká: drž se na silnici, protože já ten náraz ustojím. V dobách, kdy dostat ze škodovky stovku byla záležitost mnohdy i minut, se nevyplatilo na tříkilometrovém, relativně rovném úseku zkoušet lámat rychlostní rekordy. Dnes i z toho nejobyčejnějšího auta dostanete na pár metrech stopadesátku a čas je mnohem dražší, než býval dříve. A ten krátký úsek mezi Samotiškami a Chválkovicemi je přesně tím správným místem, kde se ho dá trochu uspořit. Nebo přijít o život.
Tábor dřevorubců by chtěl kolem silnic volno. Nejlépe ještě aspoň padesátimetrový pás s nějakým bezpečnostním povrchem a celé to uzavřít pneumatikami, jako tomu bývá na závodech. Konečně se zbavit těch malebných silniček, po kterých se kvůli stromům nedá jet ani devadesátkou. A narovnat je, k čemu jsou zatáčky!
Možná by ale stačilo jen trocha ohleduplnosti a méně agrese. Strohá čísla bez dalšího komentáře. Zatímco šedesátkou dojedete z Chválkovic do Samotišek plynule za necelé tři minuty, pokud se budete řítit stovkou a ani v zatáčce nezpomalíte, zvládnete to za minutu a tři čtvrtě.

Město se, přestože silnice je krajská, bude snažit najít nějaké řešení. Možná svodidla, možná výstražná značka. Těžko říct, zda to pomůže.
Před časem jsem při cestě Polskem projížděl na jedné velmi podobné silnici kolem obrovské cedule. Byl na ní zdálky viditelný nápis Czarny Punkt. A stejně velkým písmem i aktuální statistika. 15 martwych 25 ciężko rannych. I za jízdy bylo patrné, že čísla jsou čerstvě přelepená. Nemohu bohužel historku ukončit tvrzením, že obávaní polští řidiči za touto cedulí zjihli jako beránci. To by se čísla už nemusela aktualizovat. Ale my bychom zjihnout mohli. Jde o naše životy. Stromy za to nemohou. Nabourat se totiž dá do všeho. A kotrmelce v oranici taky asi nejsou lákavou altermativou.