Pamatujete si je určitě vy všichni, pro které osmdesátá a devadesátá léta minulého století nejsou jen prázdnými pojmy z učebnic dějepisu. V každé ulici byl aspoň jeden, v těch delších dva i více. Řeč je o malých pultových krámcích s potravinami všeho druhu, o všech těch jednotách, konzumech, či jak se vlastně jmenovaly. Nějak nám v posledních letech prořídly a místo nich se objevila třeba kadeřnictví, lidové jídelny či prodejny sportovních trofejí.

Byl to pro mě a mé tehdejší spolužáky malý kulturní šok, když jsme se někdy v roce 1993 ocitli se studentským zájezdem v Itálii a v centru kteréhosi ze severoitalských měst se marně pokoušeli najít známý obchůdek s potravinami (pravděpodobně abychom doplnili tenčící se zásobu levnějšího alkoholu, přiznávám). Nemohli jsme tehdy dlouho pochopit, že pultové potraviny v historickém jádru civilizovaného evropského města prostě nejsou a že pokud se nehodláme občerstvit v některé z četných restaurací či bister, musíme zamířit do super- a hypermarketů na předměstí. Podobnou a postupně stále méně překvapivou zkušenost jsem pak udělal i při svých dalších turistických návštěvách na "západ".
V tehdejším Československu a později Česku byla situace zcela odlišná. Nepřeberné množství za socialismu fungujících malých obchodů s potravinami a smíšeným zbožím, včetně trpasličích samoobsluh, se na začátku devadesátých let nejenže nezmenšovalo, ale naopak pár let ještě bytnělo. Podnikáníchtiví jedinci staré koloniály zvelebili a nové otevřeli třeba i v garážích rodinných domů či doslouživších kotelnách. Rázem se to v ulicích měst a větších obcí hemžilo samými Minimarkety, "Potravinami Blažková a syn" a podobnými firmami nabízejícími sousedům přes dva domy pečivo, mléko, uzeniny a další základní sortiment.
Jenže pokrok nezastavíš a s přirozeným ekonomickým vývojem mladé tržní společnosti začaly do naší reality pronikat velké obchodní řetězce se svými obřími nákupními centry na krajích měst. Tak jako kdysi v oné "mojí" Itálii začátku devadesátých let. A rodinné krcálky s minimálními obraty a čistě sousedskou klientelou postupně hlásily konec.
Několik jich ještě zůstalo otevřených i do dnešních dní. Čert ví, jak se jejich provozovatelům daří. Jisté však je, že člověk u jejich pultu ve frontě nečeká, což mnohdy stojí za těch pár korun navíc připlacených za docela malý nákup. A možná by se jich uživilo i o něco víc. Třeba jako večerky otevřené alespoň do devíti večer a nabízející dejme tomu voňavé čerstvé pečivo z malé pekárny nebo domácí zabíjačkové produkty přímo od zemědělců. Pár takových ještě v Olomouci je a nadnárodní giganti si s nimi ne a ne poradit.