Běžel jsem před několika dny po své oblíbené tréninkové trase mezi Hněvotínem a Nedvězím, když pár metrů přede mnou zastavil malý náklaďáček a jeho řidič se mě zeptal, kudy na Bystročice. Nasměroval jsem jej na správnou křižovatku a běžel dál. Jen o pár minut později mě na rovném a jinak zcela prázdném úseku silnice málem sfoukl z cesty jiný náklaďák, který neměl potřebu uhnout ani o píď.

Ten první řidič samozřejmě za jednání svého "druha ve zbrani" nemohl ani v nejmenším. Stejně jako ten druhý netušil, že jsem před chvílí pomohl jeho kolegovi v nouzi, a tudíž nejsem až tak úplně obtížný hmyz určený k okamžité likvidaci. Nicméně podobné vypjaté situace k určitému zobecnění obvykle vedou, a tak i já budu příště sledovat blížící se kamion s velkou dávkou ostražitosti a nedůvěry.
O lidské bezohlednosti toho bylo namluveno a napsáno už hodně. Je jí všude kolem stále víc, než by bylo zdrávo, pouze při určitých činnostech se s ní potkáváme ještě o něco častěji. A vytrvalostní běh k nim patří zcela jistě i proto, že při něm nezřídka dochází k mezním až extrémním situacím. A v nich může lidská ohleduplnost a naopak bezohlednost rozhodovat i o zdraví či životě.
Pamatuji si na zhruba deset let starou příhodu při půlmaratonu, jehož trasa vedla z Olomouce přes Chomoutov do Horky a zpět, to vše po frekventovaných silnicích. Přestože se jednalo o oficiální mistrovství Moravy a Slezska, pořadatelé tehdy na neuzavřené trati zajistili policejní doprovod pouze běžcům na úplné špici závodního pole, my pomalejší kdesi hodně vzadu jsme tuto vymoženost neměli. V poslední čtvrtině závodu, zhruba na šestnáctém kilometru, kdy už řadě z nás ubývaly vlivem vynaložené námahy i tehdy panujícího velmi teplého počasí síly, zastavil na silnici z Chomoutova do Olomouce kterýsi řidič svůj stroj a pustil se pěstmi do probíhajícího závodníka. Asi neunesl fakt, že kvůli šňůře čísly opatřených účastníků oficiální a policejně nahlášené sportovní akce nemůže řezat zatáčky s tím tak libě znějícím kvílením pneumatik, jak je běžně zvyklý. Při své pěstní exhibici měl ale motorizovaný hrdina tu smůlu, že svědkem jeho heroického počínání byl jiný běžec, profesí policista, navíc s výborným pamatovákem na čísla aut. Už ani nevím, jestli to nehezké extempore mělo nějakou úřední dohru, celkem bych to ale rohovníkovi se silným vozem přál.
O bezohlednosti už tedy raději dosti, není to pěkná vlastnost. Proto příště pošlu dotazujícího se kamioňáka opět tam, kam se chce dostat. Do jiných míst totiž posílají své bližní jen hulváti. Ale zároveň budu doufat, že neskončím na silnici rozmašírován na maděru jen proto, že jsem se na ni dovolil vydat neoplechován.