Členové skupiny Tata Bojs v sobotu v Jazz Tibet Clubu nezahráli přehlídku největších hitů s pauzami na potlesk. Kdo čekal klasický koncert, nejspíš odešel zklamaný. Do Olomouce totiž přijela čtveřice komiků s kabaretem, kterému dali jméno Tata Bojs, a své skeče, kterými bavili zcela zaplněný klub, prokládali elektroakustickými verzemi svých písní. Bez scénáře, jen tak, pro radost.

Začalo to trochu neslavně. Před klubem se už od sedmé vytvářela fronta fanoušků, které však nikdo nemínil vpustit dovnitř. Nejdřív se vtipkovalo, pak ale mráz začal prostupovat ošacením a slabší povahy to vzdávaly. Zvlášť když odbila osmá a dveře pořád zavřené. "Je mi to fuk, vychutnám si je v létě na fesťáku," řekla blondýna kamarádkám, které netrpělivě přešlapovaly, ale vzdát se nechtěly. Dav rostl, nálada houstla, pár dalších odpadlo. Dveře se otevřely až patnáct minut po osmé. Dobře naladěný pořadatel se neurčitě omluvil silně rozladěnému davu a začalo se vpouštět. Klub se pak plnil jen pomalu, jedny dveře, jedna kontrola lístků a moc zájemců o vstup. Prosmýkl jsem se, mávajíc novinářským průkazem, drze mezi prvními. Klub se uvnitř z obvyklé restaurace změnil na koncertní sál. Zmizely stoly, světla svítila spíš úsporně, šero bylo příjemné. Začít se mohlo až před devátou, kdy do sálu narvali posledního povoleného diváka. Kdyby chtěl někdo z předních řad utéct, neměl by šanci. Takhle plno tu asi jen tak nemívají.

V okamžiku, kdy se na pódiu objevili Tata Bojs, byla všechna předchozí příkoří odpuštěna. Začalo se Eliškou z Nanoalba a po úvodních tónech bylo jasné, že netrpělivá blondýnka udělala chybu. Tohle na fesťáku určitě nezažije. Tata bojs se španělkami a piánem sice nejsou tak neobvyklým zjevem, tady ale vůbec nešlo o písničky.

Kapela, která ztratí kontakt s fanoušky, je mrtvá. Může dál točit desky, dělat megalomanské koncerty na letištích a sportovních halách, poskytovat rozhovory a tropit skandály. Ale jako by mluvila zalepenými ústy. Velkým a slavným kapelám se to stává často. Odcizí se. Ani v tuzemsku to není výjimečný jev. Tata Bojs by se to mohlo přihodit taky. Hitů mají nepočítaně, při dobré reklamě by stadion určitě zaplnili a o nějaký ten skandál na udržení popularity by se PR specialisté také dokázali postarat. Jenže Tata Bojs dělají něco úplně jiného. Přestože se velkých pódií ani náročných projektů nebojí, občas vyrazí s bláznivým programem do malinkých klubů, kde jsou muzikanti a publikum od sebe na dotek ruky. Z Jazz Tibet Clubu v sobotu udělali obývací pokoj, ve kterém se sešla hodně velká návštěva.

Umět si udělat legraci sami ze sebe. To je další schopnost, která zprostředkuje kontakt se zemí. A Tata Bojs jsou parta komiků, jíž nejeden estrádní bavič nesahá ani po kotníky. Bubeník a zpěvák Milan Cais zaimprovizuje svou country verzi o vzniku kapelních přezdívek a lidé mu odpustí, že přitom drasticky ztýrá jeden z největších hitů – píseň Tanečnice. Baskytarista Mardoša dá k dobru historku o pohnutém dětství dobrovolného otloukánka, všichni se navzájem doplňují, dialogy nejsou napsané, vznikají na místě na míru náladě, která je celou dobu výborná na obou stranách.

Když je asi po dvou hodinách dohráno, lije z muzikantů pot, přesto je publikum nechce pustit. Tohle je jeden ze zážitků, během kterých si přejete, aby neskončily. Ale síly jsou vyčerpány, kapela rozdala všechno. Na tuhle show těch pár stovek lidí, které se do Jazzu vměstnaly, jen tak nezapomenou. A není to brilantním zvukem nebo skvělými světly, které samozřejmě nechyběly. I kdyby Tata Bojs hráli na otřískané kytary z bazaru, dopadlo by to stejně. Do hroutícího se světa hudebního byznysu totiž tihle pánové přinesli kus vzácné poctivosti. A to je recept, díky kterému budou mít před ostatními stále větší náskok. Doufejme.