Jiří Stivín je schopen hrát na všechny možné i nemožné dechové nástroje, zároveň již léta pružně a úspěšně přebíhá od vážně hudby k jazzu a zpět. „Dokážu zahrát na všechno, co má díru,“ říká tento multiinstrumentalista. Hudba jej stále uchvacuje, nejvíce ho vzrušuje improvizace. Laureát prezidentské medaile Za zásluhy z roku 2007 také natočil film a vystavuje fotografie.

Jiří Stivín se narodil 23. listopadu 1942. Stivín ve své tvorbě vždy kladl důraz na improvizaci, která podle něj rozvíjí fantazii. „Většina lidí, kteří mají talent k improvizaci, když se musí učit stupnice, tak se na ten nástroj vykašle a přestane dělat muziku úplně. Dril je vždy nebezpečný,“ tvrdí Stivín, který ve Všenorech u Prahy založil Centrum pro improvizaci v umění zaměřené na hudbu, film a pohyb, výtvarné umění a mluvené slovo. Improvizaci očekává i od členů svého orchestru Collegium Quodlibet, jehož složení je proměnlivé. Pražský rodák se po absolutoriu na FAMU věnoval výhradně hudbě (svůj první film, dokument o životě jeho matky, herečky Evy Svobodové, s názvem Máma a já, natočil v roce 2007). Popovou kariéru začínal v 60. letech v beatových Sputnicích. V roce 1964 u něj ale již dominoval jazz, s Martinem Kratochvílem založil kapelu Jazz Q, se svým duchovním otcem Karlem Velebným pak hrál v jeho SHQ. V 70. letech účinkoval s kytaristou Rudolfem Daškem a v mnoha dalších jazzových formacích, včetně vlastních. Druhou sférou působnosti je pro Stivína vážná hudba: „Kromě jazzu mě baví muzika předklasická. To je sice vážná hudba, ale nevyužívá symfonických nástrojů. Jde spíše o předklasickou renesanční a barokní 'komořinu'. V ní se mohlo improvizovat a už dopředu se počítalo s tím, že ji interpret nějakým způsobem dotvoří, podobně jako v jazzu,“ nalézá Stivín podobnosti mezi styly, které dělí několik staletí. Stivín, žák flétnového mága Milana Munclingera, hrál nějaký čas i v jeho slavném souboru Ars rediviva. Hostoval například s Pražským barokním triem, Pražskými madrigaly nebo s Pražským komorním orchestrem. Kromě flétny je na ostatní hudební nástroje (cembalo, bicí, další dechové nástroje) vlastně samouk. Skladbu studoval na londýnské Royal Academy of Music v roce 1969 a také na pražské Akademii múzických umění (1977-1980), což zúročil jak v jazzových kompozicích, tak ve scénické a filmové hudbě.

Blue Apple je česká kapela, která propojuje instrumentální složku se zpěvem a pestrými rytmickými prvky. Organicky propojuje liché rytmy a beaty se zpěvnými melodiemi.
Tvorba kapely se vyznačuje nespoutaností hranic a žánrů, což je dáno autorským přístupem většiny členů kapely a propojováním zdánlivě nepropojitelného. Jednotlivé skladby jsou protkány melodickými linkami, které odkazují k moravským kořenům, doplněné o groovy inspirované soulovou a jazzovou hudbou.
Blue Apple je těžké někam zařadit, ale nejpřesnější styl je asi modern jazz, kde hranice inspirace tvoří pouze kreativita a představivost jednotlivých hudebníků.