Graubnerovi už k jmenování gratuloval i prezident Miloš Zeman. "Svatovojtěšský stolec je vysoce odpovědným údělem, službou a závazkem, proto vám přeji mnoho sil, trpělivost a otevřenost k dialogu. Naše vlast čelí dopadům války, narůstající ekonomické a také společenské krize. Církev může být díky zvěsti, kterou hlásá, zdrojnicí povzbuzení pro občany České republiky. I v tomto směru Vám přeji úspěch. Budu velmi rád, pokud i nadále bude mezi Pražským hradem a Arcibiskupským palácem fungovat dobré sousedství spojené se vzájemným respektem a porozuměním. Nikoliv tedy spojení trůnu a oltáře, ale podaná ruka, stojí v prohlášení, které vydal Pražský hrad.

Pražský arcibiskup bývá často mylně považován za hlavu římskokatolické církve v Česku. Tak tomu ale není. Naše území je totiž rozděleno na dvě rovnocenné provincie - českou a moravskou - v jejichž čele stojí metropolita. Ten český se nazývá primas a titul je spojen i s výsadou korunovat českého krále. Graubner dosud zastával post metropolity moravského. Paradoxně se ale po svém jmenování Jan Graubner nejvyšším představitelem církve v zemi stane, respektive jím už je od roku 2020. Současně totiž vykonává úřad předsedy České biskupské konference. A právě to je nejvyšší církevní post. Graubner ho vykonával už v letech 2000 až 2010, poté ho ve funkci nahradil právě Dominik Duka, se kterým se znovu vystřídal před dvěma lety.

O tom, kdo se stane novým olomouckým arcibiskupem, musí rozhodnout opět papež. Do jeho jmenování vede arcidiecézi takzvaný apoštolský administrátor. Tím se automaticky stal Graubner, během několika týdnů ale bude vybrána osoba, která tuto funkci převezme.

Jan Graubner se narodil v Brně 29. srpna 1948, vyrostl ve Strážnici jako jeden z pěti sourozenců. V roce 1967 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole a poté rok pracoval v Gottwaldově jako dělník, aby získal „dělnický původ“. V roce 1968 byl přijat do kněžského semináře a na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci. Kněžské svěcení přijal 23. června 1973.

Působil jako kaplan ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách. Od roku 1982 do 1990 byl farářem ve Vizovicích a zároveň působil jako excurrendo administrátor nejprve v Provodově a později v Horní Lhotě.

Dne 17. března 1990 byl jmenován titulárním biskupem tagarijským a pomocným biskupem olomouckým. Vysvěcen byl 7. dubna 1990 arcibiskupem Vaňákem a biskupy Otčenáškem a Cikrlem. Za biskupské heslo si zvolil citát Quod dixerit vobis, facite („Co vám řekne, učiňte“). Po smrti Františka Vaňáka převzal správu diecéze jako administrátor a 28. září 1992 byl jmenován arcibiskupem olomouckým, správu diecéze převzal 7. listopadu 1992.

Zaměřil se na obnovu diecézní struktury, založil řadu církevních škol, vybudoval síť Charit. Inicioval Tříkrálovou sbírku a Dny lidí dobré vůle na Velehradě. Zabývá se duchovním doprovázením a záleží mu na široké spolupráci a stavění mostů mezi lidmi i názory. Věnuje se pastoraci rodin, pro které založil Centrum pro rodinu s pobočkou v každém děkanátu arcidiecéze. Je duchovním rádcem Orla. Založil zbožné sdružení Eucharistická hodina. Věnuje se obnově poutních míst Velehrad a Svatý Hostýn i rozvinutí pouti hasičů, myslivců, včelařů a dalších profesních skupin, nebo děkanátních poutí za obnovu rodin a kněžská povolání. Inicioval Pocty duchovních, kteří zahynuli v koncentračních táborech, nebo velké výstavy jako „Církev a republika“ nebo „A. C. Stojan“. Založil edici audioknih „Edice Velehrad“.

V letech 2000 až 2010 byl předsedou České biskupské konference, pak místopředsedou a od roku 2020 znovu předsedou ČBK. Zároveň je jejím delegátem pro charitativní činnost, misie a novou evangelizaci.

Od roku 1999 je členem správní rady Univerzity Palackého v Olomouci, jíž řadu let předsedal. Z titulu arcibiskupského úřadu je Velkým kancléřem Cyrilometodějské teologické fakulty a členem její vědecké rady.