A když se podíváte ještě dál?
Mým velkým snem je vznik centra Libavska. Málokdo si uvědomuje, jak unikátní oblast to je z pohledu přírodovědy i historie. A to v evropském kontextu. Obrovský kus práce tu dělají občanské spolky, ale oficiálně se o to nikdo nezajímá. Kdo jiný, než Vlastivědné muzeum by měl takový projekt iniciovat a zaštítit? Navíc je tu propojení na stále potlačované téma východních Sudet, které je pro mnoho lidí pořád tabu. Vznik takového centra by mohl přispět ke smíření s minulostí, s jejím větším pochopením.

Nejprve se ale musíme vyhrabat z těch padajících střech.

Tohle téma jste zmínil už několikrát. Je to vážně tak špatné?
Bohužel ano. Je to absolutní priorita, nedá se už čekat. Posudek na kostel, který je naším hlavním výstavním prostorem, říká, že pokud se střecha neopraví do roku 2023, musí se zavřít, protože to celé může spadnout. Takže co můžeme dělat jiného, než to urychleně začít opravovat?

Havarijní posudky máme i na dřevěné konstrukce a krovy v Denisově ulici, kde jsou všechny depozitáře. Tam už to v nějaké fázi realizace je. Jenže se má řešit vršek a mezitím se nám rozpadá spodek…

V dobrém stavu není ani hráz rybníka v Čechách pod Kosířem, kde posudek taktéž říká, že by se měla co nejrychleji opravit. Riziko protržení tam zatím není, ale pokud se brzy nezačne jednat, rybník se musí vypustit.

Snad největší problém máme v provizorním depozitáři v Chudobíně, který je umístěn v bývalém kravíně. Střechou dovnitř teče a hrozí, že budeme muset rychle hledat nějaké náhradní místo, kam všechny ty věci přestěhovat. V tuto chvíli nikdo neví, co s tím.

Nehledě na to, že dlouhodobě neplníme zákonnou povinnost přebírání archeologického fondu. V kraji se něco vykope, my to musíme přebrat, zakonzervovat, případně s tím dál sbírkově pracovat. A neděláme to, protože nemáme místo, kam ty věci dát. To je téma, které se snad konečně otevřelo s Hanáckými kasárnami…

Jsem rád, že jste je zmínil. Po dlouhé době, kdy je tento původně armádní objekt, vlastně v těsném sousedství muzea, prázdný, se opět zvedla debata o možném využití. A ve hře je právě spolupráce muzea, univerzity, města a kraje. Jste optimista?
Bylo by to úžasné z tolika důvodů, že ani není čas je všechny vyjmenovat. (smích) V této chvíli je to řešení, ke kterému se opravdu upínáme. Na rovinu si můžeme říct, že stavba čehokoliv nového na zelené louce je úplný nesmysl….

Vědecké knihovně se to podařilo…
Jenže od té doby stouply ceny tak, že dnes bychom si nemohli dovolit ani pozemek, natož tu stavbu. Teď je bohužel naprosto nevhodná doba na podobný projekt. A navíc ty depozitáře hoří mnohem víc, než by bylo možné čekat na stavbu nějaké nové budovy.

Kasárna jsou unikátní z mnoha důvodů. Už jen ta synergie mezi institucemi… Nebyly by tam jen kanceláře a nějaké užitkové prostory, ten objekt nabízí obrovské možnosti využití a určitě by to obohatilo kulturu ve městě, posunulo by to Olomouc zase o kus dál. Upřímně, jiné řešení si teď neumím představit.

Jaká by měla být role muzea v 21. století? Co by měl od něj občan očekávat?
Mluvil jsem o tom už trochu na začátku a velmi rád to konkretizuji. Muzea jsou u nás z devadesáti pěti procent placena z veřejných zdrojů. Nejsme v Americe, kde mají mecenáše a donátory. 

Máme povinnost vysvětlit daňovým poplatníkům, proč je naše odborná a sbírková činnost, kterou děláme, přestože navenek není moc vidět, pro naši přítomnost a budoucnost důležitá. Jak jsem říkal, hmotné a nehmotné dědictví tohoto regionu za nás nikdo jiný neuchová. To v New Yorku vážně uskladněno nebude. Tím, že historii uchováváme a konzervujeme, ji zároveň spoluvytváříme. To je mise s výhledem do budoucnosti. Nemyslím si to jen já, existuje mezinárodní definice, v níž se například praví, že muzeum by mělo být společensky angažované. U nás to slovo má trochu pejorativní nádech, takže raději používám termín společensky zainteresované. Muzeum by mělo být kulturně-společenským subjektem dění v daném regionu. Nejen archivem, kam se ukládají věci a odborníci tam oprašují mince nebo kosti…

Nebo vycpaná zvířata…
Nebo. Ale když jdete víc do hloubky, zjistíte, že uchovávání vycpaných zvířat je možná nejdůležitějším posláním. Vzhledem ke stavu biosféry je možné, že za pár let některé živočichy jinde než v muzeu neuvidíte.

My tu neobjevujeme nové motýly ani čolky. My mapujeme stav biosféry, ale také geologických procesů v našem kraji. Jsme tak schopni do budoucnosti předat informace o aktuálním stavu. Díky tomu velmi exaktně vidíme, k jak obrovskému rozpadu biosféry dochází.

Objeví se třeba informace, že na Olomoucku ubývají ptáci. A my jsme díky těmto datům schopni dokázat, že tomu tak skutečně je, můžeme to podložit grafy…

Říkám to proto, že na tomto příkladu lze krásně ukázat, jak se neviditelná odborná činnost prolíná s tím, jak moc je potřeba mluvit s veřejností.

Nadstavba potom spočívá v pedagogické a didaktické činnosti, tím mám na mysli výukové programy, přednáškovou a osvětovou činnost. V žádném okamžiku prostě muzeum nesmí být uzavřenou institucí. To není žádná moje objevná myšlenka, to je v tuto chvíli mezinárodně uznávaný standard. Jde jen o úroveň přístupu. V Anglii nebo Americe k tomu přistupují mnohem radikálněji, než my.

Vy už jste hovořil o plánech na novou historickou expozici, každopádně těch projektů, byť menších, se chystá víc...
V současné době vzniká nová interaktivní přírodovědná expozice, zaměřená na geologii a zeměpis zejména pro základní školy. Je pojatá podobně, jako to znáte třeba z Pevnosti poznání; návštěvníci si budou moci ledacos osahat a vyzkoušet. Dozvíte se vše od vzniku planety, přes stav přírody, ale bude to hodně vztaženo na náš kraj. Musím říct, že i já jsem se tam už v této fázi vývoje dozvěděl hodně věcí, které jsem dříve nevěděl. Přípravu má na starosti pan Adamík, vedoucí ústavu přírodovědy a mezinárodně oceňovaný odborník. Vypadá to moc hezky a splňuje veškeré parametry moderní expozice. Věřím, že během jara nebo léta bude výstavu moci se vší slávou otevřít.

Další událostí, která nás letos čeká, je otevření malého zemědělského muzea v rámci arboreta v Bílé Lhotě. Využili jsme pro něj starý zemědělský objekt a chceme tam tematizovat zásadní věci, třeba přístup ke krajině nebo hospodaření našich předků. To považuji za nesmírně důležité. Tady právě nastupuje zásadní společenská odpovědnost muzea. Ukážeme, že naši předkové před sto padesáti lety věděli, jak se chovat k půdě, aby ji nepoškozovali a přitom jim dala, co potřebují.  Nastolíme otázku, proč my to nevíme dnes. Budeme na tomto projektu spolupracovat s celou řadou dalších odborných institucí.

Jen vám zatím nejsem schopen říct, kdy otevřeme. Doufám, že by to mohlo být v dubnu, kdy začíná sezóna v arboretu.

Je ale potřeba říct, že tyto projekty jen dědím po svém předchůdci; budu se ale snažit jim dát další obsah a život.

Jak vás tak poslouchám, ptát se vás, zda jste patriot, je asi zbytečné.
(smích) To tedy je. Já jsem naturalizovaný Moravák. Větší polovinu svého života už tu žiju. Bydlím v Hlubočkách, takže jsem patriot hned dvojnásobný: olomoucký i hlubočský.

Říkáte, že jste naturalizovaný, tak odkud pocházíte původně?
Z Pardubic. Ale nemám tam žádné hluboké kořeny. Rodiče se tam sešli naprostou náhodou. (smích) Moje naturalizace tu proběhla hladce, jsem zde přes dvacet let. Navíc mám manželku ze Slovácka. Kolegům z Čech rád vysvětluji, že moje moravismy už nejsou ani hanácké, ale že jsou slovácké. Většinu vět uvozuji tož. (smích) A děti mluví naprosto čistou slováčtinou.

Už se nám trochu odkrývá váš životní příběh. Jaké cesty vás dovedly až sem do muzea?
Vždycky říkám, že člověka hodně definuje to, co studuje. U mě to byla filozofie, a ta hodně ovlivnila, jak přistupuji k práci a hodnotám v životě. Studoval jsem tu v Olomouci a současně také v Haifě v Izraeli.

Přes Aristotela jsem se dostal k principu antických věd a k popularizaci vědy, ostatně Platon nebo právě Aristoteles byli takoví popularizátoři racionálního myšlení. Shodou náhod jsem těsně po studiu začal pracovat na Academia Filmu Olomouc jako dramaturg a před sedmi nebo osmi lety jsme s kolegou Matějem Dostálkem souběžně nastoupili do Pevnosti poznání. Tam jsem hlouběji přičichl k pedagogicko muzejní činnosti, měl jsem na starosti právě programovou část. Zjistil jsem, že festivaly jako AFO jsou často různě ve světě propojené nejen s vysokoškolským prostředím, ale také právě s muzei. Měl jsem tehdy možnost hodně pracovně cestovat a načerpat obrovské množství inspirace, jak to funguje ve světě. A právě v té době jsem se vnitřně nastavil do polohy, že bych někdy velmi rád ve velkém muzeu pracoval.

Což se vám záhy splnilo!
No, tak to někdy bývá. (smích) Už letos na začátku léta jsem se hlásil na pozici ředitele muzea v Prostějově, kde moudrá komise správně vybrala paní kolegyni Hrbáčkovou. A pak se o to víc shodou náhod objevila možnost Vlastivědného muzea v Olomouci. Našel jsem to na internetu, přihlásil se a uspěl.

Nicméně minimálně těch posledních deset let mám k muzejní pedagogice a funkci muzea hluboký vztah.

Víte, život je nesmírně pomíjivý. Půjdu po schodech, upadnu a je hotovo. Vzdělávání se, nebo chcete-li vědění, považuji za jednu z nejzásadnějších hodnot, která se dá předat. Muzeum logicky v tomhle systému hraje zásadní roli.

Vím, že k Academia Filmu máte poměrně silný vztah. Bylo těžké ho nakonec opustit?
Tady sehrál svou roli určitě i koronavirus. Bylo by sprosté plakat, jak jsme byli biti, protože na mnohé to dopadlo daleko hůře. Nicméně je fakt, že festivaly to smetlo, co jsme připravovali dlouhé měsíce nebo i roky, bylo najednou ze dne na den smeteno ze stolu... Museli jsme se přizpůsobovat novým podmínkám, všechno chystat znovu během velmi krátké doby... Ty dva roky byly nesmírně vyčerpávající, i když krizové situace člověka pochopitelně i obohatí, je to zkušenost k nezaplacení. Zároveň jsem si uvědomil, že AFO může klidně fungovat i beze mě. (smích)

Netroufl bych si ale odejít, kdybych za sebe neměl adekvátní náhradu. Když jsem se dozvěděl, že o tu funkci má zájem Eva Navrátilová, věděl jsem, že AFO bude v dobrých rukou. Lepších, než mých.

Rozhodně to nebylo tak, že bych hledal nějakou společensky prestižní pozici, v tom jsem dost nihilista, tyhle věci jsou natolik pomíjivé, že je nemá vůbec smysl brát v potaz. 

Takže tohle je vlastně geneze, proč jsem skončil v muzeu...

Neskončil, začal!
Ano, začal. (smích) Ale vážně. Mám kamaráda, který se profesně zabývá vytvářením krizových scénářů například pro blackouty. Zhroucení téhle civilizace jsou tři dny bez elektřiny. Pak je konec! Než se z toho vyhrabeme, bude to trvat nesmírně dlouho. A těch věcí, které se mohou stát, je docela hodně. Koronavirus lidem v tomto otevřel oči, mnozí tu křehkost naší společnosti pochopili. Nalhávat si, že naše snažení v životě vytváří trvalé hodnoty a že to, k čemu se upínáme, nemůže lusknutím prstu skončit, je naivní.

V tomhle je muzeum, a to bez nadsázky, nesmírně důležité. Ve chvíli, kdy spadne elektřina, všechny digitální věci skončí, spadnou, už se k nim nikdy nikdo nedostane. To, co máme v hlavách a případně ty uchované artefakty, to jediné má opravdu smysl. Depozitář, ke kterému se po době krize vrátíme, může být pro obnovu společnosti zásadní. I proto má smysl to dělat.

Jsem depresivní, že?

Možná, nicméně to, co říkáte, dává smysl.
Těch deset let na AFO člověka poznamená. Vidíte každý rok filmy, které přinášejí horší a horší zprávy a ti filmaři si to nevymýšlí! Oni jen mapují. A jen za těch deset let je to tak strmý vývoj… Pokud se neprobereme teď, tak nevím... Jsem docela zvědavý, co budu předávat svým dětem. O vnucích ani nepřemýšlím.

Bez nadsázky i tyhle úvahy o budoucnosti hrají roli v tom, proč je muzeum zásadní a já o tom rozhodně chci mluvit i veřejně. I když to není populární téma.

Ať skončíme trochu pozitivně, moje oblíbená otázka na závěr: jak relaxujete?
Dělám hodně sportů, moc rád jezdím na wakeboardu, běhám, taky boxuji... A medituji.

To je zvláštní kombinace!
Jsem vědecky založený člověk a dnes je meditace v neurovědě hodně zkoumané téma. Člověk si sedne a s pomocí meditace se dokáže rychle zregenerovat a uklidnit. Dřív to bylo bráno jako nějaká spirituální praxe, ale ukazuje se, že je to normální efektivní vědecká technika. Vlastně je to snaha o navození podobného stavu, jako máme v hlubokém spánku. Dřív jsem na tím dost ušklíbal, ale dnes bych se bez meditace zbláznil.