Oscar Wilde se v hrobě na proslulém Père Lachaise obracet nemusí. Inscenace Jak je důležité míti Filipa v Moravském divadle je sice přehlédnutelná, ale ostudu mu nedělá. Díky lehkosti, hereckým kreacím i výraznému respektu vůči dramatikovi samotnému.

Režisér Roman Groszmann a komedie. Rozuměli si už v Dámském krejčím, docela příjemná souhra vzniká i nyní. Jeho "Filip" se řadí do fronty k divadelním jednohubkám, hned za Úžasnou svatbu, s níž má společnou pohodovost, zdařilé komediální herecké výkony a zároveň totální pomíjivost. Spolehlivá a inteligentní zábava na jeden delší večer. Bez popcornu a cocacoly. Jízda, co rozparádí, nicméně se za pár dnů z hlavy vytratí. Takové krásné oblíbené klišé - nic víc, nic míň.

Poklona, pane Wilde

Přesto jdou slova jako prchavost a klasika občas stranou. Ztvárnění samotné scény na klasiku přímo kašle, nechce divákům představovat další honosné exteriéry a interiéry londýnského 19. století. Groszmannova dvorní scénografka a kostymérka Sylva Marková zapomněla na omalovánkové úlety ze zvířecí farmy a tentokrát vytvořila něco, co nepostrádá důvtip a burcuje naši zvědavost. Půlkruh, který tvoří obří písmena W-I-L-D-E. Zabírají prostor, dominantní příjmení zaplňuje jeviště do posledního místa. Jakoby se herci celou dobu pohybovali smrsknutí ve světě proslulého dramatika, který na ně shlíží shůry, dohlíží na to, zda jeho práce není mrzačena. Jedno velkorysé gesto, pocta samotnému autorovi. "My tvou tvorbu známe, máme k tobě absolutní respekt," jakoby na vás křičely hlasy od těch obřích písmen. Inscenace ostatně staví na původním textu, opisuje pouze a jedině vtipné romantické jádro kořeněné salvami ironie britského humoru. Neodvažuje se a ani nechce jít dál, objevovat nová témata. Což v tomto případě není ani špatně. Groszmann poznává svoje hranice, není vizionář, progrese mu neříká sire, nicméně klasické neobjevné divadlo umí.

V paměti všehovšudy uktvívají dva výraznější přesahy nebo spíše odbočky. Poprvé ve chvíli, kdy se Petr Jarčevský coby dandyovský Algernon Moncriff obrací k hledišti a prohazuje vtípek mířený k literárním kritikům i novinářům (v době premiéry působil obzvlášť trefně, neboť krátce před startem představení byla předána cena čtenářů Sedmičky či co to bylo), podruhé pak v momentě, kdy razící děj vyžaduje zdlouhavou přestavbu scény. Opona se uzavírá, oba představitelé hlavních mužskcýh rolí přicházejí na forbínu, v pozadí ohlušují technické ruchy velkého předělu. Nastává čas k improvizaci, oba herci se téměř zcela zbavují svých postav, teď už to nejsou Worthing s Moncriffem, teď tu stojí Král s Jarčevským. Pouštějí se do vtípků a narážek, vysvětlují "nepochopitelnou" změnu prostředí, na malý moment nám dávají nahlédnout na průběh přestavby. Pro některé laciný žert a režisérova znouzectnost, pro jiné (i pro autora tohoto textu) sympatická vtipná klička, která stvrzuje lehkost inscenace a její jediný cíl – pobavit. Navíc je to klička v podání obou herců značně sebeironická, což by dost možná ocenil sám Wilde.

Zabil jsem dynamiku

Zmiňovaní Král&Jarčevský. První jako zmatkující a přihlouplý Worthing, druhý jako vypočítavý pohodář Moncriff. Zásadní duo, jehož souhra je přinejmenším hladká. Zejména Jarčevský opakuje svůj komediální um, stejně jako v Úžasné svatbě dokazuje smysl pro načasování vtipu a (na rozdíl od svého spoluhráče) i pohybovou akci. Svým způsobem je jediným skutečně akčním prvkem jinak hodně statického představení. Na velkém jevišti dokáže poutat třeba jen mimikou, prakticky vůbec se během hraní neztrácí v prostoru šmrncovní okázelé scény. Podobně je na tom Tereza Richtrová coby zdivočelá, mnohdy dětinská, ale též rázná a diktující Gvendolina. Právě pro ně je největší přítěží druhá půlka představení, která působí jako mrtvola. Akce se násilně zpomaluje, Groszmannova vize komedie situační se smrskává zase jen na konverzační, která v závěru doslova tuhne na místě. Účinkující celé romantiky stojí vedle sebe na jevišti, lady Bracknellová (v afektovaně protivnou mrchu se proměnila Vlasta Hartlová) zamilovaným párům uděluje jeden rozsudek za druhým a čas se velmi rychle zastavuje, temporytmus je dokonale zavražděn. Druhá půle by si jednoduše zasloužila výraznější dramaturgický zákrok, text proškrtat, dynamika by pak možná opět obživla. Závěrečná nuda v Londýně. Toť ve výsledku výraznější nedostatek téhle jinak pohodové romantiky. Vhodné pro mladší i starší páry. Nebo pro čistě dámské jízdy.