Tak už mě také dostihla. Kdo? Chřipka, viróza, nebo - chcete-li, milé dámy - pánská rýmička (taková poněkud silnější). Přesné jméno té otravné ženštiny neznám, svému lékaři jsem ji představit nešel. Poperu se s ní sám a to by bylo, abych ji nezahnal na potupný útěk!

Jako chladnomilný až eskymácký typ mám podzim a suchý začátek zimy rád. Po letních celsiových dostizích se rtuť v teploměru uklidní a stáhne k hodnotám, při nichž se dobře dýchá, žije a pohybuje. Navíc je období sklonku roku plné spousty lákadel typu rituálního mordování pašíků či pálení ovocných přebytků. Jenže společně s těmito radovánkami pravidelně se změnou klimatu přichází i něco jiného, co bych milerád ze svého programu vynechal. Letos se mi to ale bohužel nepodařilo.
Ještě před týdnem jsem si v prostředku městské hromadné dopravy vítězoslavně prohlížel některé spolucestující, konkrétně jejich zarudlé oči, špatně těsnící nos a zmučený výraz trpícího tvora. Taky tě to seklo, říkal jsem si s jistou dávkou škodolibosti, která sice není k chlubení, ale člověk se jí nějak neumí ubránit. Tak hlavně dál ode mě a při kašlání a kýchání moc neprskej, přidával jsem v duchu dobře míněnou radu směrem k chorobou stiženému bližnímu, jenž se přidal ke každoročnímu zástupu podzimních chřipkařů.
Už v pondělí ráno jsem však hned při vstávání s hrůzou zjistil, že jsem doslova ze dne na den skončil na druhé straně barikády. V krku struhadlo, všechny klouby jak stižené revmatem a dutiny od čela přes nos až po ústa čímsi zabetonované, že každé nadechnutí připomínalo hodně náročný gymnastický cvik a zároveň špatně sehraný symfonický orchestr. Znechuceně jsem nechal doma plavecké vybavení a vyrazil do práce s tím, že pohybovou aktivitu musím odložit na zítřek.
Jenže jak se můj stav už čtvrtým dnem nelepší, začínám být poněkud mrzutý až protivný. Po pondělním plavání padl ze stejných důvodů i úterní výběh, středeční posilovna, a zatímco píšu tyto řádky (a popíjím u toho jakýsi bylinný čaj, jenž má k ideálu oroseného půllitru stejně daleko jako podzimní zápasy Sigmy k pohlednému fotbalu), mé běžecké boty, které bych měl jinak připravené u sebe v kanceláři k brzkému použití, odpočívají nečinně doma ve skříni. V ranním autobusu zaznamenávám lehce posměvačné kradmé pohledy směrem k mému trpitelskému a usoplenému obličeji a jen si dávám pozor, abych své viditelné trápení kapénkami nešířil dál po okolí.
Ale já to nevzdám a zítra už určitě budu fit a připravený fungovat normálně! Tedy pokud se dnes večer zase nebudu cestou domů zničené ploužit do schodů jako při posledních metrech maratonu a ráno se nadechnu bez zcela neadekvátního úsilí a podivných zvukových efektů...
Přeji vám všem, ať (na rozdíl ode mě) užíváte adventní čas zdrávi a bez podobných stavů a pocitů. Vždyť je to tak krásné období roku.