Dávno již tomu, kdy věci byly tím, čím se zdály být. Zamyšlení, sentimentální vzpomínky i bouřlivé morality se obrací k dobám minulým, kdy bylo samozřejmostí, že se nám na pultech obchodů dostávalo skutečně toho, oč jsme si řekli. Dovolte mi tedy také jednu posmutnělou moralitku, pramení totiž z vědomí zklamaného člověka, který se touží zakousnout do vláčného rohlíčku či se potěšit douškem smetanového mléka. Samozřejmost? Kde že, chcete kvalitní produkt? Tak si připlaťte, je to totiž luxus a bonus navíc.

Doby, kdy jsme přišli do obchodu a jednoduše si koupili to, co právě bylo, jsou zapomenuty. Nejmladším generacím to připadá jako historky z prehistorie senilních pamětníků. Žádný výběr z patnácti jogurtů, deseti druhů rohlíků ani přetékající regály plné sušenek notoricky známých z televizních reklam. Rohlík byl rohlíkem a mléko zase mlékem. Dnes je to přesně naopak. Markety či supermarkety praskají ve švech zbožím, které ani nestíháme spotřebovat a v zaplněných skladech čekají celé kamiony potravin, aby ale obstály, musí splňovat nejpřísnější kritéria trvanlivosti.
V bludišti z regálů se nabízí sortiment, o kterém se před dvaceti lety nikomu ani nezdálo. Vybírat zákazník může podle značky, příchutí, ceny, velikosti balení i složení. Všechno vypadá lákavě, nadýchaně, jen se do těch dobrot ukrytých pod nápaditými plastovými obaly zakousnout. Jenže ona nezbytnost současné doby bohatého výběru a lákového vzezření skrývá i některá úskalí. Příklad za všechny: zakousnete se do čerstvě upečeného rohlíčku a – namísto plné pusy nadýchaného pečiva klapou vaše zuby naprázdno, sklovinu na sklovinu. Takové "vypečené“ překvapení čekalo dnes ráno také na mého redakčního kolegu. Ke snídani se musel spokojit s křupavou kůrčičku, ve které se neukrývalo zhola nic. Proto se hladový žaludek rozhodl vzápětí uplatit alespoň dokonale vyhlížejícím jablkem. Tvar i barva bez nejmenší vady, i šťavnaté bylo, ale jíst se nedalo. Trochu smutný start do pracovního dne.
Jedna zkažená snídaně by nebyla nic tak strašného, stane-li se z podobně "povedených“ nákupů železné pravidlo, pak se mi zdá, že něco není v pořádku. Věru, úděl spotřebitele 21. století není žádná pohádka. Na pultech nás čekají zelené banány, navoněné jahody s příchutí umělé hmoty, duté rohlíky, namísto mléka kupujeme recyklovanou a těžko identifikovatelnou bílou tekutinu a "zákonitosti“ přírody už neplatí snad ani při výrobě ostatních mléčných produktů a je jedno, jestli zatoužíte po sýru či jogurtu. Nejsmutnější je, že naše chuťové buňky už si ani nepamatují, jak tyto potraviny skutečně mají chutnat. Reakce lidí, když se jim naskytne příležitost ochutnat tyto potraviny z domácí produkce, jsou skutečně zajímavé. Zpravidla bývají překvapení a nadšení, znám ale i takové, které ona přirozená chuť natolik zaskočí, že ten šok ani nepřekonají. Pro dnešního člověka už je totiž třeba obyčejný sýr vyrobený přirozenou cestou z kravského mléka, troufám si říct, zážitkem spadajícím do žánru sci-fi. Tak takhle opravdu chutná sýr? Znám i takové konzumenty, kteří, dostanou-li možnost volby, sáhnout raději po supermarketovém eidamu složením z "umělé hmoty“. Prý síla zvyku. A to je to nejmenší.
Se smutkem se dívám na své zmatené prarodiče, kteří důvěřivě nakupují, cokoliv jim padne do oka. Úděl babiček a dědečků narozených v prvních desetiletích minulého století jim jednak nedovolí přečíst pidipísmenka informující o "nepodstatných“ skutečnostech, jako je složení průmyslově vyrobených potravin, jednak jim ani nepřinese na mysli, že by mohlo "něco“ být špatně. Tahle neblahá novinka posledních desetiletí totiž v dobách jejich produktivního věku neexistovala, a tak si ani nestihli všimnout, že se od té doby něco změnilo.
Tak nevím, neudělali jsme někde chybu? Kupujeme věci, které ani nejsou jídlem, jen to bohužel nevíme, nebo raději vědět nechceme, potíže se zažíváním a nadváhou považuje za normální věc, protože jimi trpí každý druhý a ani nás nenapadne se ptát proč. Pozvolna postupující degenerace slaví úspěchy na úrovni fyzické i psychické, ale zdá se, že je to v pořádku a nikomu to nevadí.
Nadšený pěstitel, který si na zahrádce či na poli hýčká pro svou rodinu ve volném čase domácí výpěstky, je považován takřka za exota, a když si čas od času dopřeji skutečný sýr, skutečnou šunku od kosti, zeleninu od farmářů či chleba z kvásku, připadám si skoro jako rozhazovačný snob. Takové přilepšení představuje totiž luxus, za který se draze platí.