Předem těchto řádků bych chtěl se čtenářem uzavřít dohodu o používání vulgarismů. Fotbalové prostředí, vypjaté emoce a určitá sorta lidí k sobě přitahují používání vulgarismů stejně, jako sklenka vína láká mušky octomilky. Domluvme se proto, že místo trapného vytečkovávání budu na místě jakéhokoliv vulgarismu používat například slovo pivoňka. Nechci tím urazit tuto krásnou květinu, pouze zachovat plynulý popis dlouho očekávaného fotbalového svátku – kvalifikačního střetnutí našich reprezentantů s Litvou.

Přiznávám, těšil jsem se. Těšil jsem se na zaplněný Andrův stadion i s jeho nově postavenou tribunou, na výkony našich fotbalistů, kteří si budou chtít napravit za poslední dobu notně pošramocenou reputaci, i na tu atmosféru mezistátního utkání. Vyrazil jsem z domu a v kapse mě hřála vstupenka. Vstupenka, jejíž koupí jsem podpořil zprávy, které několik týdnů před začátkem utkání proběhy médii, že stadion je do posledního místa zaplněn a lístky jsou beznadějně vyprodány. O to víc mě při příchodu k fotbalovému svatostánku překvapila věta, kterou mi téměř do ucha nezaměnitelnou intonací zazpíval přitočivší se muž. "Nějáákíí volnýý lístky. Je zájem?" Pražský dealer vstupenek, kterému stojí za to táhnout se na Hanou a za předraženou cenu nabízet fanouškům lístky, nebyl bohužel ojedinělý. Jak se Pražák dostane k volným vstupenkám, o které Olomoučané sváděli tvrdé bitvy a které již dávno měly být vyprodané, je mi záhadou. Její vyřešení by bylo bohužel smutným obrazem reality, jak se distribuují lístky na toto i podobná fotbalová utkání. Bez povšimnutí jsem pokračoval na místo, kde jsem měl domluvený sraz s kamarádem. Severní tribuna pro nás měla přichystány dvě sedačky a šestá řada zajišťovala dobrý výhled. Třičtvrtěhodina měla být dobrá rezerva na to, abychom se na svá místa dostali.
Chumel lidí před vstupní branou nebyl zrovna malý, ale naše časová rezerva se zdála dostatečná. Jaký omyl bylo takhle uvažovat, na to jsme přišli v momentu, když jsme se po dvaceti minutách čekání nehnuli téměř ani o píď. A toto je první chvíle, kdy přijde čas na krycí jméno "pivoňka". Zprvu nespokojeně brumlající dav začal svůj nesouhlas s rychlostí, jakou se dostává do útrob stadionu, doprovázet a skandováním směrem k pořadatelům "Pusť nás dovnitř, ty pivoňko". Pivoňky létaly vzduchem, jako by dokázaly ovlivnit počet lidí, které se malým vstupem při kontrole lístků dokážou protáhnout. Mám rád lidi, tělesná blízkost – zvláště opačného pohlaví – mi povětšinou není proti srsti, ale v momentu, kdy fotbalu chtivý dav na mě tlačil rozvášněné muže a pivoňky mi létaly do uší ze všech stran, jsem zaváhal nad tím, jestli je to nejšťastnější začátek fotbalového zážitku.

Něco málo přes pětačtyřicet minut čekání a překousnutí blízkosti mačkajících se tělnatých fanoušků přinesly růže (tentokrát ne pivoňky) a my stoupali po tribuně k šesté řadě. Mezitím fotbalisté poprvé kopli do balonu a zápas začal. Nás však opanovalo lehké překvapení při pohledu na naše místa, na nichž trůnil někdo jiný. "Zdravím, toto by měly být naše místa," začal rozhovor. "Co chceš, pivoňko," dostalo se nám odpovědi od stodvacetikilového mladého pořízka, cvakajícího si SMS do mobilu. Aha, tak toto bude náročnější, pomyslel jsem si. "Jen že nám sedíte na místech, tak jestli můžeš…," začal jsem druhý pokus o smířlivé vyřešení situace. "Ty pivoňko, jsi snad kripl, že nemůžeš stát," ucedil hromotluk. "Nepivoňkuj mě a vstávejte, sem se nepřišel dohadovat, ale na fotbal," přiostřil jsem. Hromotluk změnil taktiku a přestal reagovat. Bezradně jsem se rozhlédl po kompletně zaplněném stadionu, bez jediného místa v dohledu. Oko mi sklouzlo i na hrací plochu, kde zápas byl v plném proudu. "Tak pivoňka, vstávej, přece se tu nebudem o ty místa mlátit," nevěřil jsem vlastním uším, co vypouštím z úst, protože představa, že by se po mě hromotluk byť jen jednou ohnal, byla při mojí muskulatuře vražedná. Abych zachránil situaci, změnil jsem taktiku já a rychle dodal: "Hele, teď jsem pěkně napivoňkovanej a budu tu stát a hučet do tebe, než odejdeš, tak si vyber." Na hromutlukovi bylo vidět, že informaci pomalu zpracovává, a pak jsem s úlevou i překvapením viděl, jak vstává a místo opouští.
Opět velký omyl byl si myslet, že od této chvíle si můžeme užívat fotbalový mač. Plně rozběhnutý zápas strastmi unavenému fandovi přinesl už jen gól v naší síti, neproměněnou penaltu a tristní pohled na současný stav naší fotbalové reprezentace. Pobavit dokázaly pouze zástupy "profesionálních trenérů", kteří byli všude kolem mě na tribuně. "Proč ta pivoňka se tam s tím pivoňkuje a nepošle to na stranu." "Ať se ty pivoňky líný aspoň trochu pohybujou." "Co mu tam ta pivoňka zabíhá, ať se té pivoňky drží." "Nakopat je do pivoněk, bez rozdílu," zněly knížecí rady a povzdechy z tribun. Atmosféra byla skutečně výborná a když se člověk místo fotbalistů na hřišti zaměřil na diváky a jejich komentáře, musel se skutečne bavit. Fotbal nebudu už komentovat, ale neodpustil jsem si myšlenku, kdy naposled jsem tak mizerně investoval 350 korun.