Jeli jste někdy načerno? Já ano a dokonce několikrát, přiznávám. Má krátká "kariéra" černého pasažéra skončila ale hned při prvním setkání s revizorem. Stálo mě to tehdy pár stovek, kterých ovšem nelituji. Cestujícím bez lístku v tomto nikdy nekončícím souboji určitě nefandím, stejně tak si ale moje sympatie nedokáže získat ani druhá strana. Vlastně ani neumím říct proč, vždyť revizoři dělají vlastně záslužnou práci, stejně jako třeba policisté nebo popeláři.

Je to už hodně let, co jsem docházel za jednou slečnou na druhý konec Olomouce. Jenže ono docházení trvalo pěšky téměř hodinu, a když se kvůli počasí nedalo použít ani kolo, přišel vhod autobus městské hromadné dopravy. Byla to ale doba, kdy jsem se coby student musel vzhledem k obsahu své peněženky rozhodovat, jestli svou cestu s dopravním podnikem zlegalizuji nákupem jízdenky, nebo si budu moct dovolit zajít večer na pivo. A ta volba - jak jistě asi tušíte - byla poměrně jednoznačná.
Absolvoval jsem takhle několik cest načerno, až se stalo to, k čemu dojít dřív nebo později prostě muselo. Do autobusu přistoupila dvojice revizorů a já coby neostřílený černý pasažér jsem skončil v jejich sítích. Studem jsem se málem propadl a pokutu jsem do určeného termínu přišel na dopravní podnik uhradit velmi ochotně.
Na ty pány jsem se tehdy nezlobil ani v nejmenším a nezlobím se na ně i s odstupem těch více než patnácti let. Byl jsem vlastně jen pijavice parazitující na veřejné službě, i když samozřejmě pijavice nepoměrně menší než oni manažerští vykukové, o nichž občas čítáme v souvislosti s podivnými zakázkami třeba právě u dopravních podniků v některých nejmenovaných městech. Svůj trest jsem si nicméně zasloužil a je možná dobře, že tehdy tak rychle přišel.

Dnes jezdívám vozy městské hromadné dopravy prakticky denně, a tudíž jednou za čtvrt roku musím na pokladnu dopravního podniku vyklopit svých devět stovek na legalizaci těchto přesunů. To, že se za MHD platit musí, považuji za samozřejmé a na černého pasažéra bych tedy vlastně měl pohlížet jako na někoho, kdo se obohacuje i na můj úkor. Přesto si pokaždé, když se ozve známá hláška o kontrole jízdenek, nemohu pomoci a v koutku duše fandím těm bez platných lístků v jejich snaze uniknout z drápů spravedlnosti. Asi je to nějaký iracionální a těžko pochopitelný instinkt v nás, který nás nutí stavět se na stranu "sympatických darebů", moderních Robinů Hoodů a jiných odpůrců zákonných pořádků. Své by o tom mohli vyprávět tvůrci úspěšných filmů a seriálů o banditech a podvodnících v rolích klaďasů, kteří trestají bohaté zlouny...
Pokusil jsem se ten pocit v sobě zašlapat zrovna minulou neděli, když jsem vyrážel jedenáctkou na Kopeček a do stejného autobusu přistoupila i osamělá revizorka na lovu víkendových hříšníků. Venku bylo poctivých minus deset stupňů, takže jindy tou dobou zaplněný bus tentokrát zel téměř prázdnotou. Paní byla s kontrolou rychle hotová a usadila se na jednom z volných sedadel. Protože jsem měl před sebou dlouhý běžecký trénink v lese a potřeboval jsem před ním doplnit rychlou energii, vytáhl jsem z kapsy energetickou tyčinku a jal se ji likvidovat. Revizorka u mě ovšem do pár vteřin stála s důrazným upozorněním, že v autobusu je zakázáno konzumovat jakékoliv potraviny.
Trošku mě její zásah zaskočil, byť o tomto bodu přepravního řádu samozřejmě vím. Kdo jste se kdy s energetickými tyčinkami setkali, tak víte, že je spíše těžší oddělit od nich zuby sousto, než aby byť jen drobek upadl na zem. Navíc jsem stál úplně sám na plošině u prostředních dveří a podlaha pode mnou byla plná špinavé tající vody a posypové drti odpadlé od bot cestujících. Pokusil jsem se tedy přísné rameno spravedlnosti obměkčit upozorněním, že se rozhodně neláduji mastným řízkem s drobivým pečivem ani kapající zmrzlinou a svou mrňavou tyčinkou nikoho neohrožuji a nic nešpiním. Vše marno, moje snídaně je zkrátka proti předpisům, pravila ta nekompromisní paní.
Svědomitá strážkyně pořádku nakonec dosáhla svého. Tyčinku jsem schoval nedojedenou do kapsy a dorazil ji až po vystoupení z autobusu v mrazivé fujavici. Abonentem dopravního podniku zůstanu samozřejmě dál, ale při příští přepravní kontrole budu chtě nechtě v hloubi duše opět trochu fandit těm bez lístku.