Jak správně a dostatečně citlivě komunikovat s těžce nemocnými, umírajícími a třeba i agresivními pacienty? Kdy je správný čas sdělit příbuzným nepříznivou zprávu a jakou formou? Jak si při každodenním stresu zachovat vlastní duševní pohodu? Odpovědi na tyto a další otázky pomáhají zdravotníkům-nelékařům najít vzdělávací programy, které v projektu nazvaném Utěšuji, pomáhám, podporuji... Každý den! připravila olomoucká společnost Kariérový a personální servis (KAPS).

Na vlastní kůži si tyto programy v uplynulých měsících vyzkoušely především zdravotní sestry a ošetřovatelky z odborných léčebných ústavů v Pasece a Moravském Berouně a Charity Šternberk. Zažité stereotypy a chyby v komunikaci odstraňovaly například při praktickém nácviku simulovaných modelových situací, do nichž se v praxi dostávají.
Hlavním cílem projektu spolufinancovaného z peněz EU bylo právě vypracování vzdělávacích programů pro zdravotní sestry, ošetřovatelky, sanitáře, rehabilitační pracovníky a sociální sestry, kteří pečují o dlouhodobě nemocné pacienty, o přestárlé a umírající a také jednají s jejich rodinami. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že nároky veřejnosti na profesionální přístup zdravotníků k pacientovi narůstají. Z praxe ale často vyplývá, že tuzemští lékaři i zdravotníci-nelékaři mají v tomto směru co vylepšovat. "Důležité je, aby si personál uvědomil vlastní chyby při komunikaci s pacienty či jejich rodinou a snažil se jich vyvarovat. Mnohé sestry nám například říkaly, že si v řadě situací nejsou jisty, jak je mají vyřešit. Nikdo je to totiž například ve zdravotnických školách neučil. Spoustu věcí řeší intuitivně, ale nikdo jim nedal zpětnou vazbu, zda je jejich postup správný," řekla metodička programů a lektorka Alena Křenová.
Problémy v komunikaci mezi zdravotnickým personálem a pacienty vznikají v řadě zdravotnických zařízení. V léčebnách dlouhodobě nemocných či léčebných ústavech jsou ale ještě výraznější, neboť pacienti se často ocitají v beznadějné životní situaci. "Komunikace ve zdravotnictví klade na personál větší nároky než v běžném životě. Pacient je totiž mnohem citlivější, má obavy a podobně. Lidé pracující ve zdravotnictví ale často berou nemoc a nemocného člověka jako normu a už je ani nenapadne, že by s ním měli hovořit jinak než například s jinými lidmi na ulici. Z toho pak vznikají komunikační problémy. Mnohdy přitom stačí změnit jen tón hlasu či použít vhodnější slůvko," uvedla Křenová. Projekt se zaměřuje také na komunikaci s rodinou pacientů a v neposlední řadě i komunikaci mezi zdravotníky navzájem. Vedle osvojení si teoretických znalostí především z psychologie komunikace velkou část kurzu tvořilo takzvané hraní rolí. "Simulovali se situace, do nichž se personál dostává dnes a denně. Těch je nepřeberné množství, každý z účastníků dostal určitou roli. Důležitá pak byla následná analýza, uvědomění si případných chyb i možností, jak se jim vyhnout," konstatovala manažerka projektu Edita Bosáková.

Na jednání s pacienty kladou důraz i v Odborném léčebném ústavu v Pasece, který se stal partnerem projektu. "Každý nemocný prožívá svůj stav jinak. Někdo je přehnaně smutný, jiný třeba až euforický, další se zlobí na celý svět za to, že nemoc postihla právě jej. Personál na to musí být připravený a vhodně reagovat. Stejně tak musí odhadnout, co a jak má říci příbuzným, aby to dobře přijali. Do projektu jsme se proto rádi zapojili, neboť tyto věci řeší. Personál se neustále proměňuje, tudíž je třeba ho postupně proškolovat," uvedla ředitelka ústavu Zdenka Polzerová.
Neméně důležitá je pro zdravotníky i schopnost zvládat stres a náročné situace v zaměstnání. "Zdravotníci jsou velmi ohroženi stresem, syndromem vyhoření a rizikem vzniku neurotických a psychosomatických onemocnění. Často se u nich snižuje míra empatie, pacienti a jejich příbuzní si stěžují na neochotu zdravotníků, jejich neohleduplnost, nedostatek sebeovládání, nezvládání emocí a podobně. V rámci projektu jsme proto připravili mentální tréninky, které také probíhaly interaktivní formou. Součástí jsou například i nácviky relaxace," doplnila Bosáková. Do ověřovací fáze projektu se zapojilo celkem třicet nelékařských pracovníků.
Projekt byl zahájen v prosinci 2010 a skončí letos v květnu. Výstupem je vytvoření pěti vzdělávacích programů - Základní pravidla komunikace, Techniky psychologické pomoci, Zvládání emocí a náročných situací v kontaktu s pacienty, Mentální trénink, Životní prostředí a lidský faktor ve zdravotnictví. Celkové náklady jsou 1,68 milionu korun, projekt podpořil Evropský sociální fond v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.