Jmenují se Joe a Dean. Poznáte je podle bílých, pečlivě vyžehlených košil, černého štítku se jménem, tmavých kalhot a neutuchající touhy seznamovat se s lidmi. Jednoho dne si tito dva mladí optimističtí muži přisedli v Čechových sadech na lavičku, na níž už byl nějaký čas pohodlně usazen o něco starší a méně elegantně oděný Fero.

Jak se ti tři spolu domlouvali, není v tuto chvíli důležité. Snad si Joe i Dean při svých rozmluvách s Olomoučany o věcech duchovních už dostatečně osvojili základy češtiny, nebo možná Fero někdy navštívil Kanadu či jinou anglofonní zemi, kdo ví. Jisté je, že si (alespoň co se jazyka týče) bez potíží porozuměli.
"Dobrý den," pozdravili oba mladí muži rozvaleného Ferka jednohlasně, jako ostatně v podobných situacích už mnohokrát předtím, a způsobně si přisedli k němu na lavičku. "Nemáš cígo?" zněla odpověď na pozdrav. Fero ji směřoval na Deana, jehož přece jen o něco mužnější tvář mu vzdáleně připomínala ostře řezané rysy sympatického chlapíka z billboardů propagujících jednu známou značku cigaret.
"Bohužel, naše víra nám nedovoluje požívat tabák," odpověděl za svého poněkud zaskočeného parťáka Joe. "A pivko by nebylo?" zkoušel to dál nejstarší z trojice na lavičce. "Ani alkohol," dokázal se již vzpamatovat Dean a rychle se pokusil vrátit nečekaně se vyvíjející konverzaci zpět do navyklých kolejí: "Věříte, že existuje něco vyššího nad námi?"
"Hmmmm," protáhl Fero a poněkud přitom odhalil dvě nesouvislé řady zažloutlých zubů. "Takže nemáte. Tak zmizte odsud, tohle je moje lavička," a rozvalil se ještě o něco víc, čímž své nechtěné hosty téměř vytlačil na zem.

Oba mladíci, dosti poděšení Ferkovou zavilostí, ač už zažili na svých cestách leccos, kvapně opustili kolbiště a zdálo by se, že tady se cesty oné podivné trojice navždy rozdělily. Jenže Joe a Dean nepatří k těm, kteří by se tak snadno vzdali. Po pár desítkách metrů se zastavili a rychle se shodli, že tato situace je pro ně vlastně výzvou a zkouškou jejich misijní zdatnosti. I vrátili se k nám již dobře známé lavičce a slušně požádali Fera, aby jim sdělil, za jakých podmínek je s nimi ochoten pokračovat v diskusi o věcech duchovních.
Ferkovy už tak zapadlé oči se ještě zúžily do dvou slastných štěrbin. "Chtělo by to trochu vínka, ať to líp myslí," ožil. "Obchod je tady hned za rohem. Poradím vám dobrou značku, ať moc neutratíte. A vemte i krabičku stařen," povykoval za již odcházející dvojicí zvesela.
A za malou chvíli už se Fero v oblacích štiplavého dýmu občerstvoval temně rudou tekutinou z litrové krabice, zatímco oba jeho dobrodinci, kteří se donesených lahůdek ani nedotkli, mu vyprávěli o tom, že všichni lidé jsou si bratry, kteří mají společného otce, jenž se sice někam ztratil, ale již brzy se vrátí. Fero je poslouchal jen napůl a trochu mu to vyprávění připomínalo jeho vlastní život, jenže už tak nějak napůl ztracený a utopený...

Lenivé odpoledne na lavičce v Čechových sadech pomalu ubíhalo a Joe s Deanem byli rádi, že konečně nalezli pozorného posluchače. Vždyť tak dlouho a dopodrobna je o jejich milovaném tématu ještě nikdo z nedůvěřivých Hanáků povídat nenechal. Ani si přitom skoro nevšimli, že je Ferko do blízkého obchůdku poslal pro krabicový mok ještě třikrát. A dokonce téměř nezaznamenali, že k večeru tvrdě usnul, zcela neobrácen a na štědré brachy si na druhý den vlastně vůbec nepamatoval.
A tak jediný, koho osvětová aktivita Joea a Deana opravdu potěšila, byla prodavačka oné nedaleké večerky. Toho dne jí totiž nějak podezřele vázl prodej krabicového vína. "Za to může ten lump Ferko, dnes se tu celý den neukázal," dumala žena za pultem nazlobeně.

P.S. Joe s Deanem byli sice pouze vymyšleni pro účely těchto řádků, jejich předobrazy však můžete často potkat na veřejných prostranstvích i v chodbách vašich domů. A na Ferka už jste určitě někdy narazili také...