Reklama

Neděle 3. července 2022, svátek má Radomír, venku je 13.7 °C

Iveta Tichá: Knihovna už zdaleka není jen půjčovnou knížek

Rozhovory

21.3.2022

Jan Procházka

Knihovny by se měly stát komunitními centry, místy, kde se lidé potkávají, kam rádi chodí. A Vědecká knihovna pro to dělá maximum, říká její ředitelka Iveta Tichá. Jaké knížky má nočním stolku a jak to vidí se stavbou nové budovy? I o tom je následující rozhovor.

Paní ředitelko, vy jste Olomoučanka, ale velkou část života jste prožila v jiných částech Moravy…
Ano, narodila jsem se v Olomouci a vystudovala zde přírodovědeckou fakultu, a to obor učitelství matematika a fyzika. Hned po škole jsem se přestěhovala do Bruntálu, kde však bylo obtížné s mou kvalifikací najít práci. Měla jsem ale štěstí, v pětadvaceti letech se mi podařilo vyhrát výběrové řízení na pozici vedoucího odboru kultury a památkové péče Okresního úřadu v Bruntále.

To tedy byl krok hodně mimo váš obor.
Ke kultuře jsem měla odjakživa velmi vřelý vztah, byla to oblast, kterou jsem dobře znala.

Proč jste si tedy ke studiu vybrala přírodovědu?
(smích) Vždy mě moc bavila matematika a fyzika. Od dětství jsem vyhrávala různé soutěže a matematické a fyzikální olympiády. Zároveň jsem chodila i do lidové školy umění, hrála jsem na klavír a violoncello. Často jsem také navštěvovala divadelní představení a koncerty. Takže nakonec se moje záliba stala mou prací.

K učitelské profesi jste se tak nakonec vůbec nedostala?
Vlastně jen na malou chvíli. Ještě před státnicemi na vysoké škole jsem asi půl roku učila, přivydělávala jsem si tak při studiu. Ale, jak jsem již říkala, krátce po jeho ukončení jsem se přihlásila do výběrového řízení na vedoucí odboru kultury a památkové péče v Bruntále. 

A tím začala vaše úřednická kariéra…
Ano. To bylo velmi zajímavé období, tehdy jsem se třeba seznámila s panem profesorem Jindřichem Štreitem, se kterým se přátelím dodnes a vzpomínky na společné akce by možná vydaly na samostatný rozhovor. (smích)

Později jsem se stala vedoucí odboru kultury a památkové péče ve Zlíně, nejprve na okresním, posléze pak krajském úřadě. Před pár lety jsem se vrátila do Olomouce a několik let jsem působila na krajském úřadě jako vedoucí odboru sportu, kultury a památkové péče.

Jak jste se dostala do Vědecké knihovny?
Celý život jsem byla státním úředníkem, dokonce jsem si kvůli tomu i doplnila vzdělání a vystudovala správní právo, takže mám titul bakaláře z Masarykovy univerzity. Bavilo mě to, vykonávala jsem vlastně zřizovatelskou funkci vůči muzeím a knihovnám. Po těch letech jsem ale dostala chuť si to zkusit z té druhé strany a věnovat se nějaké konkrétní organizaci. Byla to pro mě obrovská výzva a musím říct, že toho ani po dvou a půl letech, co vykonávám funkci ředitelky, rozhodně nelituji. Je radost vidět, jak se naše instituce posouvá. Je to nesmírně kreativní práce, která mě baví, zároveň mi to, co dělám, dává smysl a cítím se užitečná.

Když jste sem před těmi dvěma a půl roky nastoupila, jaký jste měla pocit?
Nastoupila jsem do fungující a zavedené organizace. To je třeba zdůraznit. Ale, aniž bych se chtěla kohokoliv dotknout, řada mých kolegů měla k práci trochu konzervativní přístup…

To prostředí k tomu asi trochu svádí…
Přesně tak. Knihovny se teď dostávají do jiné etapy. Již nemohou být pouze těmi klasickými kamennými půjčovnami knih, ale měly by se stát komunitními centry, místy, kde se lidé potkávají, kam rádi chodí. Mou vizí je knihovnu více zviditelnit. Víte, já do Vědecké knihovny chodila jako studentka, a když jsem do ní po letech znovu vstoupila, ten pocit byl trochu rozpačitý v tom, že se tam toho nikterak moc nezměnilo. Dala jsem si za úkol to posunout.

Jak na to?
Je to samozřejmě, co si budeme povídat, v první řadě záležitost finančních prostředků. Jsme příspěvkovou organizací Olomouckého kraje; spolupráce jak s odborem kultury, tak i panem radním Janem Žůrkem je vynikající a Olomoucký kraj se nám opravdu snaží pomáhat. Přesto bude manažer takovéto instituce, ať už to jsem já, nebo někdo jiný, vždycky bojovat s rozpočtem. Nemůže se spolehnout jen na to, co dostane od zřizovatele, ale musí vyhledávat další grantové příležitosti k financování svojí činnosti a shánět sponzory… O to se velmi aktivně snažíme, letos jsme například podali žádost i v rámci Norských fondů.

Když to tedy shrneme, jaké jsou vaše priority?
Pokud bych to měla říct v bodech, je to větší popularizace vědy, propagace knihovny, dostatek finančních prostředků, propojení s ostatními kulturními organizacemi a otevřená instituce. 

Klidně to pojďme rozvinout...
Například nikdy dříve knihovna nespolupracovala v takové míře s olomouckým arcibiskupstvím jako nyní. Pan arcibiskup se dokonce osobně účastnil vernisáže výstavy ke stoletému výročí charitní činnosti na Moravě spojené s fotografiemi Jindřicha Štreita. Toho si nesmírně vážíme! 

Spolupracujeme i s dalšími olomouckými institucemi, ať už je to Muzeum umění, Univerzita Palackého či Pevnost poznání, kde jsme na podzim pořádali výstavu herbářů z fondů VKOL, a samozřejmě i s organizacemi zřizovanými Olomouckým krajem jako Vlastivědné muzeum v Olomouci, muzeum v Jeseníku, Šumperku, Prostějově, Přerově…

Nelze opomenout ani edukační roli knihovny. V knihovně je zvykem, že naši zaměstnanci z velké části konají lekce přímo ve školách. Mou prioritou je ale dostat zejména střední a vysoké školy k nám do knihovny, proto postupně vytváříme nové edukační programy a výukové listy. Vše děláme hlavně proto, že hlavním posláním Vědecké knihovny je popularizovat vědu a naučit lidi informační a v dnešní době tak důležité mediální gramotnosti. Výuku chceme opravdu významně rozšířit. Zatím nám k tomu ale chybí prostory, což nás velmi limituje. Zlepší se to samozřejmě s otevřením Červeného kostela, prozatím využíváme část volného výběru, kde jsme vytvořili menší sál pro pořádání vzdělávacích a kulturních akcí. 

Velmi důležitá je i regionální funkce knihoven, kde jsem mohla navázat na svou zkušenost z kraje. Dle knihovního zákona má krajská knihovna povinnost plnit regionální funkce a zajišťovat podporu pověřeným knihovnám, pod které následně spadají obecní knihovny. Právě malé venkovské knihovny hrají v životě místních obyvatel důležitou roli, často jsou jediným kulturním zařízením v obci. Proto se také Vědecká knihovna společně s Olomouckým krajem rozhodla ocenit a poděkovat aktivním knihovníkům venkovských knihoven za jejich práci a pozvednout prestiž jejich činnosti prostřednictvím soutěže Nejlepší venkovský knihovník Olomouckého kraje. V současné době je v Olomouckém kraji na 473 obsluhovaných knihoven.

Za těch dva a půl roku se jistě podařila celá řada věcí. Na co jste pyšná?
Těsně před mým nástupem v roce 2019 se podařilo otevřít nový depozitář v Hejčíně, díky němuž získala knihovna prostory k uložení knih na dvacet let dopředu. Já tehdy stála na té druhé straně jako zástupce zřizovatele a zúčastnila jsem se jeho slavnostního otevření. Byl to opravdu zlomový okamžik, neboť vznikem depozitáře se otevřela cesta k rekonstrukci Červeného kostela. 

V depozitáři jsou kromě skladů i další odborná pracoviště – knihařská dílna, digitalizační jednotka a také špičkové restaurátorské pracoviště, za které by se nemusela stydět žádná knihovna. Jediné s čím máme problém, je sehnat do restaurátorské dílny schopné a kvalitní odborníky jako náhradu za naši restaurátorku, která je již v důchodovém věku. Od začátku mého působení v knihovně se snažím najmout dalšího restaurátora, klidně i dva! Ale zatím se to bohužel nepodařilo. Sehnat odborníky pro knihovnu je v této době bohužel problém. Krátce po mém nástupu začala pandemie onemocnění covid-19 a jsem ráda, že jsme ukázali, jak flexibilní a adaptabilní knihovny jsou a že dokážou plnit svou roli i v době takovéto krize a řady vládních opatření.

To dnes říká snad každý zaměstnavatel, se kterým se bavím…
Je to tak… Mým největším cílem je vytvořit tým lidí, který bude pracovat na tom, abychom se skutečně změnili v kvalitní společenské kulturní centrum. Stále se o tom snažím a myslím si, že se mi to daří. 
Hodně lidí kromě své práce pomáhá i s organizací akcí. Baví je to, přicházejí s nápady… 

V posledních letech tu došlo k mnoha generačním výměnám, což je přirozené. Ale nové kolegy sháníme pořád!
Ale vy jste se ptal, na co jsem pyšná a já vám to chci ukázat.

Paní ředitelka vytáhne z police několik publikací, z nichž většina působí impozantním dojmem.

Pyšná jsem na odborné pracoviště historických fondů, které se také věnuje publikační činnosti. Velký úspěch měla kniha Ottovy Čechy. Obraz země v letech 1883–1908, za kterou její autoři letos dostanou cenu Olomouckého kraje a rovněž se dočkala řady kladných recenzí od odborníků. Vyšla i krásná publikace ke zmiňované výstavě herbářů. Veliký úspěch mezi čtenáři měla kniha Na Jeseníky!, která je již, i přes dotisk, zcela vyprodaná. A chystají se další zajímavé publikace. Z toho mám opravdu velikou radost.

Přímo za okny kanceláře má Iveta Tichá červený kostel, který právě prochází rekonstrukcí. "Kontroluji stavu v přímém přenosu," usmívá se.

Foto: Jan Procházka

Před pár lety se i v souvislosti se stavbou depozitáře mluvilo hodně o tom, že knihovna by potřebovala novou hlavní budovu. Vyřešilo by to všechny potíže, které jste už naznačovala. Ve světle krize ve stavebnictví, je tenhle projekt ještě ve hře?
Je pravda, že jsme rozesetí v několika budovách: kromě té hlavní, určené pro čtenáře a návštěvníky knihovny, máme budovu ředitelství, Červený kostel, patří nám dům na Ostružnické ulici, kde sídlí regionální funkce, depozitář v Hejčíně a další v Holici… Roztříštěnost je samozřejmě problematická. Navíc nám úplně schází moderní studovny, odpovídající současným nárokům uživatelů, prostory, kde by lidé mohli trávit volný čas či kde bychom mohli vytvářet nové aktivit jako třeba dílny, různé tematické workshopy… Takže ano, je pravda, že by si tato instituce novou budovu zasloužila. Ale jak jste řekl, v kontextu toho, jaká je situace ve stavebnictví, je to obtížné. Nicméně návrh stavby nové budovy je v národním investičním plánu na rok 2027. A bude záležet na jednáním mezi ministerstvy, krajem a městem, zda se to někam posune. Myšlenky, že jednou budeme mít novou budovu, se nevzdáváme. Ale v této chvíli jsme velmi rádi za Červený kostel a moc se těšíme, až ho po rekonstrukci začneme využívat.

Červený kostel je pro Olomoučany takovým tajemným místem a myslím, že na jeho otevření se lidé opravdu těší. Jak to s ním v tuhle chvíli vypadá?
Rekonstrukce úspěšně pokračuje a myslím, že už je to vidět i z vnějšího pohledu. Bohužel se práce trochu zpozdily, přestavba měla být hotová letos v září, ale v současné době se s otevřením počítá až v lednu 2023. Ale jde to dobře, mám na stavbu z kanceláře perfektní výhled a denně to kontroluji. (smích) 

Na střechu byl již vrácen sanktusník a ozdobily ji další „šperky“ z dílny olomouckého sochaře Jana Dostála. Před nedávnem se už začala budovat přístavba, která bude ze sklobetonu a propojí kostel s budovou ředitelství. V novém foyer pak bude kavárna s recepcí a také stěna z knih, které si pak hosté budou moci číst.

Vy jste na ni dokonce vyhlásili sbírku!
Ano, sbírka stále probíhá. Chápeme, že ne všichni mají možnost k nám knihy dovést, proto nabízíme, že pro knihy přijedeme, zabalíme je a odvezeme. Lidé do knih mohou napsat i vzkaz pro budoucí generace. 

Kolik knih už máte?
Už se blížíme polovině. Neustále se nám ozývají další lidé, spolupracujeme i s pověřenými knihovnami, takže věřím, že potřebné množství knížek určitě seženeme.

Kolik vlastně knihovna v tuhle chvíli má knih? To musí být ohromné číslo.
Je to něco přes 2 364 000 svazků. Už od roku 1807 máme právo povinného výtisku, takže máme téměř vše, co za těch více než dvě stě let v našich zemích vyšlo.

Když přijdu do knihkupectví, jsou plná nových knih, tak si říkám, zda vám ten nový depozitář skutečně vystačí na dvacet let. Kolik tak knížek zhruba za rok v Česku vyjde a tudíž je musíte zpracovat a někam uložit?
V loňském roce jsme měli přírůstek knihovních jednotek přesně 29 222 knih. 

Je důležité říct, že my nemáme jen povinné výtisky. Ty bychom totiž správně vůbec neměli půjčovat, jsou součástí konzervačního fondu a měly by zůstat v depozitáři, aby se nepoškodily nebo neztratily. Ročně proto máme vyčleněné prostředky na vlastní nákup knih a pro letošní rok je to něco přes milion korun. Je ale pravda, že bychom potřebovali mnohem víc, takže když není zbytí, tak samozřejmě povinné výtisky půjčujeme, protože čtenáři by se ve studovně měli dostat ke všemu, co potřebují. Knihy také získáváme i darem, poslední dobou je jich hodně.

Dá se říct, jestli v Česku vychází stále více knížek, nebo trh spíše stagnuje?
Na to asi neumím úplně odpovědět, neboť se trh kvůli pandemii výrazně proměnil. Ale když se podívám do statistik, tak oproti roku 2019 jsme měli loni jen o necelých šest set povinných výtisků méně. Dá se tak říct, že se situace stabilizuje.

Vy ale knihy, respektive publikace, protože ony to jsou i noviny a další tiskoviny, nejen fyzicky přebíráte, ale zajišťujete i jejich digitalizaci. Jak to v současné době probíhá? Doba, kdy se staré noviny prohlížely na filmových cívkách, už je asi pryč…
Ano, narazil jste na další palčivý problém, který nás momentálně trápí. Jak jste zmínil, posláním knihoven je i digitalizace písemného kulturního dědictví, a to je možná v současnosti ta nejdůležitější funkce. V depozitáři v Hejčíně máme specializované pracoviště, bohužel naše digitalizační jednotka je už značně zastaralá a v nejbližší době ji bude potřeba modernizovat. V loňském roce jsme k tomu vytvořili koncepci, kterou jsme předali zřizovateli a společně s ním se budeme ucházet o dotaci z Národního plánu obnovy.

V našem fondu máme i významné kulturní památky, třeba vzácné exempláře Bible boskovické a Bible olomoucké. Mimo to schraňujeme řadu vzácných map, herbářů a vzácných rukopisů. A digitalizují se i noviny. Nejsme jen půjčovnou knih, ale přesouváme se do online prostoru, kde nabízíme nové služby.

Když se zeptám úplně laicky, snažíte se digitalizovat prostě úplně vše, co máte v depozitářích? 
To by bylo hezké, ale to bychom asi nezvládli. Digitalizují se noviny a jinak se postupuje podle plánů, samozřejmě, že prioritu určuje hodnota a stáří exemplářů. Je to důležité pro budoucí generace.

Co ráda čte ředitelka Vědecké knihovny?
Mám na nočním stolku šest nebo sedm knih, to jsem nikdy dřív nedělala. (smích) Ale přiznávám, že v poslední době jsem se ke čtení moc nedostala, protože máme za sebou hodně složitou dobu.

Ale mám ráda české autory, třeba Alenu Mornštajnovou, miluji Patrika Hartla! Zhltala jsem oba díly Šikmého kostela od Karin Lednické a těším se na novou knihy Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Odpočinkové knihy u mě v poslední době vedou. Mám velmi ráda i historickou literaturu, ale to chce klid, takže takové knížky čtu, když jsem nemocná. Egypťana Sinuheta od Mika Waltariho jsem četla asi třikrát. 

Vždycky říkám, že to, že člověk rád čte, z něj ještě nedělá dobrého zaměstnance knihovny, proto jsem to ani nezmiňovala na začátku. (smích) Ale já mám knížky ráda opravdu celý život. 

K výhodám mé profese patří i to, že se dostanu k úplně novým knihám; kolegové mi je přinesou a já si je po práci aspoň prohlédnu, to mi dělá velkou radost. Ať už je to román, biografie nějaké herečky nebo populárně-naučná literatura.

Nepodlehla jste kouzlu e-knih?
Ne, nikdy. Mám ráda knihu opravdovou, tištěnou. Tak jsem vychovala i své děti. A dělá mi radost, že už čte i moje vnučka.. 

Bavili jsme se o minulosti anebo naopak po vzdálenější budoucnosti. Co ale čeká knihovnu v nejbližší době?
Teď aktuálně probíhá výstava Olomouc a Francie. Knihovna se letos poprvé zapojila do festivalu francouzské kultury Bonjour Olomouc, který trvá až do konce března. Pak nás čeká výstava česko-italské paralely fotografa Pavla Koppa, kterou chystáme se Spolkem přátel Itálie.

Na podzim proběhne tradiční festival německého jazyka Olmützer Kulturtage, ostatně s katedrou germanistiky a Goethe institutem připravujeme během roku i řadu dalších akcí.

V květnu proběhne výstava karikatur nejslavnějších českých vědců a jejich vynálezů. Přes prázdniny pak pod hlavičkou Akademie věd proběhne podobná výstava českých vědkyň. V září vyjde nová kniha o vyšetřovateli krčmaňské aféry Františku Doleželovi, současně bude připravena i výstava, která proběhne v naší Galerii Biblio a v Muzeu a galerii v Prostějově.

V říjnu pak bude výstava k 150. výročí narození starosty Olomouce Richarda Fischera, což byla velmi důležitá osoba v dějinách města, stál v jeho čele od začátku dvacátých let až do války. K výstavě vyjde i publikace. 

Chtěli bychom také nachystat autorskou výstavu fotografa Jindřicha Štreita a sochaře Otmara Olivy. Ta by měla právě příští rok na jaře zahájit provoz Červeného kostela, na to se velmi těším.