"Na tyto otázky odpoví pouze tisková mluvčí," papouškuje sekretářka do telefonu a pokus spojit se s člověkem, který na rozdíl od mluvčí má relevantní informace, končí nezdarem, jenž nakonec korunuje zmiňovaná mluvčí, když stroze oznámí, že na tyto otázky nebude odpovídat. Novinářská práce je někdy komedie.

Případ první. Mluvčí městské policie pozve novináře na školení personálu psychiatrické léčebny. Tamní sestřičky totiž často čelí fyzickým útokům nemocných pacientů a strážníci je mají naučit nejen základům sebeobrany, ale hlavně jim vštípit bezpečnostní návyky, díky kterým většině nepříjemností předejdou. Sestřičky ochotně povídají o svých zážitcích, nevadí jim ani fotografování. Zajímavá akce, o které rádi napíšeme a kterou si, soudě podle grafů návštěvnosti, přečte spousta z vás. Jenže ouvej. Po návratu do redakce zazvoní telefon v němž trochu naštvaný hlas primářky oné léčebny přikazuje novináři, aby o akci nepsal. Proč? Prý kvůli špatným zkušenostem, někdo by si mohl myslet, že se sestřičky učí, jak mlátit pacienty. Trochu absurdní situace, ale diktovat, o čem můžeme psát, si nenecháme. Když se jim nelíbí publicita, mají se sejít na utajeném místě, zapnout rušičky mobilů a účastníkům během cesty převázat oči páskou. Ale jsme slušní, vyřešíme to kozovlčím trikem, paní primářka dostane hotový text krátce před zveřejněním a bitva o námitky se nekoná, je spokojená. Jen čtenář netuší, jak složitými cestami k němu někdy text putuje.

Případ druhý. Vysoká manažerka pošty informuje krajské radní, že firma v budoucnu zruší desítky venkovských poboček. Z toho jsou pochopitelně volení zástupci lidu znepokojení. Přestože pošta je státní firma a dělá si prostě svůj byznys, pokud zmizí z Horní Dolní, místní obyvatelé budou láteřit na politiky, nikoliv na manažery. A tak politikové chtějí alespoň informace, ze kterých stran se na ně budou sypat prosby, stížnosti a útoky. A téma je to pochopitelně i pro novináře, kdo jiný by o tom měl nebohé občany informovat. A tady se dostáváme k situaci popsané v úvodu. Zmíněná manažerka možná řekla více, než by její nadřízení chtěli. Následně dostala rozkaz dát si zámek na pusu a ona nemá důvod jej porušit. Připomíná mi to kartičku, která svého času (a možná dosud) visela nad každým telefonním přístrojem v olomoucké nemocnici. Stálo na ní: "Co dělat, když zavolá novinář?" Obsahovala několik situací, jak by se nemocniční zaměstnanec mohl dostat do styku se zvídavým reportérem a všechny končily větou: "Slušně odpovím, že všechny dotazy je třeba směřovat na tiskového mluvčího a předám novináři příslušné telefonní číslo." Jenže zatímco v nemocnici to funguje tak, že mluvčí na otázky opravdu odpoví, na poště je mluvčí zřejmě jen oficiální orgán posílající novinářské otrapy do patřičných mezí. "Žádné pobočky rušit nebudeme, odpovídat nebudu, nezlobte se, nashledanou..." slyšíte v telefonu. A to samé odpovídá pošta i na dotazy politiků. A tak nezbývá než napsat, že pošta mlží a zapírá. Kdo z toho vyjde hůř, zdali novinář či instituce, je na čtenářově úvaze.

Oba případy mají sice rozdílný konec, ale podobný začátek. Než začnu troubit do světa nějakou novinku, rozmyslím si, zda unesu následný zájem o ni. Jinak bych totiž mohl vypadat jako trouba. Třeba jako jistá instituce, která má zmiňovaný předmět ve znaku.