Přestože od Sametové revoluce za pár dnů uplyne dvacet let, pořád nacházíme místa, kde se čas kupředu téměř nepohnul. Vagony Českých drah se od těch, se kterými jezdily ČSD, příliš neliší, v tradičních venkovských putykách se sice točí víc druhů piva, ale modrá mlha a brebentění přiopilých štamgastů zůstávají stejné. A je pár míst, která se sice změnila na pohled, duch doby jako by v nich stále zůstával.

V malé sámošce na náměstí se ten čas zastavil určitě, přestože se v ní dá koupit i Coca-Cola. Ten duch je stále přítomný. Prodavačky s krabicemi zatarasí cestu mezi regály a vražedným pohledem vás upozorňují, že tato ulička je slepá. V koutku s uzeninami si počkáte, než si vás někdo všimne. Mezi pečivem najdete občas i rohlíky, které se včera neprodaly. U pokladny vystojíte frontu, která se klikatí až někam do sekce ovoce. A všude ty pohledy, které říkají, že nejste vítáni. Pamatuji si je z dětství, kdy jsme tento obchůdek navštěvovali s babičkou. Socialismus už sice smrděl rozkladem, jeho pád byl však zatím v nedohlednu. Kromě mých milovaných sladkých burisonů si nevzpomínám, co dalšího jsme tehdy s babičkou dávali do košíku. (Ano, košíky tehdy k nákupu stačily.). Před očima však mám stále - kulantně řečeno - statné ženy, nedůvěřivě rentgenující bytosti, které se rozhodly utratit v krámku peníze. A křik. Často se tu křičelo. "Jarko, druhá kasa!“ "Pepino, doplň..“ zněly řízné, až vojenské rozkazy. Doba se změnila jen trochu. Bohatství plných regálů dorazilo i sem, statné ženy, ze kterých jde strach, tu vládnou stále, byť to asi nejsou tytéž. Jen lidé, kteří sem dříve chodili vyřešit velký nákup, teď zajdou spíše pro svačinu.
"Jarko, za kolik je kola?“ křičí pokladní, která nemůže najít cenovku. Odněkud zdálky se ozve odpověď. "A menší by nebylo?“ zazní otrávený hlas, když chci platit padesátikorunový nákup dvoustovkou. Zakroutím hlavou, bojím se promluvit. "Jéžišmarjáá...“ vzdychne prodavačka a začne počítat drobné. Skoro jako za starých časů. Vidím před očima babičku s papírovým Gottwaldem v ruce. To "jéžišmarjáá...“ plesklo tehdy úplně stejně. Jen hrozivé zaskřípění pokladny na kliku mi dnes chybí.

Jsou zkrátka místa, která mají nezaměnitelný genius loci, a proto nás přitahují, přestože se na nich necítíme zrovna příjemně. Vzpomínky, svědomí? Budu sem chodit dál. Rád. Budu se snažit projít kolem prodavaček doplňujících zboží a nechám se peskovat. Budu platit dvoustovkou a drobné v peněžence zapřu. Chci si to užít se vším všudy. Až to tu převezmou nájezdníci z Asie, nevěřím tomu, že kouzlo přejde i na ně. Ale třeba se pletu.