Já volit nepůjdu, zní stále častěji, zatímco hladové urny čekají, aby nasytily hladové žaludky kandidátů. Politická úroda je však letos tak bídná, že spousta zatvrzelých "vždyvoličů" se rozhodla, že letos ať si urny hlady umřou. Výběr totiž připomíná menu hodně laciného nádražního bufetu.

Říkalo se, že kdo nevolí, nemá právo nadávat. Ani u piva. Neexistuje lepší způsob jak vyjádřit svou nespokojenost než barvou lístku vhozeného do urny. A je to zároveň takřka jediné praktické naplnění významu slov res publica, tedy věc veřejná (neplést s jistou zkrachovalou politickou sektou) - což je státní zřízení, na které si tady více či méně úspěšně hrajeme. To vše teoreticky. Ve skutečnosti je to všechno trochu jinak. Koalice se uzavírají napříč a navzdory idejím, vítěz voleb klidně hnije v opozici a věc veřejná spočívá hlavně v přerozdělování veřejných peněz.
Vždycky jsem svoje hlasovací právo bral spíše jako povinnost. A výše uvedené teoretické principy jsem hájil proti zatvrzelcům, jejichž jediným argumentem k nevolení byla otřepaná fráze, že jsou to všechno zloději a dotyčný se nehodlá jejich volením podílet na rozkrádání, podvodech, korupci a dalších rozličných zločinech. Blbce nepřesvědčíš. Jenže když se v mé poštovní schránce objevila před pár dny zlověstná modrá obálka a v ní má možnost volby, znejistěl jsem. Vytahoval jsem z ní jeden lístek po druhém. Pročetl jsem si všechna jména odshora až dolů, občas jsem nechápavě zakroutil hlavou: "I ten? A za toho?" ...a jeden po druhém jsem lístky mačkal a házel obloukem do kouta, abych je potom spolu s ostatním papírem vyhodil do popelnice. Nezůstal ani jediný. A jsem v koncích.
Když jdete do obchodu kupovat kalhoty a prostě na vás žádné nemají, odejdete s prázdnou. Nekoupíte si přece kalhoty, které vám jsou malé. Odejdete s prázdnou, ale nemáte kalhoty. Jaké štěstí, že kalhoty dnes prodávají na každém rohu. Politiky taky. Ale ti letošní a zejména ti, co se tváří nově, jaksi nepadnou. A tak jsem jedním z těch, kteří nebudou mít svého politika. Není to postoj ani vzdor. Nepůjdu házet do urny přetržené lístky, nepokreslím je sprostými symboly ani tykadly. Nevhodím tam prázdnou obálku. Nepůjdu tam. Stydím se. Viděl jsem ty, kteří se ucházejí o naši přízeň, na vlastní oči. Viděl jsem zelenožlutý kombajn, stánek s modrými balónky a sliby, viděl jsem narychlo stříhané oranžové pásky i plastový stolek s unuděným rudokožcem. Některé z nich jsem pozoroval čtyři roky a celou tu dobu mě nutili, abych toho vhozeného lístku litoval. Stydím se. Ne za sebe. Za ně a za nás. Máme takové politiky, jaké si zasloužíme. Ochraňuj nás pánbůh.