Neumim balit. Nikdy jsem to neuměla. Jako nejsem nepraktická, to ne, jen si vždycky myslim, že budu potřebovat hrozně moc věcí. K moři, na chalupu, na víkend pod stanem… Co kdyby se to hodilo, že jo. No a pak i když se to nehodí (pochopitelně, jak jinak), tak to přece musim aspoň jednou oblíknout, protože proč bysme to přece sakra takovou dálku vláčeli zbytečně! Nevim, asi to je z dob, kdy jsem hodně tancovala a s obrovskym kufrem (jako fakt obrovsky obrovským) jsme trávili podstatnou část podzimu na cestách po Evropě. Upřímně, už tenkrát to byla výmluva, protože nebylo nic důležitějšího než šaty, boty a make-up, jenže tehdy jsem si připadala "normálně". Celá ženská část týmu na tom byla totiž stejně! Roky jsem potom narážela na posměšky okolí, ale kdykoliv kdokoliv cokoliv potřeboval, já to měla. Vždycky!

Jenže teď bylo najednou všechno jinak. Operace. Nemocnice. Stres. Když už se smíříte s tim, že si tam pár dní poležíte, protože to prostě nejde jinak (tahle část smíření mi trvala hodně dlouho, protože nejvíc nesnášim, když nad sebou nemam kontrolu a musim se svěřit někomu do péče), tak logicky uvažujete, jak si ten pobyt aspoň trochu zpříjemníte. Knížky (čtyři by mohly stačit), časopisy o bydlení, křížovky, když se budete fakt moc nudit, líčení, protože až vám bude dobře, budete chtít vypadat jako ta, kterou všichni znají… Ok, župan, pantofle… a pyžamo. Pyžamo! Žádný nemam – jako vážně, není to taková ta ženská ospravedlňující malá lež, když si "nutně" potřebujete obohatit šatník, opravdu ne. Zkrátka nemam pyžamo. Tak jdete a vybíráte. A vybíráte. A pořád nic. Z kritéria "aspoň trochu hezký" slevíte na "bože cokoliv, ale rychle" a máte sbaleno. Dle výmluvných pohledů sestřiček to největší zavazadlo na celym světě. Ale co… První den jsem se měla jak v hotelu. Fakt. Hradisko je krásný, mají tu dobrý jídlo, pěknej výhled, pokoj byl jen pro mě. Občas jsem si zaskočila na vyšetření, ale jinak skvělej relax. Jenže když se pak nade mnou na operačním sále rozjela debata, koho dneska určitě volit, koho teda v žádnym případě, a co že na to řikám já, moc do smíchu mi nebylo. A co teprve když jsem se probudila z narkózy a snad ze všech pokojů se linuly zvuky povolebních tahanic, prázdných debat a falešných hymen! Jenže… Bylo mi to najednou jedno. Celej osud naší země… A bylo mi i jedno, že je mi to jedno. Mluvim, směju se, žiju. Taková moje osobní výhra. Co víc by člověk mohl chtít… A když mi můj muž řekl: "Zuzanko, vypadáš krásně," nemohla jsem se cejtit líp! Tahle sladká lež byla v tu chvíli mnohem, mnohem větší než moje zavazadlo zabírající celý výklenek v pokoji. Musela jsem se zasmát, když jsem se podívala na moje slušivý, o dvě čísla větší erární oranžový pyžamko a představila si ty bezradný chvilky v kabince a čtyři varianty nočního úboru v tý obří tašce – jakože "když bude teplo, když bude zima, když bude potřeba ho vyhrnovat shora, nebo naopak zdola". A co teprve toaletka s líčením. Tady je vám docela ukradený, jestli vám rtěnka ladí s oblečením, že jo… No a tak jsem se zasmála i nahlas, aby o mě manžel neměl strach, protože jestli jsem něčím pověstná, pak je to tím, že se směju ráda. A často. (Pro někoho možná až moc často.) Prostě se mi tak líp žije. A to mě přivádí na jednu věc - možná to s tou náladou ve společnosti neni tak zlý. Ani teď, po volbách. Minimálně tady v nemocnici to bylo fajn. Skoro škoda, že nejsem chlap, protože tolik milých, ochotných a usměvavých sestřiček jsem dlouho neviděla. A ta jejich péče… Až na tu jizvu, co mi zůstane – fakt jak pětihvězdičkovej hotel!

Sluší se dodat, že na poslední den jsem se rozhodla vyměnit oranžový pyžamo za variantu „aby mi nebyla zima“, navrch jsem vytáhla ty nejtlustší ponožky (abych aspoň něco nevláčela zbytečně!), vlasy sepla do drdolu, na obličej si namazala niveu, a nechala jsem na sebe působit ticho. Žádnej make-up, žádný knížky, žádný časopisy, žádný křížovky… Nic. Celý to obří zavazadlo bylo zbytečný. Až se budu příště někam balit (prosím, bylo to tady fakt super, i ten ranní stereotyp "budíček, prášky, injekce, lékař, vizita a k tomu porce úsměvů a pozitivní nálady" mi doma trochu chybí, ale teď bych radši k tomu moři), asi nad sebou trochu popřemýšlím. Jenže: co když se ty patery lodičky budou hodit, chápejte!!!