Chtěla jsem vypadat dobře. Znáte to. Takovej ten speciální den, kdy vám záleží na tom, abyste na ostatní zapůsobili, a zároveň si chcete připadat sexy. Ne vyzývavě. Prostě jen líp. Takže se namalujete, učešete, hezky oblíknete... Jenže když se jen jedna drobnost trochu zvrtne (nebo spíš pořádně), výsledek je mnohem horší, než kdybyste se vykašlali na rtěnku a vysoký podpatky.

Samodržky. Normálně je nenosim. Skoro. Ale v těch novejch šatech by se prostě obyčejný punčocháče značily, i kdybych je měla vytažený ke krku. Tak jsem si vyrazila koupit hezký, černý, samodržící (!) punčochy. Že prej tohle je moje velikost, jsou příjemný, pěkná krajka. Jasně. Proč ne... Ráno se v klidu vypravím, venku snad minus padesát, popadám spoustu tašek (neustále vypadám, jako když se někam stěhuju, prostě nikdy nevíte, kam zrovna půjdete na reportáž, kam točit, jestli bude pršet, jestli se neochladí... Tak kdyby náhodou, žejo.), rukavice a pořádně huňatou čepici, aby mi aspoň na nějakou část těla bylo teplo. Logicky. Nestíhám, jako vždycky. Ještěže máme skvělýho souseda, kterej jede pokaždý kolem zrovna ve chvíli, kdy ho potřebuju vidět ze všeho nejvíc. Nasedám, směju se jeho průpovídkám. Je vážně úžasnej, nemohli jsme se přistěhovat líp. Jenže... Začínám mít takový divný tušení, že pravá punčocha nenápadně mění svoji polohu. Přece dobře držej, řikali mi! Pro jistotu se zakrejvám všema taškama, směju se o něco víc, abych odvedla pozornost od nenápadně vykukující krajky. Když pak sedím v tramvaji a pán vedle si mě s úsměvem přeměřuje, začínám se červenat. Tohle bude průšvih. Krajka kouká už skoro celá. No nic. Vystoupím, položím všechny tašky a statečně si vyhrnu kabát a punčochu vracím na její místo. Rudá je v tu chvíli proti mýmu obličeji naprosto vybledlá barva. Všude mraky lidí. Popadám tašky, čepici narážím do čela tak, že mi koukaj snad jenom oči, a mizím v drogerii. Tam je aspoň teplo! Jo. Teplo je. Jenže lidi taky. Jak v sobě mám zakořeněný, že lidi ani věci se nevyužívaj ani nezneužívaj, kupuju si ve spěchu červenej lak na nehty. Aby se neřeklo. U pokladny už mi pravá punčocha nestydatě visí přes kozačku. Paní za mnou cosi poznamenává o dnešním světě a stavu lehkých děv v Olomouci. Mlčím. Tohle se jednoduše vysvětlit nedá a paní má tak přesvědčenej výraz, že cokoliv by bylo zbytečný. Má mě zaškatulkovanou. Naposledy se snažím umístit krajku tam, kam patří, a do redakce už téměř běžím. Všechno marný. U Mořice (fakt paradox) už mám obě krajky u kolen. Chlapi na mě pohvizdujou. Blbci! Zapadám do průchodu v Ostružnický, zkouším z kozaček vydolovat aspoň zbytek po cestě ztracený reputace... V práci pak vyndávám z jedný tašky (vím, proč je nosím!) normální, zlatý punčocháče! Kašlu na šev!

Večer už se tomu všichni na vernisáži smějeme. Jasný. Nic hroznýho se přece nestalo. Baví se tím i jeden chlap, kterej ráno viděl, jakej boj na ulici svádím, a poznal mě. Ale! Uvědomila jsem si, jak povrchně někdy uvažujeme. Jak děláme závěry podle jednoho pohledu. To jako vážně tolik dáme na první dojem? Zeptal se někdo, jestli nepotřebuju pomoct podržet aspoň ty tašky (měla jsem jich fakt hodně a kromě spousty zbytečností jsem táhla i celkem těžkej nákup)? Jestli je všechno v pohodě? Pevně věřím, že kdyby se dělo něco opravdu vážnýho, všichni ti, který jsem potkala, by zareagovali jinak. No, nebo aspoň někdo z nich. Vím, že se dneska každej stará hlavně sám o sebe, ale jsem optimistka. Pořád si říkám, že to s námi přece není tak zlý. Doufám, že ten pohled si aspoň pískající chlapi s peprnejma poznámkama užili! ;) 

Nedělejme ukvapené závěry. Nesuďme ostatní bez toho, aniž bychom o nich věděli víc. Nikdy totiž nevíme, jestli za všechno nemůžou jen o číslo větší punčochy... ;)