Nevím, jestli to tak máte taky, ale já když se pro něco rozhodnu, musím to dotáhnout do konce. I za cenu nějakejch těch drobnějších neúspěchů po cestě za vytyčeným cílem se nakonec vždycky doberu výsledku, se kterým jsem spokojená. Jsem prostě typickej tvrdohlavej BÝK. Dortů jsem pekla už dost. Jasně, nevypadají jako ty výstavní a načančaný kousky, který na vás koukaj z cukráren nebo z facebooku. Ale jsou moje. S láskou dělaný. (O těch nadávkách po cestě za "cílem" pomlčím.) A tak jsem se rozhodla upíct dvoupatrovej, velkej, krásnej narozeninovej dort...

Byl dokonalej. Voněl už z dálky. Kombinace čerstvých malin a křupavých mandlových plátků s lehce nakyslou domácí marmeládou a pudinkovým krémem zjemněným bílou čokoládou byla neodolatelná... Ok. Stop. Nemaj čerstvý maliny! Poslední surovina, která mi chyběla v košíku. Jo, koupila jsem i to děsně drahý máslo, který nás všechny pořád ještě rozčiluje a který jinak vůbec nejím. Nedá se nic dělat, jedeme jinam. Jenže ani jinde je neměli (rozumějte - to "jinde" byly asi čtyři obchodní řetězce!), tak poslední varianta. Ta, kterou v pátek prostě nechcete. Globus. Kolona už z centra. Konec světa. A my se do něj řítili taky. Pro voňavý a čerstvý maliny. Proč ne, žejo, když ten dort měl bejt fakt skvělej... Pán za kasou se děsně hezky usmíval. Jako uznávám, že mít na pásu lak na vlasy, granule do kočičího záchodu tak na rok dopředu a kilo malin bylo divný, když se všichni kolem zásobili snad až do Vánoc... Ale co. 

Měla jsem to vážně dobře naplánovaný. Plány... To je taky něco, co ke mně patří snad odjakživa. Ale naučila jsem se s nima dobře pracovat. Prostě když se neplněj, nic se neděje, jenom se upravěj a jede se dál. Jenže zkuste si tuhle filozofii připomínat, když sedíte ve dvě ráno nad druhým korpusem, kterej těsně před dopečením vytvořil kráter minimálně tak hlubokej jak Etna! Fakt nic moc. Pořád nevíte, kde se stala chyba, protože přece je všechno jako vždycky. A pak zjistíte, že vám došla vajíčka, mouka, cukr... A... "Fakt nic moc" se proměnilo ve "fakt hodně zlý". Přemýšlíte, říkáte si, že už se ani tak moc nedivíte prodavačce, která na vás koukala s nedůvěrou, když jste kupovala malou kruhovou formu na druhé patro. To její "Jste si jistá, že chcete dělat dvoupatrový dort?" mě totiž trochu urazilo. Jasně že jsem! Proč bych asi tak nebyla! Jistá jsem si i ve tři ráno, když jsem z těch dvou sopek vytvořila celkem pohlednej piškot na snídani (mimochodem – byl "k sežrání!"). Něčím přece manžela uplatit musím, když po něm chci, aby se vrátil do víru města a doplnil zásoby, žejo...

Moc vajec, moc mouky, moc cukru. Různý značky, různý druhy. Pro jistotu. Je fakt zlatej! A... Jeden hezčí korpus než druhej. Proč najednou? Jak je to možný? Dobře, je mi jedno, proč teď jo a předtim ne, hlavně že nakonec JO. Hromady plátů, marmelády, krému i malin se měnily v to vytoužené NĚCO – dvoupatrovej narozeninovej dort! Byla jsem fakt pyšná, že to klaplo. Nebyl dokonalej, ale o to tak úplně nešlo... Dort přežil dvě hodiny v autě, řadu nezodpovědnejch řidičů, který vůbec nerespektovali, jak vzácnej náklad vezem... (Nerozumím tomu, jak může za volantem sedět tolik "neschopnejch lidí"!)  Udělal radost a hodně brzy to měl za sebou :) 

Pořád moc vajec, moc mouky, moc cukru. Míchaná vajíčka, vaječná pomazánka, chleba ve vajíčku, volské oko se slaninou, buchty... Jako nevěřila bych, jak dobře může chutnat omeleta s tvarohem a malinama! (Jo, i ty zbyly.) Jeden den, dva dny, tři dny. Víc už ne! Prosím! Jenže ještě pořád moc vajec, moc mouky, moc cukru... Pro jistotu přece! Ale co, mise splněna.

Každopádně ať to má trochu hloubku – když něco chcete, jděte si za tím a nevzdávejte to. I když ta cesta je hrbolatá, dlážděná "spoustou zbytečně rozbitejch skořápek a vysypaný mouky". Ten dort je jen takovej symbol. A vážně - kdybyste někdo potřeboval vajíčka, stačí říct... ;)