Deníček si nepíšu. Občas je ale hodně věcí, které bych si do něj rád zapsal. Kdybych si tedy nějaký vedl. Dnes třeba o venčení psů. O volbách. O doktorech, co přestávají léčit a začínají kandidovat. A taky o jedné velmi specifické klávese.

Nepíšu si deníček. Touhle větou začínám pravidelně, protože je pravdivá. Čím víc si ten deníček nepíšu, tím častěji mi ale píšete vy. Dokonce mě zastavujete na ulici a říkáte, že je to fajn, že si ten deníček nepíšu. Což mě velice těší a můžu vám slíbit: nebojte, psát si ho nezačnu. Vlastně by mě ani nenapadalo, že si můj nedeníček, který se zrodil z jednoho přetlakového fejsbukového statusu, získá fanoušky. Čte ho sice podstatně méně lidí než ranní krimi, ale je pravdou, že fanoušci této rubriky mě na ulici nezastavují, přestože ji píšu podstatně pravidelněji. Takže díky moc a zdravím Honzovu sestru (ona ví), protože jí jsem ten dnešní díl v uzardění z chvály slíbil. Nelze couvnout. ;-)

Koneckonců, dnes mám zase pár věcí, které bych si na tu prázdnou stránku nadepsanou 12. září klidně napsal. (Ostatně, už je ze čtvrtiny popsaná úvodem…)

Tak třeba o psech. Jsem člověk velmi nepravidelného životního rytmu, což by se s péčí o zvíře vyžadující pravidelnou péči moc neslučovalo. Tak mám kočky. Dvě. Jsou to samostatná zvířata a vydrží bez mé přítomnosti i pár dnů. Dvě kočky, to je gang, který se zabaví sám, já jsem pasován do role pouhé uklízečky. Vyhovuje to mně i gangu. Ale teď psa mám. Už pár dnů. Dočasně. Na hlídání. Abych zamezil úplné destrukci způsobené bojem kočičího gangu s psím vetřelcem, beru rodičovic zametací plnokrevnici do redakce. A zažívám věci! Třeba dnes ráno jsem pochopil, co to doopravdy znamená, zamést si před vlastním prahem. To si takhle venčím cestou do práce a z jednoho domu vyjde postarší dáma. (Tatínek mi po jedné mé glose nakázal, že nemám psát moje oblíbené slovo “bába”, že tím urážím starší generaci. Ale mezi námi, tohle teda bába byla. Abych byl korektní, byla to přímo ježibába.) Tak tedy starší dáma vyjde před práh a pečlivě si prohlédne chodník. Je posetý vajgly. Starší dáma se namáhavě shrbí. A započne úklid. Zkušeným pohybem masité dlaně vajglíky odpaluje tu doprava, tu doleva. Nedopalky končí před prahy sousedů. A ježidáma má uklizeno. Česky, ale luxusně, jak by řekl už skoro klasik.

Taky jsem netušil, co je to chrápající panelák. Díky psovi a venčení v jedenáct večer už to vím. To si takhle stojím před domem. Pejsek se samovenčí na trávníku, otevřenými větračkami se na ztichlou ulici nesou zvuky nočního života obyvatel domu. Všechny druhy chrápání - od roztomilého pochrupkávání nějaké slečny, přes obyčený “tátonatočsenabok” až po lochnesskou příšeru v posledním tažení - se mísí v podivné kakofonii dotikávajícího dne. Magické.

Taky jsem chtěl napsat něco o volbách, co se blíží a už je nelze přehlížet. Připravoval jsem volební speciál, což znamená, že jsem viděl webové prezentace všech stran, přečetl a hlavně zeditoval životopisy všech jejich lídrů a načetl fakt hodně všelijakých materiálů. A řečeno slovy dalšího klasika: dámy a pánové, jsem zděšen. Dozvědět se něco kloudného, kromě toho, že kandidátům jde o prosperitu, lepší život, budoucnost a zalepení ozonové díry, lze jen těžko. Konkrétní věci slibují jen populisté. Třeba jeden půljaponec hlásá, že zruší poplatky za Českou televizi. Vskutku krajské téma, to se nám tu bude hned žít o poznání lepšeji (jak to říct, aby to zas nebyl slogan, kruci?). Taky jsem zděšen z úrovně webů kandidujících stran. Člověk by řekl, že si v době internetové vysokorychlostní a všudypřítomné dají na prezentaci v síti záležet. Houby. Většina stránek by dávno měla ležet ve spodních patrech muzea internetu v sekci pozdní devadesátá, v lepším případě doba pozdně předgooglová. Najít slušné fotky kandidátů, jejichž tváře jsou přitom vylepené na každém odpadkovém koši od Prostějova po Vidnavu… Skoro nemožné. Tolik povzdech. A poznámka k tématu obecně: Proč si sakra všichni myslí, že dobrý doktor bude dobrým politikem? Považuju doktory za jedny z nejužitečnějších lidí na světě. Můj dědeček doktorem byl. Nesmírně chytrý člověk, profesor, vědec. Léčil lidi dlouho potom, co si mohl užívat zaslouženého důchodu. Svou práci chápal jako poslání, kterému byl věrný do posledního zbytku sil. Nerozumím tomu, proč se špičkoví doktoři, odborníci, jejichž jména se skloňují s úctou, tohoto krásného poslání vzdávají. V politice gumové rukavice nestačí. V politice si ruce umažete, pánové, protože politika je špinavá stejně, jako je voda mokrá. Nedá se očistit, je to vlastnost. Proto by politiku měli dělat politici. A doktoři by měli léčit nemocné lidi. Věřím, že dědeček by se mnou určitě souhlasil.

Kdybych si psal deníček, určitě bych si mohl dovolit tu trochu patosu, koneckonců, deníčky si píšeme pro vlastní potřebu. Ale už mi zase dochází stránka. Jednu historku vám ale ještě odvyprávět musím. Měli jsme minulý týden v redakci malování. Opravuji: já a kolegyně Zuzka jsme si vlastními silami vymalovali naši redakci. Došlo i na vyhazování přebytečných věcí. Když kolegyně držela v ruce mou klávesnici (mou věrnou klávesnici s nápisem The Bombers, která si zahrála dokonce i ve filmu!), prohlásila: “Tahle věc už se sem nevrátí.” A mrštila mou družkou, s níž jsme se den co den laskali dobrých deset let, do sekce elektroodpad. Mírně naštván jsem tedy vyzval kolegyni, aby mi objednala klávesnici novou. Vysvětlil jsem, jaké mám požadavky na odpor kláves i velikost tlačítka backspace. Zuzka velmi ochotně našla odpovídající typ a objednala jej. Druhý den klávesnice dorazila. Přesně ten typ, který mi naprosto vyhovuje. Mazací tlačítko podlouhlé, klávesy s příjemným odporem a specifickým klapavým zvukem… radost psát. Má to jen jeden háček, který kolegyně při objednávání přehlédla. Je to klávesnice německá. Už týden na ní sveřepě píšu a jen občas vznesu tichý dotaz, pod kterým číslem se skrývá č a kde je závorka. Prostě tu věc nevrátím, když se na ní tak hezky píše. A navíc, kdo z vás má na na dosah ruky hned dvě tlačítka Bild? A místo nudného Ctrl libozvučné Strg?  Cha? Tak tohle bych si dnes zapsal do deníčku.