Kdybych si psal deníček, už by na mě asi jeho prázdné stránky křičely zoufalstvím. Naštěstí si ho nepíšu, a tak si můžu dovolit nepsat si ho třeba dva týdny. Ale dnes, den po státním svátku, bych do něj pár věcí měl. Třeba o tom, jaké to je, když takhle na státní svátek zjistíte, že vám došel toaletní papír...

Když si člověk píše deníček, je to jakýsi závazek. Aby se z něj nestal obdeníček, nebo dokonce obtýdeníček, chce to kázeň. Já kázeň nemám. Zeptejte se mých učitelů. Ledasčím jsem oplýval, ale kázní, to vůbec. I to je důvod, proč si nemůžu psát deníček. Občas je ale potřeba si něco zapsat. Postřehy, jen tak pro sebe. (Ale když člověk pracuje v novinách, tak proč to rovnou nevydat, že?) Zvláštní je, že čím víc ty postřehy píšu, tím více se vás ozývá, že je čte. A to je první dnešní téma, které bych si zapsal, kdybych si psal deníček. Podařilo se mi totiž odfiltrovat fejsbukáře. Na internetu totiž dneska nikdo nic nečte. Nikdo samozřejmě neznamená nikdo, ale většina. (To je to novinářské paušalizování.) Síť prostě servíruje jeden příspěvek za druhým. Roztomilé kočičky, trhající na kusy toaletní papír, borce na skejtu, co mu to moc nejde a pořád padá, zprávy o tom, že sněží, prší, případně tento přírodní jev právě skončil, Donalda Trumpa, Miloše Zemana, užnikdynebudupít! statusy a selfíčka s našpulenými rtíky a ňadry rafinovaně zdviženými pomocí tvarovací podprsenky. Není v lidských silách všechen ten úžasný materiál číst. Dáte lajk (možná se zmůžete na srdíčko nebo slzičky, když je to dojemné, nebo smutné) a jedete dál, protože běžící pás nikdy a nikde nestaví. A hlavně na nikoho nečeká. Na fejsbuku moje zápisky totálně propadly. Do titulku to nesmrsknete a na víc čtení prostě není čas. Jenže se stala věc nevídaná. Po letech mi znovu začaly ve větším chodit maily. S nástupem sítí radikálně ubylo klasické pošty od čtenářů. O článcích (nebo spíš o jejich titulcích) se diskutuje v úplně jiném prostoru a stará dobrá zpětná vazba je řídká jako instantní hovězí vývar. Málokdy se někdo obtěžuje a napíše, že se mu něco líbilo, nebo že autor je kretén. Na fesjbuku jsou všichni hrdinové, ale dát si tu práci s mailem, to už dnes dělá málokdo. No a to je právě ono: chodí čím dál víc mailů a je to skvělý a vážím si toho. Jeden mail totiž vydá za sto lajků. Tak tohle bych si zapsal do deníčku a zároveň tím i poděkoval. Je fajn vědět, že na internetu ještě i mimo fejsbuk funguje jakýsi svět, nebo možná spíš podsvětí, kde lidi čtou od začátku do konce. A já důsledně dodržuju áčtverku. Fakt. Dejte si to do Wordu desítkou Arialem a uvidíte.

Včera byl státní svátek. Já to tedy moc neprožívám. Jak už jsem psal minule, nechci se připnout na jednu či druhou stranu a raději si na věci dělám vlastní názor. Nebylo tedy třeba jezdit na Václavák. Bylo ale potřeba den předem udělat zásoby, protože, jak jsem se bolestivě přesvědčil 28. října, obchody jsou přece na státní svátky zavřené. Ve středu večer jsem tedy vyrazil na lov a zásobil se pro jistotu až do neděle, kdyby náhodou v pátek nakupovacím volnem vyhladovělí spoluobčané vykoupili všechny supermarkety. A tak si ráno spokojeně ležím, pomalu se probouzím, je půl desáté, nic nemusím… A pak mi to dojde. Toaletní papír. Já včera zapomněl koupit toaletní papír a ta troška, co zbývá na poslední roličce… Hlava mi začne horečně pracovat. Tohle bude potřebovat nějaké řešení. Ano, řešením by byla večerka. Jenže tenhle obnovený fenomén, zhusta se vyskytující třeba v Brně nebo Praze, se Olomouci jaksi vyhnul. Nejbližší večerku mám pár kilometrů. Blíž je to do práce, dojde mi. Půjdu do redakce a zcizím tam roli, napadne mě kacířská myšlenka. Za těch deset let, co tam svědomitě pracuju, si snad mohu dovolit zcizit trochu erárního materiálu pro ryze soukromé účely. To by šlo, uklidním se. Do redakce to mám rozhodně blíž než do nejbližší večerky. Z bohatých zásob posnídám a vydám se na cestu. Jaké je ovšem moje zděšení, když míjím první supermarket a on má… OTEVŘENO! Co je tohle za pitomost? Někdo asi přimhouřil oči, napadá mě ryze české hospodské vysvětlení, zatímco vybírám z nepřeberné nabídky toaletních papírů: “No, to je skoro dvě stě čtverečních metrů, pane Lídl, v pohodě. A dík za ty banány…” Pravdu se dozvím o chvíli později ve frontě u pokladny. Tam se totiž, když nekoukáte do mobilu, dozvíte ledacos:
“To je fajn, že dneska nemaj zavřeno...” povídá Jedna paní Druhé paní.
“To jo, to jo,” odpovídá Druhá paní.
“Ale mám v tom guláš. Ve zprávách sice řikali, že dnes je ten otevřenej svátek, ale stejně jsem si raději včera nakoupila dopředu,” vysvětluje Jedna paní.
“Já taky, já taky…” uzavírá Druhá paní rozhovor.
Aha. Takže není svátek jako svátek. Tahle informace se ke mně asi přes statusy roztomilých kočiček a ještě roztomilejších Donaldů Trumpů nedostala. Ach jo. Je to krásně české řešení. Pojďme v tom udělat zmatek. Z kozy je sekaná a vlk dostane sojový karbanátek. Tak jsem přišel domů a chtěl jsem napsat svou glosu k státnímu svátku. Ale nešlo to. Můj počítač se rozhodl oslavit den volna obří fiestou aktualizací. Orgie trvaly několik hodin a ani teď, den poté, svůj stroj skoro nepoznávám. Soubory se spouští v úplně jiných programech, z uvítací obrazovky mě vítá úplně jiná romantická krajina a na mojí léty k dokonalosti vypilované liště rychlého spuštění mi přibyly programy, které (jak říkával jeden můj kolega) jsem si rozhodně neobjednal. Nevadí. S léty mi možná ubývá sil, ale přibývá trpělivosti.

A ještě jsem se chtěl omluvit. Na začátku jsem se trochu vytahoval. Většinou mi to vyjde a nebo zmenším písmo. Ale dnes jsem i desítkou přetáhl přesně o dvacet dva řádků. A to ještě nemám úvod. No ještě že si nepíšu deníček. Už bych zasahoval do soboty. A to bych nerad. Je to sice antireklama, ze stránek nejlepší internetové adresy ve městě Olomouci, ale co takhle se znovu připojit až v pondělí? A nechat své stroje, ať si trochu užijí, odpočinou si a naberou nějaké ty nové aktualizace. A my, síťově nezávislí, můžeme třeba na výlet. Tak hezký víkend!