Je po volbách. Karty jsou rozdány. Rozdány jsou i předvolební letáky. Poslední dva měsíce moje schránka čelila náporu všelijakých hesel. Teď, tři dny po volbách, nic. Vykašlali se na mě. Ani jeden slib, že budu mít bezúročné modré z nebe, ani jeden slib, že nebudu mít souseda či kolegu ze závadného zahraničí…

To mám za to, že jsem všechny ty barevně potištěné papíry tak poctivě nosil do tříděného odpadu a přispíval tak ke koloběhu, který končí tam, kde už se třídit nedá. Prostě je po všem, dostali, co chtěli, přestali jsme je zajímat. I facebooky, ovládané marketingovými specialisty skrytými za vyretušovanými tvářemi kandidátů, osiří. Za pár dnů budou z většiny z nich pustá města duchů. S pamětí, ale bez přítomnosti. (Jen jeden profil, živený Políbeným specialistou Márou, ten nevyhasne nikdy.) Naštěstí už brzy přijdou noví kandidáti a všechno se bude opakovat. Cyklus je prostě cyklus.

Jak dopadly volby, už víme. Taky už víme, co si o tom myslet, záleží jen na tom, kterému z mnoha vykladačů věříme. Přidávat další výklad asi nemá smysl. Dovolím si k tomu jen jednu malou, možná zdánlivě nesouvisející poznámku. Jeden moudrý muž, který se jmenoval John Lennon, kdysi řekl převelikou moudrost. Když tě něco štve, běž a vyřeš to. Nespoléhej se na to, že to někdo udělá za tebe. Řídím se tím, přestože je mi už přes třicet. Když tě rozčiluje drahý máslo, vážně to nevyřešíš tak, že budeš volit nácky nebo slibotechny, co se klidně nechají ukřižovat, aby tě přesvědčili, že oni a jenom oni přinesou Velkou máslovou revoluci, všechno bude jako dřív, a nebo to bude ještě lepší. Ehm. To asi ne. Ale mě drahé máslo štve. Onehdy v naší sídlištní sámošce jsem se dokonce i rozčílil při pohledu na cenovku. Děkuji, za sedmdesát si ho nedám, to by mi snad už ani nechutnalo. Ale přece kvůli tomu nebudu volit agenty StB. Prostě jsem postaven před problém, že chci máslo a nechci za něj platit mnohonásobek jeho hodnoty. Nechtěj to po jiných, pomož si sám, radí mi Lennon. Takže smetana, tyčový šlehač a deset minut času. Radostného času tvoření a čekání na to, zda se povede. A ono jo. Za osmnáct korun mám hrudku másla a půl skleničky podmáslí. To první mažu na rohlík a tím druhým zapíjím.

Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedl! Je tohle vůbec možný? táhne mi hlavou, zatímco si mažu další rohlík a jen lituji, že toho podmáslí (rozuměj, odpadního produktu!) nebylo víc. Až se máslo zase dostane na normální cenu, nebude to zásluha politiků, i když se budou samozřejmě bít v prsa a přivlastňovat si přirozený vývoj trhu stejně, jako to dělají s gravitací a slunečním světlem. Já už ho ale asi kupovat nebudu, protože tohle předčí všechny ty průmyslové kostky. Děkuji, Johne. Krize tě buď přivede na Temnou stranu, nebo tě posílí. Snažím se o to druhé. A díky za to. Zase umím něco nového.