Já si teda deníček nepíšu. Už proto, že deníček by se měl psát denně, nebo aspoň obdenně. Na to jsem moc línej. Ale kdybych si deníček psal, tak dnes bych věděl, čím tu stránku zaplnit. Třeba historkou z novinářského zákulisí nebo zjištěním, že čtyři sýry mohou být někdy málo.

Ještě že si nepíšu deníček. Styděl bych se, že tak dlouho v něm nic nepřibylo. Je to úleva, vědět, že prostě nemusíte ty stránky zaplnit, když není čím. Ne, že by byla nuda. To ne. Pořád tě mám rád a jinak není o čem psát, zpívá v jednom starým fláku Mňága a Žďorp a je to pravda převeliká. Občas takový dny jsou. Zvlášť teda v novinách. V novinách o prázdninách úplně nejvíc. Takže si ty chytrý každodenní deníčkový postřehy můžu odpustit. Kdybych si ho ale psal, dneska bych už asi věděl. Tenhle týden byl zajímavý. Napsal bych do deníčku třeba o zklamání. To nás takhle pozvali na setkání s filmaři. Miroslav Krobot tu točí svůj nový film a pozvánka lákající na “novinářský den na place” vypadala uprostřed toho informačního mrtva jako docela fajn plán. Pěkný akční fotky přímo z placu, kamery a klapky, soustředěnej Krobot, herečky a herci pochvalující si skvělou atmosféru Olomouce… Prostě pozitivní zprávy, který já píšu fakt nejradši. No… Do deníčku bych si zapsal, že to byl fakt trochu průšvih. Herci, herečky, režisér, producenti i hejtman s primátorem sice vzorně seděli na tiskové konferenci, kde podali patřičné informace, všichni ochotně řekli, že se jim v Olomouci fakt líbí, pohlaváři pochválili filmaře, filmaři pochválili pohlaváry, ale tím to celkem haslo. Na “plac” nás sice vzali, ale ukázali nám jen stativy, vozík s kamerou a pár sklenic s vínem. “My bychom potřebovali, aby se tu něco dělo,” vysvětloval trpělivě fotograf z jakéhosi filmového periodika, který sem dorazil z Prahy. “To mi nikdo neřekl, já vám mám jen ukázat plac,” kroutil hlavou muž, který nás sem, do sklepení Arcidiecézního muzea, zavedl. Hledáme tedy paní z agentury, která nás sem všecky pozvala. “Na natáčení vás pustit nemůžeme, to nejde,” kroutí hlavou. “Proč jste nás na to tedy zvali?” začíná se zlobit fotograf, který to sem měl trochu dál než já a časová ztráta ho asi bolí víc. “Já jsem sama netušila, co mě tu čeká,” přiznává paní z agentury. “Stačí, když pár herců a režisér budou pět minut něco dělat na place. Nemusí ani hrát,” zkouší to fotograf. Za snímky prázdného placu a tvůrců u stolů na tiskovce ho asi v redakci nepochválí. Ani já z toho nejsem odvázaný. A nikdo z těch asi dvaceti novinářů, kteří sem dorazili. Paní slíbí, že se zeptá, ale za chvíli se vrací. “Tak to nejde. Nechtějí, mají toho moc,” říká paní a omlouvá se, což je nám platné… Nakonec z ní vypadne, že tenhle “den na place” se koná jen na popud kraje a města, protože film finančně podpořili. Jinak by nebylo vůbec nic. Aha. Fotím Báru Polákovou, jak sedí na lavičce s krabicí jídla na klíně a tuším, že nic akčnějšího tu už nepořídím. Těch deset minut pěší chůze do redakce kroutím hlavou a je mi líto kolegy, kterého čeká zbytečná déjednička podruhé. Fotil jsem u různých filmů a nikdy nebyl problém, jen člověk musel chvíli čekat, než byla ta správná konstelace. Když problém někdo měl, tak nás prostě nepozvali. No co už. I tak se na ten film docela těším. Tolik malý vhled na druhou stranu novinářské práce, deníček by to určitě unesl.

Co dál? Ještě bych si do deníčku zapsal, že jsem zřejmě zahájil sebetrýznivý průzkum káv z nádražních pekáren. Mám totiž už dost zářezů na nějakou rozsáhlejší studii. Nejhorší kávu mají na nádraží v Bruggách v Belgii. Město krásný, ale kafe za dvě eura na nádraží vypadalo jako voda z kbelíku na umývání podlahy poté, co si konečně oddychneš, že máš tu práci za sebou. Kdybych našel odvahu kbelíkovej výluh ochutnat, možná by podobně jako to kafe i chutnal. Dnešní ranní káva z Brna se belgickému mopressu přiblížila skoro na dosah. Už jste někdy měli kapučíno bez mlíka? Já jo! Paní mi nakapala jen jakousi pěnu na povrch. Jenže chuděra vypadala tak zničeně a tragicky, že mi jí bylo líto víc než sebe, kterej tuhle břečku vypiju. Tak jsem to nechal být. Brno je vůbec fajn. V jedné restauraci tam nabízejí penne quatro formaggi s hoblinkami parmazánu. Ty brďo! Čtyři plus jedna. Proč se spokojit s málem, chtějte víc! Všechny ty skvělý vyšlechtěný sýrový charaktery pěkně slitý do jedné mňam hmoty podle hesla čím víc chutí, tím víc chutná. Tak tohle jsem si nedal. Ale pivo měli skvělý, jihočeský.

Taky jsem si říkal, že kdybych si psal deníček, neměl bych se tolik rozpalovat, protože hrozí, že by to někdo mohl i číst. A dal jsem si limit jednu stránku A4. Laskavý čtenář to na své obrazovce nevidí, ale můj limit končí právě na tomto místě. Tak poznámku závěrem a přetáhnu jen o pár řádků. O poznámkách: Mám takový blok (no na Googlu, jasně, že ne v kapse), kam si píšu nápady. Třeba nápady, co si napsat příště do deníčku, kdybych se ho tedy někdy rozhodl psát. (Což se nestane.) Z minulého týdne tam mám poznámku: “Některý zlozvyky se prostě nevyplácejí. Třeba když krájíte feferonku a pak se zkusíte dloubat v nose.” Teda, to fakt nevím, jak jsem tohle chtěl použít. No nic. Ještě, že si deníček nepíšu.