Je to paradox. Nemám rád malé formy. Nečtu povídky, protože jsou na mě krátké. Román, nemá-li aspoň šest set stran, není nic pro mě. Nejraději mám tetra a vícelogie. Ale jinak mi chybí trpělivost. Mám rozepsané tři knihy, ale schází vůle k systematickému psaní. Takže jsem překvapený sám sebou, že se mi (aspoň pomocí malých forem) podařilo docílit takového pěkného jubilea. Deset dílů deníčku, to je (i s pravidelnými přesahy povolené kvóty jednoho dílu) takových patnáct stránek, třicet na malý formát a šedesát na kapesní. To už by byl pěkný deníček, kdybych si ho psal. No, zase to vyšlo na pátek. Deníček si tedy nepíšu, ale dnes bych si do něj poznamenal třeba jednu takovou silniční úvahu.

Když sjedete z déjedničky na brněnský obchvat, docela záhy minete značku snižující rychlost na osmdesátku. Sundám nohu z plynu a držím rafičku někde těsně pod devadesátkou. A ploužím se, aspoň v porovnání s ostatním provozem. Kolem mě sviští jedno auto za druhým a mizí v dálce. No, nejsem překvapený, přece jen můj řidičák už brzo dostane občanku. Střih. O pár desítek minut později na okresce mezi Brnem a Hodonínem. Dost úzká, i když poměrně rovná silnice. Na jednom místě sedmdesátka. Zpomalím. Vzápětí se za mnou objeví šílenec a bliká dálkovými, co ho jako zdržuju. Nakonec to nevydrží a bez ohledu na blížící se zatáčku mě vztekle předjede. Ten autobus v protisměru měl docela štěstí. Měl štěstí tak o dva metry. Na přehlednějším úseku za zatáčkou mě pak předjíždějí všichni ti, které jsem svým dodržováním předpisů zbrzdil. Normální situace. Ale já si už docela dlouho nepíšu deníček, a tak hlavně na cestách přemýšlím, co bych si do něj zapsal, kdybych si ho psal. Jsem tak velmi často zmítán myšlenkami, o nichž bych své hlavě dřív řekl, aby je pustila z hlavy. Řekl bych, že málokde se tolik ukáže skutečná povaha našeho národa jako za volantem. Žvaníme tu o demokracii, ale v okamžiku, kdy jsme postaveni před svobodnou volbu, rozhodneme se pro porušení pravidel. Chceme budovat elity, ale nejsme schopni uznat ani tak nezpochybnitelnou autoritu, jakou je dopravní značka. Proč se potom divit, že si vybíráme vůdce, jejichž nepokrytým cílem je sešněrovat naši svobodu do svěrací kazajky a pravidla prosadit pomocí biče? Na silnicích je bohužel vidět, že nejsme zralí k tomu, abychom se mohli rozhodovat sami. Zkuste nad tím přemýšlet, až příště minete sedmdesátku a na tachometru vám bude svítit stovka.

 

Taky mi občas někdo vytýká, že do těch svých zápisků nedávám závažná témata regionálního charakteru. No, občas je pašuju mezi řádky. Ale jinak je to bída. Je po volbách a blíží se Vánoce. Takže spíš než kauzy se řeší dárky a večírky. Jednu příhodu velelokálního charakteru ale mám z minulé neděle, kdy se na Horním náměstí v Olomouci rozsvěcel vánoční strom. Je to velkolepá akce. Stánky stojí na stejném místě jako posledních pět let, stromeček má stejné ozdoby, prodává se stejný punč. To není kritika, některé věci mají zůstat stejné a je to dobře. Jen úplně nechápu, co je tak úžasného na tom, být zrovna u toho, když někdo sepne spínač a všechna ta světélka se rozsvítí úplně stejně, jako budou svítit celý následující měsíc. Ale proč ne, je to společenská událost. Jako každý rok se na poslední chvíli prodírám davem s foťákem, těžkým stativem a další technikou. Snažím se dostat ke vchodu do radnice, odkud - inovativně pokaždé ze stejného místa - tuhle akci fotím. Málem zašlápnu pudla, jehož majitelé zřejmě usoudili, že o tuhle společenskou akci Pinďa nemůže přijít. Tak určitě… Mám pocit, že jsem někomu stativem vylil punč, a možná nebyl jeden. Ale to je jako v první řadě na koncertě Visacího zámku. Pokud tam máte v ruce kelímek s pivem… Vaše blbost. Proderu se kolem několika kočárků s řvoucími nemluvňaty - zřejmě mají ze společenské akce podobný požitek jako Pinďa. Najednou se mi jde nějak těžko. “Pane…” zaslechnu slabý hlásek. Otočím se a zjistím, že se mi do popruhu od brašny zachytila madla invalidního vozíku a že za sebou táhnu nejen vozík, ale i vyděšenou paní na něm. Omlouvám se jí za nedobrovolný přesun, ona se směje: “No, tam na tom místě se mi líbilo víc,” říká. (Jednou jsem takhle na Floře zachytil chlapa za pásek. Taky si se mnou dal pěkných pár metrů, než jsme se rozpojili.) Bez punče se pak po akci prodírám zpět do redakce, abych získaný materiál co nejrychleji zpracoval. Když pak o dvě hodiny později odcházím domů, musím od redakčních dveří odvalit opilého pána, který si přišel užít společenskou akci a nejspíš ho to vzalo ještě víc než Pinďu a mimina. Naštěstí se zvedá vlastními silami a jde se přitulit ke dveřím sousedů do knihkupectví. Nevím, mám tu atmosféru se stánky a punčem taky rád, jsem pyšný na to, že Olomouc takhle žije, ale nic se nemá přehánět. Když se s prominutím zlijete jako to prase, je celkem jedno, zda to byl padesátiletý koňak, nebo mdlá smíchovská eurodesítka. Ráno vám to škodolibě spočítá tak jako tak. Je to jako na té silnici. Stačí netlačit tolik na plyn. Pak třeba zjistíte, že ta krajina kolem cesty, když není rozmazaná zběsilým tempem, je fakt docela pěkná.