Když něco děláte dlouho, musíte se začít opakovat. Ve světě zapleveleném archivovanými moudry, která by dříve vyhasla s posledním půllitrem, se ale skoro nemůže stát, že by si toho někdo všiml. A pokud přece jen, snad mi to onen bájný (a snad stále ještě existující) laskavý čtenář promine. Vlastně jsem chtěl psát novoroční glosu. Popřát vše dobré a tak. Ale kontakt se sociální sítí mne té touhy zcela zbavil. Každý přeje každému všechno a je to často osobní asi jako gumové rukavice. Nic proti, jen se do toho nechci zapojovat, což neznamená, že bych vám vše dobré nepřál. Ale jaksi jsem radši za každý skutečný stisk ruky. A že jich není málo, naštěstí.

Má glosa se většinou zrodí z potřeby napsat nějaký fejbukový status. Její základ vznikne v okýnku s lákavou výzvou "Co se vám honí hlavou, Jan?". (Tak třeba, že neumíš skloňovat česká jména, ty vševědoucí hydro.) Po překročení deseti řádků autocenzura aktivuje alarm a status opouští okénko, hláška že "ještě nemám dopsáno" je ignorována a onen základ končí v textovém editoru. Tady. Ale tomu počátečnímu ovlivnění se již nelze ubránit. Ten dnešní základ se týkal nářků. Jak jinak. Naříkat na nářky, jak typické... Zní to až biblicky.
Nářek první. Nevím, kdo je Soukup, ten pán, jemuž v síti všichni nadávají. Nevím to proto, že nemám televizi ani zvláštní potřebu se mučit online sledováním něčeho, co nejspíš nestojí ani za přehrání bez zvuku s vypnutým monitorem. Nemůžu tedy posoudit (ne)kvality onoho pána a jeho stanice, nemůžu o něm napsat znechucený status. Ale můžu se vyjádřit k tomu nářku a trochu se opakovat. Bohové zmírají tehdy, když v ně nikdo nevěří. A média zmírají, když je nikdo nesleduje. Médiím je jedno, zda u nich spokojeně sosáte lahváče, nebo házíte po obrazovce křupky a z vašich úst vycházejí slova, jež by sotva našla místo ve slovnících spisovného jazyka. Média žijí z energie, klidně negativní. Pokud vám vadí, pokud vás opravdu tak žerou, nesledujte je. Ignorujte je. A ona zhynou v nezájmu. Pokud o nich mluvíte, a třeba i tak, že za rámeček by si vaše slova nedal ani Zdeněk Izer, živíte je. A nemyslete si, že vaše krmivo, byť otrávené, trávicímu traktu onoho média, bestie s plechovým žaludkem, nějak ublíží.
Nářek druhý. Nespokojenost věčná. Prvního ledna jsem, uvězněn davem na Horním náměstí, fotografoval novoroční ohňostroj. Jsa poněkud ovlivněn více než týdenním pobytem v horské takřka samotě, jsem byl k davu poněkud vnímavější než obvykle. A mnohé hlasy z toho davu si stěžovaly. Tu zábavu v podobě patnáctiminutové show, která jim byla poskytnuta zcela zdarma, haněly, zesměšňovaly a (co je nejzávažnější) cítily se jaksi podvedeny. Veřejně to rozhlašovaly. Že ta show měla být větší, delší, velkolepější... A nebylo jich málo. Proč? On existuje nějaký veřejný nárok na velkolepost ohňostroje? Je to zakotveno v nějaké listině práv? Prostě něco, na co "mám nárok" jako na sociální dávky? Asi ne, že? Trocha vděčnosti by nám slušela. Aspoň těsně za prahem nového roku, když už ne v jeho komnatách. A to je vlastně zkratka k onomu novoročnímu přání. Zkusme nebrat vše tak samozřejmě. Plné regály, šestnáct druhů toaletního papíru, svobodu, ani možnost beztrestně se vypisovat ze svých nejniternějších pocitů. Pak si možná budeme vážit i toho, když pro nás někdo odpálí pár stovek rachejtlí a zajistí u toho, že nám nespadnou na hlavu. A mnoha dalších, mnohem důležitějších věcí. Krásný rok 2018!