Tak se nám to v Olomouci nějak sype, chtělo by se skoro říci. Dnes ráno spadlo, slovy hasičů, “několik drobných cihel a omítka” na chodník v Legionářské ulici. Shodou okolností se přímo naproti před pár lety zřítila na chodník část zídky z polikliniky SPEA. Shodou okolností se o pár kroků dál zřítila na chodník atika opravovaného domu a zabila starší paní… Shodou okolností se o pár set metrů dál před pár lety zřítila část střechy opravovaného domu a zranila dělníka…

V porovnání s přechozími událostmi se dnes jednalo o banalitu. Ale ono i několik drobných cihel, spadlých z patnáctimetrové výšky, dokáže člověku dost ublížit... Foto: Jan Procházka

Ve srovnání s předchozími událostmi se ta dnešní zdá být téměř banální. Ovšem ona taková špatná shoda okolností kombinovaná s několika drobnými cihlami dokáže udělat z člověka nebožtíka. Dnes se to, díky Bohu, nestalo.

Ale lidé, a těžko se jim divit, se na sociálních sítích (a snad i jinde) opět začínají ptát: “Jak je to kruci možné!?” A následovat musí otázka: “Kdo za to může?”, na kterou diskutéři většinou rychle nacházejí snadnou odpověď: Město, politici, jacísi bájní Oni. Kéž by to bylo tak snadné. Politici, dokonce ani Kalousek, za to opravdu nemohou. V oněch předchozích případech zněl závěr vyšetřování často tak, že dávní stavitelé udělali chybu, která se projevila až nyní. Může být. Ale za dům a jeho stav nese odpovědnost především jeho majitel. A tady je prostor pro apel na politiky. Vytvořte taková pravidla, aby se majitelé o své domy opravdu museli starat! Aby si museli být jistí, že jejich dům nikoho neohrožuje. Vytvořte komise, štáby, kontrolujte, upozorňujte, varujte, ale buďte vstřícní a nabídněte pomocnou ruku. Až když to nepomůže, pak buďte tvrdí.

Kontroly, iniciované radnicí, se po první tragédii skutečně rozběhly. Byla odhalena řada alarmujících případů a věřím, že bylo určitě zabráněno dalším neštěstím. Několik domů je dodnes zahaleno ochrannou sítí, ostatně závažné nedostatky zjistili odborníci i na samotné budově radnice. Když se ale dnes, o šest let později, projdete historickým centrem, pouhým okem z ulice si všimnete mnoha míst, kde “to hrozí”. Třeba nehrozí. Já odborník nejsem. Jen chodec. A jako takový bych rád věřil tomu, že ta oloupaná omítka a cihly, připomínající zuby prastaré kuřačky opia, jsou naprosto v pořádku, že to odborník viděl a řekl, že to ještě sto let vydrží. Ten dnešek byl varování.

Když je někdo ustrašený, paranoidní, s oblibou bývá uklidňován větou: “To se taky klidně můžeš bát chodit po ulici, že na tebe spadne cihla…” Padající cihla je zde jakýmsi etalonem nepravděpodobnosti. No, v Olomouci je ta nepravděpodobnost jaksi pravděpodobnější. Byl bych moc rád, kdyby se padání cihel na chodník stalo v mém městě znovu abstraktním pojmem.