Navzdory všem smutkům a častému rozčarování nad „omyly“ a „nespravedlivostmi“ světa, jasné povědomí o tom, jak by se měla historie a osudy rozvíjet a odvíjet, evidentně existuje. Jinak by nevznikly pohádky. Ty novodobé mají často podobu operet a muzikálů. Diváky obšťastní, když všechny záplatky a peripetie vyústí do krásné iluze.

Vrchovatou porci takového „divadla“ se rozhodlo připravit svým návštěvníkům Moravské divadlo Olomouc, přesněji jeho soubor opery a operety, když byl zařazen do repertoáru Frimlův Král tuláků, dílo z roku 1925, poprvé uvedené v New Yorku, zfilmované v roce 1930 a podruhé v roce 1956. V Olomouci zazněl Král tuláků celkem třikrát, a to v letech 1936, 1967 a 1987. Nyní počtvrté.

Realizační tým vedený režisérem Martinem Dubovicem ponechal dílu jeho operetně-muzikálovou příchuť, ponechal postavám nezbytné „člověčenství“ se všemi klady a zápory a dal jim prostor pro komunikaci, takže se nakonec domluvili, což znamenalo, že François Villon ke štěstí přišel. Nejcennější na inscenaci byla skutečnost, že nesklouzla do naivity, že humor vyzníval jako právě objevený a účinný. Vyzvednout je třeba ještě další okolnost: harmonickou návaznost jednotlivých tvůrčích vstupů a jejich podíl na konečném vyznění inscenace – tím oceňujeme nejen Dubovicovu režii, ale i Kyselákovu choreografii, Víškovu scénu ve všech proměnách i kostýmy Elišky Zapletalové.

Obvykle se píše o premiérové realizaci; tentokrát dopadnou slova ocenění po zásluze na aktéry II. premiéry, jež byla uvedena v pondělí 22. října. Ne proto, že by byla premiéra horší, ale z faktu, že psát je možno jen o tom, co bylo „zhlédnuto“.

François Villon byl v podání Antonína Valenty tulák kultivovaný a hrdinsky přesvědčivý, což nepochybně je blíže dramatické pravdě než skutečnosti, ale jiný být nemohl. Villonova přítele Tabaria vytvořil na scéně sympatický Petr Šíma s bohatým rejstříkem osobité komiky, krále Ludvíka obdařil operetní podobou Vladislav Zápražný a konstábla Tristana d´Aussigny do jevištní podoby dobře vymodeloval Jaroslav Majtner. O úspěch jevišní inscenace se zasloužili i další: Radek Leszczynski, Vladimír Fujerík, Radan Hlubinka, Pavel Ryšlink, Josef Sitko, Petr Špaček, Jakub Rousek, Jan Vaculík a Jaroslav Grmela. Každý si našel pro svou postavu logický divadelní charakter.

Mnohý divák si možná během představení v duchu přiznal: Co za to ve mně může? Když vidím ženy, přehlížím muže. Trochu tomu tak bylo, a „mohly“ za to představitelky ženských rolí. Byly vidět, byly iniciativní, dokázaly být přitažlivé, prostě scénou hýbaly, takže se mohlo stát, že i ti nejlepší ze srdnatých „chlapů“ se na scéně jevili jako jejich sekundanti. Dominující dvorní dámou Kateřinou de Vaucelles si získala publikum Terezie Švarcová a hospoda, to byla se vším všudy hlavně Petruše Cimburková, Z Ley Vítkové jako lehké holky vystrkovala růžky dáma z vyšších kruhů, takže Lucie Janderková se mohla chopit realističtějšího pojetí její přítelkyně. Lady Mary byla nastudována se smyslem pro dvorskou etiketu lady (vlastně Ludmilou) Machytkovou. Do propagace ženství se s vervou zapojily od úvodní scény i všechny sboristky a členky baletu; tak byla z jeviště nenápadně vypuzena bázeň z přichystané oprátky v závěru představení. Oslabilo to sice trochu onu povinnou katarzi, nikoli však uspokojení z lidsky vstřícné inscenace.
Návštěvnost v Moravském divadle vinou Krále tuláků nepoklesne.