Pocházím ze Slovácka – regionu, kde i pochmurný podzim má svou poetiku. Sklízí se hrozny a v duchu lidových tradic tuto bohulibou činnost doprovází také řada oslav a slavností, spojených s masivním popíjení loňských či ještě starších vzorků vína. Na Hané se s podobnou tradicí logicky nesetkáme, avšak nemohlo mi uniknout, že tím, čím je pro vinaře na Slovácku září, musí být pro pivaře na Hané bezesporu květen. Když si to shrneme: Přerovské pivní slavnosti, Horecké pivní slavnosti a Beerfest – vypadá to, že o květnových víkendech pivo různých značek i voltů teče proudem. Pryč jsou ty časy, kdy České republice vévodil gambáč a když jste si chtěli dopřát něco chutnějšího, museli jste sáhnout po plzni.

Svá gymnaziální léta jsem strávila v Uherském Hradišti. I tady se pilo pivo – rozuměj přesycený rezavý mok, který se pil hlavně proto, že byl levný a člověk u něj dokázal sedět poměrně dlouho. Když jsem přišla do Olomouce, spousta mých spolužáků naopak nepila víno. Když jsem začala pátrat proč, dostalo se mi prosté odpovědi – je kyselé a bolí po něm hlava. A v ten moment mi to došlo, třeba nebude chyba v nápoji jako takovém, ale je potřeba začít objevovat různé druhy. A tak jsem se rozhodla dát pivu ještě šanci. Tady v Olomouci se to na rozdíl od Hradiště dalo. Před osmi lety však najít pivo menší značky bylo stále ještě problematickou záležitostí. A člověk si připadal vítězoslavně, když objevil hospůdku, kde se čepovala Litovel nebo Svijany, tedy z dnešního pohledu už spíše větší pivovary. Návštěva Moritze či hospůdky U Kuděje tenkrát byla spíš slavnostní záležitostí, protože cena piva byla značně vyšší než jinde. A tak si pak člověk mnohdy vážil i zapadlé knajpy, kde čepovali zkrátka něco méně známého, co chutnalo jinak, a hlavně skutečně chutnalo. Zkrátka první vlaštovky, které signalizovaly nevídaný boom malých pivovarů.

Postupem času se situace měnila. A stále častěji se začaly na vývěsních štítech hospod objevovat značky nových a menších pivovarů. I na Beerfestu už jste mohli ochutnat značky, které se běžně v hospodách nevyskytují. Navíc už bylo běžné, že téměř každý pivovar měl v nabídce pivo kvasnicové, pšeničné či ovocné. Spousta českých pijanů začala ustupovat z pití piv na kvantitu a usoudila, že radši si dopřeje menší množství kvalitnějších, i když třeba silnějších kousků. Češi jako by přestali být kulturními barbary a začali konečně pečovat o svou pivní kulturu. Po celé republice se začala rozšiřovat pivní turistika a stále častěji i domácí pokusy o vaření piva. Na specializovaných pivních serverech už neprobíhají debaty o tom, kdo večer vypil víc piv, ale naleznete zde rozsáhlé erudované diskuze, o tom, které lokality jsou na pivní turistiku nejvhodnější, a jak vyrobit dokonalý kvasničák. Dnes se přímo v centru Olomouce nachází dva minipivovary – Svatováclavský pivovar a Pivovar Moritz. Na několika místech však můžete narazit i na hodolanského Mačáka, Svatokopecké pivo nebo Horeckého Melichárka, který svůj sortiment představil v celé své škále právě minulý týden, nebo piva prostějovská. O rozmachu minipivovarů svědčí i poslední ročníky Beerfestu, kde se stále častěji objevují piva z okolí vařená třeba pro jednu restauraci či hospodu. A tak každý rok narazíte na něco, co jste ještě neměli. A u jednoho piva zůstanete jen stěží.

Vždy když dojedu do Hradiště, pochopím, že místním lidem je souzeno zůstat u vína. Na většině hospod totiž i po letech stále visí reklamní štíty pivních gigantů, zpravidla nabízejících pouhou fádní desítku nicneříkající chuti. Takže když sednu do hospody, je to, jako bych se vrátila do gymnaziálních let a opět se do sebe na silu snažím dostat alespoň jedno pivo. Při poslední návštěvě už jsme však objevili kromě Svijan i takové klenoty, jako jsou například Dalešice. Doufám tedy, že boom minipivovarů bude natolik silný, že za pár let zasáhne i tento ryze vinný kraj.