UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!
Eva Navrátilová: AFO je moje srdeční záležitost. Mrzí mě, že si spousta lidí neuvědomuje, jaký je festival fenomén
Rozhovory
19.4.2022
Lenka Šimková
Mezinárodní festival populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc (AFO) má od 1. ledna novou ředitelku. Eva Navrátilová se do Olomouce vrátila z Brna, kde sedm let pracovala ve VIDA! science centru. K práci na festivalu se však dostala již během studií v Olomouci a jak sama říká, AFO se jí dostalo pod kůži. V rozhovoru jsme si povídaly nejen o festivalu a letošním ročníku, ale i o jejím vztahu k popularizaci vědy, lásce k Olomouci i o skautech.
Ve funkci ředitelky jste od 1. ledna, čili je to pár měsíců, ale pro Vás se úplně o nové prostředí nejedná. S festivalem jste byla spjata již při studiích v Olomouci…
Jak sama říkáte, nastoupit do rozjetého vlaku v lednu bylo celkem divoké a dost se to podepsalo třeba i na tom, kolik času jsem za poslední tři měsíce strávila doma. Ale samozřejmě toho vůbec nelituji a jsem zpátky ve festivalovém prostředí hrozně ráda, protože AFO pro mě vždycky bylo srdeční záležitost. Nicméně přišla jsem do týmu, který za sebou měl dva opravdu náročné roky, kdy pořádání festivalu ovlivnila pandemie, a kdy oba ročníky proběhly v online podobě.
Jak jste už zmínila, festival má za sebou dva krizové roky, kdy se nemohl konat v podobě, na jakou jsme zvyklí, letos se však všechno vrací do zajetých kolejí. Jaké to pro Vás bylo, přebírat festival právě v této podobě?
Byla to určitě velká výzva a na týmu bylo hodně vidět, že se na nich ty dva covidové roky podepsaly. U některých by se dalo skoro mluvit o zárodcích profesního vyhoření. A jestli pro mě něco bylo opravdu důležité, tak pokusit se jim dát pocit nějaké stability. Během těch svých původních let jsem byla zvyklá dát do přípravy pokaždé maximum, protože jsem věděla, že se mi ta investovaná energie vrátí právě na festivalu Když vidíte davy lidí, jak si to užívají a baví se, tak veškeré to úsilí, které jste do práce vložili před festivalem, se vám vrátí zpět. Nedovedu si představit, že bych to měla dělat právě bez této zpětné vazby. Takže skládám velkou poklonu kolegům, kteří to zvládli, mají můj velký obdiv. Myslím, že se všichni těšíme, že se nyní AFO uskuteční živě.. Ale zároveň je to po té pauze - jak mojí, tak kolegů - v něčem samozřejmě náročné a máme pocit, že to tak trochu děláme poprvé. Takže si říkáme, že je to po letech takový zkušební ročník, a že nějaký dokonalý bude až třeba ten příští (smích).
Na festivalu pracuje velká spousta studentů, kteří se s každým ročníkem mění. Jak Vás ale poslouchám, tak hlavní část týmu zůstává stejná?
AFO je jednoznačně studentský festival, ke kterému studenti patří. Možnost zasáhnout do chodu velké produkčně náročné akce je ideální příležitostí otestovat a rozvinout vlastní schopnosti. AFO chce plnit roli edukační platformy, která studentům může nabízet mentoring, propojení teorie s praxí a získání cenných pracovních zkušeností. Takhle by to mělo být, ale zároveň si myslím, že na vrchních pozicích festivalu by už měla být nějaká stálost. Nemůžete přenechat jednu z hlavních pozic člověku, který sotva přišel do Olomouce na vysokou školu a o festivalu slyší poprvé. To zkrátka nejde. Tým, se kterým nyní pracuji, je plný obdivuhodných lidí, kteří jsou neskutečně pracovití a jejich názory a perspektivy jsou pro mě důležité. Třeba vedoucí programu, Ondra Kazík, to je chodící videotéka. On si snad pamatuje všechny filmy, které za jeho působení na AFO běžely. Troufám si tvrdit, že v České republice v současné chvíli neexistuje člověk, který by měl o pop-vědeckém filmu takový přehled, jako on. V produkci máme také strašně skvělý tým lidí a těch pár měsíců, co jsem s nimi strávila, bych se nebála označit za jedny z nejlepších v mém profesním životě.
Neměla jste obavy, že by i třetí ročník dopadl tak, jak dva předchozí?
Měli jsme velké obavy. V momentě, kdy jsem do funkce nastoupila, tak se ještě pořádně nevědělo, jestli festival bude živě. Měli jsme nějaké scénáře a věděli jsme, že do určitého data se musíme rozhodnout. A ve chvíli, kdy prognózy začaly vypadat dobře a říkali jsme si, že festival proběhne živě, a že všechno už bude dobré, tak přišla válka na Ukrajině, která to zase obrátila trochu jiným směrem. Takže bych to asi shrnula tak, že pořádat kulturní akce v současné době není nic jednoduchého. Všichni jsme si mysleli, že odejde covid a vrátíme se v plné síle, ale není to tak.
Eva Navrátilová
Vystudovala magisterský obor Teorie a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Již během svých studií začala pracovat na AFO, kde od roku 2010 působila jako vedoucí komunikace. Pracovala také pro filozofickou i pedagogickou fakultu, občanské sdružení Pastiche Filmz, Letní filmovou školu, festivaly Cinepur Choice, Anifest a PAF, kde rok působila v roli ředitelky.
V roce 2013 přesunula své pracovní aktivity do Brna na oddělení komunikace jedné z fakult Masarykovy univerzity a sedm let působila na marketingovém oddělení VIDA! science centra, mimo hlavní pracovní poměr pak spolupracovala třeba s distribuční společností Aerofilms nebo s Českou asociací science center.
Opusťme teď poslední dva covidové roky a pojďme si trošku zavzpomínat… Pamatujete se na svou vůbec první zkušenost s festivalem AFO? Jaké bylo Vaše první setkání s ním?
Rozhodně. Když jsem přišla na vysokou školu, hned v prváku jsem viděla na kolejích ve výtahu plakáty na AFO. Ale vůbec jsem tu akci neznala, nic mi neříkala a kromě plakátů jsem nevěděla o festivalu vůbec nic. Tenkrát to kolem mě prošumělo bez nějakého většího povšimnutí. Byl to poslední rok festivalu předtím, než jej převzal Petr Bilík, můj tehdejší pedagog. S ním se strhla obrovská vlna, protože najednou na festivalu začala pracovat celá naše katedra (Katedra divadelních a filmových studií FF UP pozn. red.). Byla to lavina, která nás všechny smetla s sebou (smích). Moje první zkušenost s prací na festivalu byla ta, že jsme nakoukávali filmy a následně o nich psali texty do katalogu. Hned ten první rok jsem byla i ve festivalovém zpravodaji, který tehdy každý den vycházel v tištěné podobě. Díky tomu jsem si vyzkoušela i nějaké rozhovory s hosty, psát recenze, bylo to skvělé. Pak se k tomu každý rok přidalo něco dalšího, až jsem v roce 2011 skončila na pozici vedoucí komunikace festivalu a tuto funkci jsem si užívala další tři roky. To prostředí i práci jsem měla strašně ráda a odchod tenkrát nebyl vůbec jednoduchý. AFO ve mně zkrátka zanechalo nesmazatelnou stopu a ve všech dalších zaměstnáních jsem na něj vzpomínala opravdu s láskou. Takže to, že jsem teď zpátky, je pro mě výhra a jsem za to opravdu ráda.
Vy jste po studiích zamířila do Brna a pracovala jste ve VIDA! science centru, což je opět prostředí plné popularizace vědy…
Já jsem původně do Brna odešla pracovat na Masarykovu Univerzitu, ale když jsem posléze zjistila, že se bude v Brně otevírat nové science centrum, tak to pro mě byla příležitost vrátit se k tomu, co ve mě AFO zanechalo. A to je právě láska k vědě a k její popularizaci.
Jestli tomu dobře rozumím, tak před AFO jste až taková fanynka popularizace vědy a vědy obecně nebyla?
Určitě ne. Můj táta je sice vystudovaný doktor z Matfyzu, takže tam určitě nějaké vlivy jsou, ale já jsem byla spíše kulturně založený člověk. Šla jsem studovat film a divadlo a přiznám se, že žádnou hlubší znalost o populárně vědeckém filmu jsem dříve neměla. Takže to pro mě byl úplně nový svět, který jsem ale nesmírně ráda začala objevovat. A můj životní směr se začal ubírat právě touto cestou.
Čili od práce na AFO jste tak nějak tíhla k tomu, že byste ráda pracovala v profesi zaměřené právě na popularizaci vědy?
Ano. Když jsem byla kolem roku 2010 na výletě v londýnském science muzeu, byla to pro mě první zkušenost s tím, jak může vypadat moderní muzeum, a jak se dá věda popularizovat. V Čechách v tu dobu nic moc podobného nebylo. Začínala plzeňská Techmanie a v Liberci existoval IQ park, ale až v roce 2013 získalo Česko peníze z dotačních fondů, ze kterých vznikla další science centra. To mi přišlo skvělé, protože si myslím, že je opravdu důležité lidem nabízet k vědě nenásilnou a lákavou cestu. AFO to umí skrze filmové příběhy, science centra to umí skrze interakce. A já jsem nesmírně ráda, že u toho nenásilného vzdělávání společnosti můžu být.
Jak vlastně došlo k návratu z brněnského science centra k olomouckému AFO?
Olomouc ve mě zanechala velkou stopu. Nejen studentským životem, ale i tím, že část mé rodiny mám původně odtud. A vždycky jsem toužila po tom, se sem vrátit. Můj manžel je ze severní Moravy, já jsem z východní, a když jsme přemýšleli nad místem, kde se usadit, tak nám Olomouc přišla jako skvělá volba. Díky tomu byl návrat poměrně jednoduchý, koupili jsme zde dům, dlouho ho rekonstruovali a minulý rok to konečně dotáhli a vrátili se sem. A já jsem naštěstí vazby na samotný festival nikdy neztratila, s bývalým ředitelem Kubou Rálišem se známe dobře, takže když z jeho strany přišla nabídka, jestli bych se nechtěla vrátit do týmu, tak jsem neváhala. No a během podzimu, kdy Jakub přijal místo ředitele Vlastivědného muzea, tak se můj návrat ubral ještě trochu jiným směrem.
Většinou, když někdo nastupuje nově do řídící funkce instituce nebo festivalu, tak má nějaké vize, kam by daný projekt chtěl posunout, jak jej vylepšit. Máte nějaké takové vize?
Když jsem do funkce přicházela, tak jsem někde v humoru prohlásila, že AFO je prostě nejlepší, takže na něm není moc co zlepšovat. A pořád si myslím, že je ten festival opravdu unikátní, ale když potom člověk spadne do samotné organizace, tak najednou vidí mraky věcí, které se dají zlepšovat. Co je však pro mě velké téma a vize, kterou bych AFO chtěla přinést, tak rozhodně zvýšit povědomí o festivalu. Přijde mi totiž, že si málo lidí, jak v České republice, tak i konkrétně v Olomouckém kraji, uvědomuje, jaký je AFO fenomén. Festival má přitom vynikající jméno ve světě. Letos máme několik hostů, kteří si sami platí letenky, a to jen proto, že chtějí na festivalu být a účastnit se ho. Festival je spjatý s mnoha unikátními příběhy a do kin reálně vstupují filmy, které vznikly jen a pouze díky tomu, že se jejich tvůrci potkali právě na AFO. Stalo se nám to v minulosti, když jsme na AFO seznámili Sonyu Pemberton a Dereka Mullera, kteří následně společně vytvořili dva pop-vědecké blockbustery, které sbíraly ocenění po celém světě. AFO má zkrátka reálný dopad na současnou světovou pop-vědeckou tvorbu, a opravdu mě mrzí, že v lokálním kontextu musí stále bojovat se stigmatem akce regionálního významu..
Například je obtížné přesvědčit město, že bychom na organizaci festivalu potřebovali více peněz. V roce 2019 jsme dostali od Statutárního města Olomouc dotaci ve výši 900 000 korun a během pandemie to kleslo, což naprosto chápu. Ale trochu jsem doufala, že se tam nyní vrátíme, což se nestalo. Vím, že rozpočet města je napjatý, ale přijde mi hodně smutná situace, kdy nám soukromý sponzor dává jen o 200 000 korun míň, než město Olomouc. Přitom samotný festival má Olomouc v názvu. Přivážíme sem stovky hostů, míří sem zástupy návštěvníků a ty peníze do městského rozpočtu se díky návštěvnosti vrací. Stejně tak mě mrzí i to, jak strašně obtížné je dostat na festival pražské novináře a rozšířit mediální povědomí o festivalu po republice. AFO by neměli znát jen fanoušci popularizace vědy a místní. Takže abych to shrnula: mojí hlavní vizí je dát světu vědět, jaký je AFO fenomén. Že dopady festivalu jsou velké, prokazatelné a že se jedná o akci s nadregionálním významem.
Festival odstartuje už za týden. Máte nějaký tip, co by návštěvník na AFO určitě neměl vynechat?
Těch filmů je strašně moc a je pro mě těžké něco vybírat. Ale budeme mít na festivalu v české premiéře film Jak se dělá vakcína, jehož tvůrci se seznámili v roce 2019 na AFO. Film se natáčel v době epidemie, což bylo poměrně náročné, ale jedná se o skvělý snímek, který popisuje vznik vakcíny proti covidu-19, přes náročné testování, až po finální úspěch. Proběhne i premiéra snímku Ohnivé koule: Návštěvníci z temných světů, ve kterém se s vulkanologem Clivem Oppenheimerem vydáme zkoumat otisky meteoritů v naší planetě, v různých kulturách. Tematická pestrost AFO je opravdu velká, máme tu hard-science dokumenty o uhlíku a na druhou stranu třeba film Hudba z nul a jedniček, který je o mojí oblíbené kapele YACHT a o tom, že plánují další album vytvořit jen za pomoci umělé inteligence. Velkým hostem bude určitě Peter Galison, což je profesor z Harvardu, který uvede film Uloženo na neurčito. Vypráví o tom, že každá jaderná zbraň i každý watt elektřiny vyrobený v jaderné elektrárně, za sebou zanechává stopu jaderného odpadu, který se bude rozkládat po další stovky generací. No a taky budeme mít světovou premiéru filmu o sezení a o tom, jak je vlastně špatné sedět…
Tak to si přijdou na své jistě všichni se sedavým zaměstnáním..
(smích).. Chceme ty projekce trošku ozvláštnit. Plánujeme do sálu dát různé typy sedadel, aby samotný film lidé mohli prožít zajímavým způsobem. Projekcí je opravdu spousta a je pro mě vždy těžké něco vybírat, ale snažila jsem se vypíchnout to nejzajímavější napříč celým spektrem.
Zdá se mi to, nebo každým rokem je festivalových filmů víc a víc?
Je dobře, že ten pocit máte, ale v reálu to tak úplně není (smích). My jsme se naopak letošní post-covidový ročník snažili udělat střídmější. Co určitě stoupá, tak to je počet přihlášených filmů. Těch jsou opravdu tisíce a klobouk dolů před našimi dramaturgy, kteří to vždy poctivě nakoukají a vyberou ty nejlepší. Ale jinak si myslím, že co se týká počtu položek programu, tak se držíme v nějaké podobné rovině.
Tématem letošního festivalu je Naděje. Což odkazuje hlavně na dva uplynulé covidové roky, ale jak jsme již zmínili, máme zde i válku na Ukrajině.. a Vám s přípravou festivalu pomáhají i studentky z Ukrajiny, které v současné době poměrně narychlo titulkují některé filmy pro své krajany. Kdy Vás napadlo udělat něco takového?
Ten úplně první impuls přišel z Univerzity Palackého, kdy se nás ptali, zda bychom zvládli najít pracovní náplň stáží pro studentky z Ukrajiny. My jsme na to zareagovali a nabídli jsme tři pozice, ve kterých nebude bariérou jazyk. No a nápad, že bychom to mohli využít přímo pro festival, a že by holky mohly opatřit titulky některé z filmů, přišel až posléze. Přišlo nám to jednak hezké v tom, že to pro ně bude hodně zajímavá zkušenost a navíc budou moci udělat něco pro své krajany. Musím smeknout i poklonu Adéle Smékal, mé kolegyni z týmu, která se o studentky vzorně stará a učí je i česky. K otitulkování jsme vybrali krásné dokumenty, které jsou hlavně o přírodě, takové nadějeplné. Jejich projekce proběhnou ve Vlastivědném muzeu, což je v těsné blízkosti krajského asistenčního centra, takže věřím, že si na ně ukrajinsky mluvící lidé najdou cestu.
V posledních dvou letech, kdy AFO nemohlo proběhnout klasickým způsobem, fungovala online platforma watch and know. Jak to s ní vypadá v letošním roce? Máte v plánu ji nějakým způsobem využít?
Určitě. Teď jsme ji tedy uspali, ale rádi bychom ji zase oživili. Chtěli bychom platformu využít především pro školy. Protože pokud se festival děje fyzicky, tak diváka dokážeme uspokojit během festivalového týdne. Ale v průběhu roku nám přijde smysluplné zaměřit se právě na školy, které nemají prostor si během konkrétního festivalového týdne vzít volno a naplánovat si jednu projekci za druhou. Vzhledem k tomu, že na festivalu máme spoustu filmů týkajících se různých témat a zaměřených na různé věkové skupiny, tak bychom online platformu chtěli zaměřit tímto směrem. Ale až po festivalu. Teď jsme ji trošku upozadili a soustředíme se na fyzický průběh festivalu.
Několikrát jste zmínila, že obzvláště poslední týdny před festivalem jsou náročné. Když tedy nepracujete, jak ráda trávíte volný čas? Jak relaxujete a dobíjíte energii?
Asi nejvíc se těším, až naplánujeme s manželem nebo s kamarády nějaké přechody hor. Čím dobíjím energii teď, a nezbavila jsem se toho ani v největším shonu festivalových připrav, tak jezdím do Velké Bystřice za svojí skautskou družinkou. Ještě to nejsou přímo skauti, ale malá Vlčata a Světlušky, jsou pro mě zdrojem relaxu a možností soustředit se na něco jiného... Do skautu jsem chodila odmala a mám za to, že to byla formující záležitost, která ovlivnila to, jaký jsem dnes člověk. Ráda bych to nějak vrátila další generaci. Takže příroda a skauti jsou hlavní zdroj vypínání, ale taky se hrozně těším do kina, protože film je opravdu velkou součástí mého života. V poslední době koukám jenom na pop-vědecké filmy, a ne že bych je nemilovala a nebyly všechny zajímavé, ale už by to zase chtělo i nějaký jiný žánr na prostřídání (smích).
Autor článkuLenka Šimkovásimkova@olomouc.cz
DNES
Hledá se náměstek, který ve sloučené instituci povede filharmonii
SportDNES
Olomoucko se utká s Novou hutí. Oba týmy budou usilovat o skupinu A1
DNEŠEKDNES
Dnešek: Komorní koncerty i hořký návrat domů v divadelní novince
Zprávy z regionu9.12.2024