V rámci olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby zazněl 15. října v 19hod v podání Ensemble Rýnský ve slavnostním freskovém sále FZŠ Komenium pozoruhodný koncert s názvem Pro diversis instrumentis, tedy „pro rozličné nástroje“. Název programu nejenže odkazuje na titul sbírky dvanácti sonát Gottfrieda Fingera, ale současně připomíná barokní praxi komponování pro různorodá nástrojová obsazení. Zároveň výstižně odráží pestrost večerního programu, ve kterém zazněly skladby pro barokní housle (Vojtěch Jakl), violu da gamba (Bianca Cucini) a cembalo (Jiří Havrlant).

Ačkoliv podtitul večera zněl Gottfried Finger a současníci (ca. 1660–1730), dramaturgicky existovalo ještě hlubší pojítko: osobnost mecenáše umění, olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna (1665–1694) a kroměřížský hudební archiv. Ten dnes představuje jeden z nejcennějších historických hudebních archivů ve střední Evropě. Právě z tohoto kulturně-historického kontextu čerpal koncert svou identitu.

Středobodem večera byla osobnost Gottfrieda Fingera, skladatele evropského formátu, jehož hudba je i dnes na koncertních pódiích spíše vzácností. Finger působil v biskupských službách, poté u dvora Jakuba II. v Anglii, následně se přesunul do Německa a Rakouska, ale jeho jméno i tvorba zůstávají silně spjaty s kulturním dědictvím Moravy. Z jeho skladeb zazněly Sonata Primo d moll, Sonata Seconda F dur a Sonata Terza A dur, ve kterých se uplatnil celý ansámbl. Ve Figerových skladbách vynikla Jaklova schopnost přesné a výrazné artikulace. Sonata III. A dur byla určena pouze pro violu da gamba a basso continuo. V podání gambistky Biancy Cucini byla tato sonáta příkladem technické bravury i stylové vytříbenosti. Její hra byla precizní a dramatický výkon oslovil i posluchače méně obeznámené s tímto barokním nástrojem. Jiří Havrlant podpořil hru s velkou citlivostí, reagoval na frázování a tvořil s gambou jeden pevný celek.

Fingerovy skladby byly vhodně doplněny dalšími čtyřmi sonátami autorů vídeňského dvora. Sonata D dur od Alessandra Pogliettiho (?–1683), dvorního varhaníka císaře Leopolda I., přinesla stylově odlišné pojetí – ornamentální bohatství, tanečnější rytmiku a větší svobodu v melodické výstavbě. I zde byl patrný dialog mezi dobovou stylizací a svobodou interpretačního přístupu.

Poté zazněla Sonata VII. G dur od Heinricha Schmelzera (1623–1680), skladatele, který jako jeden z prvních posunul instrumentální sonátu ve střední Evropě na úroveň italských mistrů. Schmelzerova hudba byla v tomto programu vítaným kontrastem: jasná forma, brilantní rytmus a taneční živost daly vyniknout Jaklově jistotě v rychlých bězích i Cuciniině zpěvné basové lince. Předposlední skladbou večera byla Sonata VI. D dur od Ignazia Albertiniho (1644–1685), italského skladatele a houslisty působícího ve Vídni. Tato sonáta pro housle a basso continuo přinesla výrazný prostor pro sólové vyznění houslí. Vojtěch Jakl zvládl svůj part s pečlivým stylem a výrazovou čistotou. Koncert uzavřela Sonata d moll od Antonia Bertaliho (1605–1669), někdejšího houslisty, skladatele a kapelníka vídeňského dvora. Bertaliho sonáty vynikají expresivními chromatickými postupy a strukturální volností. V interpretaci ansámblu vyzněla sonáta jako závěrečný oblouk – shrnutí večera, který propojil moravskou hudební tradici se středoevropským barokním prostorem. Publikum bylo koncertem natolik uchváceno, že si vysloužilo i závěrečný přídavek – svižné Capriccio Samuela Capricorna (1628–1665).

Koncert Pro diversis instrumentis ukázal, že stará hudba může být aktuální, vzrušující a intelektuálně podnětná. Ensemble Rýnský přinesl program, který nebyl jen sérií skladeb, ale i živým příběhem hudební historie. Všechny skladby byly provedeny s vášní i uměleckou přesvědčivostí. Houslista Vojtěch Jakl přinesl do hry energii a stylovou jistotu, zvláště v rytmicky bohatších pasážích, kde se barokní taneční charakter skladeb mohl naplno projevit. Jeho hra byla jemná a zároveň artikulačně přesná, s výborným citem pro frázování. Jiří Havrlant u cembala pak tvořil pevný, ale zároveň barevně podmanivý základ celé souhry. Jeho continuo bylo ostatním nejen pevnou oporou, ale aktivně se účastnilo hudebního dialogu. Projev gambistka Bianca Cucini byl až dechberoucí a oplýval jistotou a charismatem. 

Ensemble Rýnský ukázal, že stará hudba není pouze pohledem do minulosti. Pokud se k ní přistupuje s úctou, fantazií a badatelskou vášní, stává se i pohledem do budoucnosti. Takové koncerty nejsou samozřejmostí – jsou vzácné jako samotné prameny, z nichž čerpají. A právě proto si zaslouží naši pozornost, podporu i další publikum.