Naskytne-li se příležitost vzpomenout na dobrého člověka, je třeba ji využít V tomto konkrétním případě jde o  Emila Viklického, výtvarného pedagoga s uplatněným talentem uměleckým, který ze svého osmdesátiletého života 66 let strávil v Olomouci a žije tu stále ve vzpomínkách svých žáků. Jsem jedním z nich.

Úvodem připomeňme, že se narodil 29. července 1914 ve Starém Městě u Uherského Hradiště, dětství a školní léta prožil v Přerově a v roce 1928 se stal Olomoučanem. Jeho technický talent nabyl podoby výtvarné, což bylo ještě zpevněno studiem na České reálce, kde maturoval v roce 1933. Předválečná vysokoškolská studia neukončil, neboť jej v posledním roce studia zastihl 17. listopad 1938, po němž následovalo uzavření škol. Teprve po válce studia zakončil na Univerzitě Palackého, kde získal způsobilost pro výtvarnou výchovu a matematiku. Vyučoval na Polívkově gymnáziu v Olomouci a v Zábřehu, v roce 1950 se stal spolu s grafikem Josefem Weiserem výtvarným pedagogem na Pedagogickém gymnázium v Olomouci (umístěném v Salesianu na Žerotínově náměstí), odkud po jeho zrušení přešel na Pedagogický institut a později na Katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UP, kde se setkal se Zdeňkem Přikrylem, Miloslavem Dočkalem, Ladislavem Ruskem, Ladislavem Jalůvkou, Janou Jemelkovou a dalším osobnostmi výtvarné pedagogiky.
Emila Viklického jako pedagoga žádný student z paměti nevypustil. Byl vnímán jako autorita prostá autoritářství, která dokázala rozlišit podstatné od formálního. Ve studentech spíše pěstoval cit než techniky, ač právě technikem byl dokonalým, o čemž svědčí i jeho instruktivní skripta Technické prvky ve výtvarné výchově. Byl vnímán jako osobnost, která hodně ví, ale dokáže i mnohé rozuzlit. Nikdy se nejevil, jako by spěchal, nic neodbyl a čas naplňoval. Pracoval s řadou grafických podniků na úpravách publikací, proti mysli mu nebyly ani příležitosti k výtvarnému řešení časopisů, knih a příležitostných tisků. Nebyl v ničem stoupencem okázalosti, jeho lidskost však nebyla šedivá.
Osobně jsem se s Emilem Viklickým jako profesorem setkával ve školním  roce 1950-1951, tedy v maturitním ročníku Pedagogického gymnázia v Olomouci. Patřil k Jaroslavu Justovi, Antonínu Sosíkovi, Josefu Menigerovi, Marii Koukalové, Ladislavu Danielovi, Josefu Weiserovi, Antonínu Přichystalovi, Antonínu Přidalovi a dalším, kteří před nás usedali za katedru a dodávali nám víru, že co se nenaučíme hned, naučí nás život... Bez toho by zahájení učitelské kariéry v necelých devatenácti letech možné nebylo.
Profesor Emil Viklický, otec dnešního předního jazzového fenoména stejného jména , by se v těchto dnech dožil 95 let. Možná by bylo dobré, kdyby k jeho „století“ o tomto muži někdo zpracoval alespoň diplomovou práci. Určitě by bylo o čem psát.