Dochází nám osobnosti, jako by říkali porotci letošních cen za zásluhy. Krajských i těch městských. A obě instituce zvolily svérázný postup. Když nám dochází známá jména spjatá s regionem, pomožme si lidmi, kteří s ním sice nemají pranic společného, alespoň se tu však narodili. Dobrý důvod.

Klíče od měst, čestná občanství, tituly nebo alespoň medaile, odznaky a další třpytivé cetky. Totalitní režim si uměl přízeň své elity udržet. Nositelů řádu za papouškování nebo nejlepšího obráběče z celé dílny byly desetitisíce. Není divu, že s touto šaškárnou se noví pánové po revoluci rychle vypořádali. Nějakou dobu se nedělo nic, pamětní knihy zapadaly prachem, zásoby odznaků a čestných plaket zmizely na smetišti. Až koncem devadesátých let si nová generace nezkažených politiků řekla, že by bylo důstojné nějaké ty ceny zase zavést. V Olomouci se tak zrodila cena města. Euforie byla značná a osobností nadbytek. Bojovníků s různými totalitami i uznávaných vědců jsme měli dost.
O něco později se zrodily i ceny kraje. Bylo třeba projevit uznání i osobnostem, které žily a tvořily v zapadlejších částech regionu. Ceny si většinou odnášeli důstojní staří pánové či elegantní staré dámy - byly totiž chápány jako uznání regionu (či města) za celoživotní činnost. Jen občas se mezi nimi mihl nějaký aktuální sportovní mistr světa či mladík, který zachránil něčí život. Nic proti. V něčem se však porotci soutěží z chyb soudruhů nepoučili. Rozdávali ceny štědrými náručemi, zřejmě aby je později nemuseli udělovat in memoriam, jenže o deset let později mají problém. Docházejí jim osobnosti. Na radnici to před pár lety vyřešili šalamounsky. Z obvyklých patnácti oceněných jejich počet zkrouhli na tři a přidali cenu za počin roku, čímž si otevřely dveře k oceňování mladých a perspektivních lidí. I tak už pomalu není kde brát.
Informace o aktuálních nominacích, které prosakují na povrch, jsou často tak bizarní, že člověk váhá, zda kroutit hlavou, nebo se z plných plic rozesmát. To kraj už je zveřejnil. A výběrem jmen jako by opravdu přiznával: Už jsme všechno všem rozdali, ale přece to nevzdáme! Velcí nominátoři si pak zřejmě nechali vyselektovat z matrik seznam všech rodáků, kteří se ve velkém světě uchytili. A vypadl jim třeba Jaroslav Hutka. Písničkář, který se sice v Olomouci narodil, ale kariéru zahájil v Praze a na Hanou se vracel už jen za rodinou a občasnými koncerty. Jeho zásluhy nechť posuzují jiní, krajské přivlastnění této osobnosti připomíná snahu Příbora profilovat se jako město Sigmunda Freuda, který se v něm sice narodil, ale ještě než začal žvatlat první německá slůvka, odstěhoval se s rodiči do Vídně. Vypadá to podobně trapně jako nedávné udělení olomoucké ceny šternberské rodačce Haně Maciuchové, která sice odehrála svou první roli v olomouckém ochotnickém spolku, celá její kariéra je však spjatá s televizí a pražskými divadly. (Kraj pak překvapí ještě jednou, když ocení cyklus DVD Osobnosti Olomouckého kraje, který si hejtmanství objednalo a z větší části i zaplatilo. Malá domů.)
Bude hůř. Ale možná by se úředníci z oddělení udělování cen mohli od padlých soudruhů přece jen něčemu přiučit. Jejich ceny totiž měly několik stupňů. Stačilo by šest lidí a dvouletý odstup a na více než půl dekády je vystaráno. Když připočteme zástup dosud žijících laureátů, kterým by bylo možno stupeň zvýšit, je po problému. Taková Cena města Olomouce III. stupně, komu by slza neukápla?