Souhra světel a hudby, nápadné kostýmy, efektní scéna a časté davové scény. Tak by se dal charakterizovat nejnovější titul Moravského divadla Simon Boccanegra. Jeho nastudování se chopil režisér Michael Tarant. Výsledkem je celistvá inscenace, která potěší všechny příznivce operního dramatu.

Ztráta a znovunalezení dítěte, žárlivost, konflikt mezi povinností a láskou, přátelství a zrada nebo touha po pomstě. To jsou hlavní motivy, které vévodí velkolepé opeře Simon Boccanegra od slovutného italského skladatele Giuseppe Verdiho. Titul, který měl premiéru před více jak sto padesáti lety, se v Olomouci dočkal zatím čtyř uvedení. Toho nejnovějšího, pátého, se nyní chopil režisér Michael Tarant. Hudebního nastudování se zhostil Miloslav Oswald. S aktuální verzí se návštěvníci Moravského divadla mohli poprvé seznámit ve čtvrtek 15. prosince na veřejné generální zkoušce.

Děj dramatické opery, v níž nechybí ani únos a pokus o atentát, se odehrává v Janově v druhé polovině 14. století. Mladý Boccanegra miluje Marii, dceru šlechtice Fiesca. Ten však sňatku své dcery s prostým mužem z lidu brání. O pětadvacet let později pak Boccanegra, nyní již dóže janovský, nachází svou pohřešovanou nemanželskou dceru. O přízeň krásné Amelie se uchází jak Baccanegrův kancléř Paolo, tak mladý šlechtic Gabriele. K rodinným a milostným zapleteným vztahům se přidává komplikovaná politická situace a děj se zamotává. Opera rozhodně nepatří k jednoduchým kouskům. K jejímu pochopení je nutné znát dopředu děj i historické souvislosti, jinak by se v ní divák ztratil. Přesto, že nebývá moc často zařazována do repertoáru divadel, odborní kritikové i divadelní fajnšmekři ji řadí k velmi povedeným titulům.

Ani, co se týká hudební stránky, není opera jednoduchá. Na sólisty klade díky silnému emocionálnímu náboji a propracovaným hudebním motivům vysoké pěvecké i herecké nároky. V titulní roli se střídá Jakub Kettner a Vladislav Zápražný. Na veřejné generálce se právě Zápražný snažil diváky přesvědčit o svých kvalitách, a potvrdil tak, že postava mu sedí a s přehledem ji zvládá. Role Amelie se poprvé před publikem zhostila Magda Málková. I ona dokázala, že na náročný part nepochybně má, a do hlediště přenesla svůj nádherný hlas. V inscenaci alternuje s Leou Vítkovou. Horší však byl výkon Petra Martínka coby představitele Gabriela Adorna. Náročná pěvecká role byla evidentně nad jeho síly a projev nebyl dobrý ani herecky. Na premiéře se divákům v této roli představil Jakub Rousek, který se dočkal velkého potlesku. Chaotickou dějovou situaci značně pomáhají dokreslit časté sborové výstupy. Po scéně se najednou pohybuje velké množství lidí a divák neví, kam se podívat dřív. Obzvláště povedený byl mohutný ansámbl, kterým končilo první dějství.

Působivost celému představení dodává poutavá scéna a pěkné kostýmy. Děj se odehrává i ve vyšších patrech. Efektně také působí můstky přes orchestřiště, spojující jeviště s hledištěm, díky nimž mají diváci k hercům blíž, nebo iluze vody, vytvořená vlnící se látkou. A atraktivní jsou i barevné tóny pouštěné z reflektorů. Přesto ale představení působí ponurým dojmem. Jeviště je osvětlováno pouze sporými světly a převládají na něm tmavé barvy.
Inscenace je uváděna v italském originále, což je jistě dobrým tahem. Horší to je ale s titulky, které jsou ze zadních řad velmi špatně čitelné, a z předních zase musí divák zvedat hlavu, aby na ně dohlédl. Jinak ovšem povedená inscenace, která dělá čest svému jménu.