Reklama

Neděle 28. dubna 2024, svátek má Vlastislav, venku je 21.1 °C

Divadlo je má vášeň. Bez herectví bych to nebyla já, říká Barbora Šebestíková

Rozhovory

15.11.2023

Lenka Šťastná

Herečka Barbora Šebestíková se na olomoucké divadelní scéně pohybuje už více než patnáct let a je neodmyslitelně spjata s Divadlem Tramtarie. K herectví ji přitom přivedla náhoda. V rozhovoru se rozpovídala nejen o svých hereckých začátcích a oblíbených rolích, ale prozradila i to, proč nemá žádnou vysněnou postavu a jakým způsobem nejraději relaxuje. A věříme, že to mnohé překvapí…

Divadlo Tramtarie letos vstoupilo do své 20. sezony, Ty patříš k jeho kmenovým herečkám. Jak vzpomínáš na své začátky v Tramtarii?
Můj začátek v Tramtarii se obecně pojí se začátkem mého herectví. Sice jsem asi od druhé třídy chodila do dramatického kroužku a vyhrávala různé recitační soutěže, ale nikdy jsem reálně nehrála. A když mi bylo šestnáct, tak mi můj kolega z dramatického kroužku, nyní už herec z Prahy, Bořek Joura, pověděl o tom, že v Tramtarii pořádají konkurz na herečku, jestli bych to nechtěla zkusit. Neměla jsem tehdy čas studovat nějaké role, ale na konkurz stačila jen jedna improvizace a odrecitovat dva texty, tak jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. A pak mi napsali email, že mě berou. Takže to byla poměrně náhoda. Náhoda, která mě přivedla k herectví, a za to Bořkovi moc děkuji.

Vzpomeneš si na svou vůbec první roli v Tramtarii?
Určitě. Byla to inscenace Klapzubova jedenáctka, ve které jsem hrála kluka. To byla vlastně moje první alternovaná role. Druhou roli jsem měla v inscenaci I na Batmana občas padne smutek, a tu už jsem zkoušela od začátku. A nesmírně jsem si to užívala.

Je vidět, že herectví Tě opravdu začalo bavit. Ty jsi přitom na rozdíl od svých hereckých kolegů studovala obory, které jsou divadlu poměrně vzdálené. Pokud se nepletu, tak máš vystudovanou strojní průmyslovku a získala jsi titul magistra Veřejné správy…
Já mám základní školu s rozšířenou výukou hudební výchovy, Střední průmyslovou školu strojnickou a studium jsem završila magistrem Veřejné správy. Taková netradiční kombinace pro herečku (smích). Když jsem se po základní škole rozhodovala, co budu dělat dál, tak v té době mě lákala ekonomika. A na strojárně zrovna otevírali obor Podnikání v EU - ekonomika a management, takže volba byla jasná. Akorát až později jsem u soustruhu zjistila, že mě trošku napálili… (smích). Ale musím říct, že ze školy mám krásné zážitky. Měli jsme skvělou partu kluků a s některými spolužáky se vídám dodnes.

Když jsi už od šestnácti byla v divadle, neuvažovala jsi o tom, že bys šla na nějakou vysokou školu se zaměřením na divadlo?
Tohle se ve mně začalo lámat asi ve čtyřiadvaceti, přišlo dilema, jestli jsem náhodou neměla jít třeba na DAMU. Ale v té době už jsem byla zaměstnaná v divadle a vůbec nic jsem nestíhala a když jsem si představila přijímačky a celé studium od začátku s lidmi o několik let mladšími, tak jsem si říkala, že už to nebudu lámat přes koleno a raději dokončím školu, na které už jsem. Každý herec má občas období, kdy se v něm perou nejrůznější pocity a přemýšlí, jestli je dobrý, jestli nehraje špatně, a jestli to vůbec chce dělat dál. Já jsem nad tím taky přemýšlela a pak mi došlo, že bez herectví bych asi nebyla úplná. Zkrátka mě naplňuje a dotváří, kým jsem. Já se prostě nevidím tak, že bych měla každý den chodit do kanceláře, odpracovat si tam několik hodin a jít domů. Můj život je v divadle. I když je to někdy hodně stresující, ale zároveň je to práce, která mě baví. V Tramtarii máme úžasnou partu kolegů a já do práce chodím s radostí. A to v dnešní době může říct jen málokdo.

Teď nám možná popiš, jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den divadelníka? Přeci jen je to úplně něco jiného, než vstát ráno, jít na několik hodin do práce a odpoledne domů. U Tebe ta pracovní doba kolikrát znamená i večerní hodiny…
Běžný pracovní den, když toho není zrovna moc, tak je naprosto skvělý. Ráno mám zkoušku, na které se pobavíme s kolegy, odzkoušíme si svoji část a odpoledne mám volno. Zajedu si domů, kde si v klidu uvařím, uklidím a ničím se nemusím stresovat. Ovšem jsou i takové smrtící dny a týdny, kdy je to peklo. Od rána zkouším, pak mám dvě hodiny na to, abych se rychle vrátila domů, najedla se a vrátila do divadla, kde odehraji večerní představení. Domů se dostanu nejdříve až po desáté večer naprosto vyčerpaná. A druhý den to samé. Do toho máme občas i výjezdy, hrajeme mimo Olomouc, a když mi k tomu přijdou i mimodivadelní zakázky, tak to už se pak člověk nestíhá doma ani pomalu otočit a je v jednom kole.

Těmi smrtícími dny asi myslíš dny před premiérou, kdy se intenzivně zkouší nějaká nová inscenace…
To ani nemusí být dny před premiérou. Může to být i období, kdy hrajeme každý večer, do toho intenzivně zkoušíme, učíme se nové texty… takže vlastně pak nedělám nic jiného, než že jsem ponořená ve všech rolích, v kterých aktuálně hraji.

Barbora Šebestíková (*1991) se narodila v Olomouci, kde vystudovala Střední školu průmyslovou strojnickou a následně získala titul magistra Veřejné správy na Pedagogické fakultě UP. K herectví, bez kterého si svůj život už neumí představit, ji v šestnácti letech přivedla náhoda. 

Foto: Jan Procházka

V současné době se objevuješ hned v několika inscenacích - jednak je to Válka Roseových a Smrt jim sluší, což jsou pořád ještě novinky na repertoáru, ve kterých hraješ hlavní role, a do toho máš několik dalších inscenací. Mě by zajímalo, jak se Ti zkoušela konkrétně hra Smrt jim sluší, protože to je představení plné nejrůznějších kouzelnických triků. Jak to probíhalo? Bylo u triků něco, co Tě překvapilo? 
Zkoušení bylo naprosto skvělé! V téhle inscenaci se totiž sešel parádní tým lidí. Měli jsme úžasnou choreografku na pohyb, Elišku Hlavsovou, dále choreografa na bitky Dana Bodláka, no a samozřejmě na všechny ty triky jsme ke spolupráci přizvali kouzelníka Karla Pomahače. Musím říct, že jeho práci naprosto miluju, protože pokaždé, když vidím nějaký jeho trik, tak se cítím jako malé dítě. Vždy, když na plac donesl něco nového, tak jsme na něj všichni se zájmem koukali a užívali si, že můžeme nahlédnout za oponu jeho triků. U zkoušek jsme se hodně nasmáli a celkově se nám asi proto tohle představení skvěle hraje. I když musím přiznat, že mě po zkouškách vždycky neskutečně bolely nohy, protože s kolegyní Janou Drgovou tam máme scény, kdy chodíme s vykloubenými končetinami. A v momentě, kdy jsme tuhle scénu zkoušeli třeba dvanáctkrát, tak to bylo opravdu fyzicky náročné. To jsem po zkouškách pomalu nemohla chodit a měla jsem namožené i ty svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám (smích). Cítila jsem se jak stoletá stařena, ale teď už si na to tělo zvyklo a v rámci večerního představení už mi to tolik nevadí.

Za ty roky v Divadle Tramtarie sis střihla nejrůznější postavy. Je nějaká role, která Ti vyloženě přirostla k srdci a ráda na ni vzpomínáš?
Jsou to hned dvě. Když jsem v divadle začínala, tak to byla Romance pro Křídlovku od Františka Hrubína. Měla jsem tenkrát myslím osmnáct let a jednou po představení za mnou přišla starší paní a řekla mi, že mi strašně děkuje, že jsem jí připomněla její mládí. Úplně se dojala a já taky. Tohle představení bylo pro mě srdcovou záležitostí. Jednou za dva roky se snažím si během jedné srpnové noci sednout a celé si to přečíst. U poezie je totiž nejlepší, že ji může člověk číst každý rok, třeba šedesát let v kuse, a přitom pokaždé pochopí něco jiného. A to je opravdu krásné. Další inscenace, na kterou hrozně ráda vzpomínám, je Větrná hůrka od Emily Brontëové. Knihu jsem kdysi dávno přečetla téměř na jeden zátah, byla jsem dějem naprosto pohlcená, a když jsem ve tři v noci skončila, tak jsem si říkala, že je to strašné, ale v dobrém slova smyslu. A asi za čtyři roky jsme Větrnou hůrku začali zkoušet v divadle. Pro osvěžení jsem si knihu znovu přečetla a jenom jsem si říkala, že snad nebudu muset hrát Kateřinu, že bych ani pomalu nevěděla, jak takovou nestvůru zahrát. No a když přišlo obsazení, tak se ukázalo, že roli Kateřiny budu hrát já. Byla to velmi náročná práce, zkoušelo se do pozdních hodin a nakonec z toho vyšel velmi silný příběh, který ve vás zůstane ještě hodně dlouho.

Jestli se nepletu, tak Větrná hůrka se v letošní sezoně vrátí?
Ano, plánuje se to v rámci oslav letošního 20. výročí činnosti Divadla Tramtarie. Velmi se těším. Už proto, že jsem tuto inscenaci přes dva roky nehrála. Nedávno šla Větrná hůrka v televizi, tak jsem se dívala a odříkávala si texty, jestli to ještě mám v hlavě (smích).

Existuje nějaká postava, kterou by sis si ráda zahrála, ale zatím nebyla příležitost?
Spousta hereček má většinou nějaký ideál, že by si rády zahrály třeba Maryšu nebo Annu Kareninu, ale já jsem to takhle nikdy neměla. Třeba konkrétně Větrnou hůrku jsem si zamilovala už jako knihu, ale nikdy by mě nenapadlo, že ji budeme hrát u nás v divadle. Pak to přišlo a já jsem si roli Kateřiny zamilovala. A tak to bylo se vším. Opravdu nemám žádnou vysněnou roli. Ono totiž hodně záleží i na tom, jaký se poskládá tým, s kým budeš ve dvojici, a zda to do sebe všechno krásně zaklapne. Když máš vedle sebe skvělého hereckého partnera, tak to jde samo. A když ne, tak i role, kterou si člověk vysnil, může být úplně něco jiného než očekával, a už to nebude ono. Zkrátka je to ošemetné. Proto vždy říkám, že nevím, co bych si zahrála, ale když už ta role přijde, a povede se, tak je to skvělé.

Barboru Šebestíkovou můžete do Vánoc vidět v Divadle Tramtarie ve čtyřech různých inscenacích a v jedné pohádce. Podívejte se na program a včas si zajistěte vstupenky na vybrané představení. ;)

Foto: Jan Procházka

Stalo se Ti, že bys měla den blbec a pak si říkala, sakra jak to večer zahraju? Jak to vůbec mají herci, když jim třeba není do smíchu a najednou musí sehrát dvouhodinovou komedii a humor z nich musí sršet?
My tomu říkáme kouzlo jeviště. Jednou mi ruplo v zádech a před představením jsem byla ještě na kapačkách, abych se vůbec mohla narovnat. V okamžiku, kdy jsem vstoupila na jeviště, tak jsem žádnou bolest necítila. Přepne se ti hlava a žiješ život dané postavy na jevišti. Bohužel, když jsem z jeviště slezla, bolest se zase vrátila. Ale zažila jsem i příšerný den, kdy mi umřel někdo blízký a já jsem večer musela hrát komedii. Na jeviště se ti vůbec nechce, ale musíš, takže zatneš zuby a jdeš. Naštěstí v ten den byli diváci naprosto skvělí, hrozně se smáli a perfektně reagovali. Já jsem po dohrání scény vyběhla z jeviště a už na schodech do šatny jsem se rozbrečela. Kamarádka za mnou přišla, jestli jsem v pohodě a že to určitě zvládnu. Já se rychle sebrala a už jsem se převlékala do dalšího kostýmu. Na těch schodech jsem se opravdu sesypala, ale přišlo to až po odchodu z jeviště. V tom je opravdu kouzelné, při příchodu na něj necháváme všechny osobní problémy za námi. Na jevišti pro nás neexistují. A tohle se děje všem hercům. Diváky kolikrát ani nenapadne, když se dívají na někoho na jevišti a obdivují ho, jak je vtipný, že si ten samý člověk může procházet nějakým svým vnitřním bojem. Ale pokud je herec profesionál, tak to na něm diváci nepoznají.

V Tramtarii hraješ také v několika pohádkách. Jaké to je hrát pro dětské publikum? A kterou z pohádek máš nejraději?
Když hrajeme pohádku třeba pro pět set dětí, které neustále pomáhají hlavnímu hrdinovi a upozorňují ho na různá nebezpečí a začnou všichni křičet najednou, tak mám kolikrát pocit, že mi z toho pukne hlava (smích). Ale velmi mě v pohádkách baví hrát zvířátka, protože já zvířátka miluju. Hraju třeba drzou opičku nebo v nové pohádce O princezně fotbalistce první hraju lenochoda. Tomu jsem dala vlastnosti mazlivého zvířátka, a proto ho mají děti moc rády. Má nejoblíbenější pohádka je O pračlovíčkovi, s tou máme za sebou snad už tisíc repríz, což je neuvěřitelné. A pokaždé je to skvělý zážitek a myslím si, že ji budeme hrát snad ještě tisíc let. Ale to už tady snad nebudu, abych si zahrála opičku (smích).

Dovedeš si představit, že bys opustila Tramtarii?
No… když přišla korona, tak to bylo strašné období pro nás pro všechny. Nejdřív se nehrálo vůbec a když už se začalo, tak jsme do repertoáru nasadili primárně komedie, protože diváci se po dlouhé době lockdownu chtěli hlavně bavit a smát. Pro žádné drama nebylo místo. A já dramata miluju. To už jsem si říkala, že asi potřebuju nějaký nový vítr do plachet a dostala jsem nečekaně nabídku na hostování do Slezského divadla v Opavě, kde hostuji dodnes. V tu dobu to bylo skvělé osvěžení a myslím si, že čas od času nějaké takové zpestření potřebuju, ale Tramtarii miluju. Samozřejmě těžko říct, kam mě osud zavane, ale zatím jsem takhle spokojená.

Vzpomněla jsi, že hrajete třeba pro pět set dětí. Tramtarie každé léto hraje na Parkánu Konviktu a letos se návštěvnost večerních představení pohybovala pokaždé kolem rekordních pěti set diváků, což je mnohonásobně více, než je míst v hledišti divadla. Jaké to je, hrát najednou venku a před tolika diváky? Vnímáte to s kolegy nějak?
Já osobně ani ne. Ale tam je tak krásná atmosféra, že se hraje samo. Samozřejmě příprava na venkovní představení je o něco odlišnější, hodně záleží i na konkrétní postavě. Třeba ve Válce Roseových mám krátký úsek, ve kterém mám hrát submisivní a tichou ženu. U nás v divadle mi stačí použít minimální gesta, která vidí diváci i v poslední řadě. Ovšem v rámci venkovního představení, když gesta přeženu, tak v první řadě to bude působit přehnaně a v té poslední to nikdo neuvidí. Takže se snažím jít nějakou střední cestou, protože nechci, aby mi to úplně změnilo charakter postavy.

Napadlo by vás, že tahle na první pohled křehká princezna ráda tráví svůj volný čas sekáním zahrady a skládáním dřeva?

Foto: Jan Procházka

Kromě divadla máš i několik filmových zkušeností, objevila jsi se třeba v seriálu Modrý kód a ve filmu Miroslava Krobota Kvarteto. Do toho tě občas můžeme vidět v reklamních spotech. V čem se nejvíc liší příprava na filmovou a divadelní roli?
Na divadle mám ráda, že když hraju nějakou postavu, tak ve třech hodinách mám možnost prožít celý její vývoj od začátku až do konce. Kdežto ve filmu je to jinak. Tam se poslední scéna natáčí klidně jako první nebo někde uprostřed. Zkrátka se v ději hodně přeskakuje. Ono se to nezdá, ale je to poměrně náročné. Herec to musí zahrát tak, aby vývoj filmové postavy, tedy ten herecký oblouk, byl plynulý, nehledě na to, že scény střídá za sebou v naprosto nelogickém pořadí v ději. Filmovým hercům patří můj velký obdiv.

Takže pro Tebe je lepší hrát v divadle jak ve filmu?
Ne, to ne, já mám ráda obojí. Ale divadlo je má vášeň.

Když ses viděla poprvé na obrazovce, jaký to byl pocit?
Dřív jsem se vlastně ani neodvážila podívat (smích). Pak jsem řekla našim, ať se na to podívají a řeknou mi, jestli to není moc velká ostuda. A přiznám se, že na některé starší věci jsem se nepodívala dodnes. Ale je pravda, že teď už mi to tolik nevadí, už jsem si asi zvykla. Ale začátky byly těžké.

Jezdí se na Tebe dívat rodiče i do divadla?
Ano. Moje rodina mě hodně podporuje. Maminka jednoznačně a tatínek se jezdí dívat trošku na příkaz maminky (smích). Ale taky to má rád a obzvlášť je mu sympatická atmosféra konkrétně u nás v Tramtarii, kde si může dát pivko a užít si ničím nerušené představení. 

Chodíš sama do divadla jako divák?
Ráda. Vzájemně se navštěvujeme s kolegy z Moravského divadla na našich představeních a ráda jezdím i do jiných divadel, třeba do Divadla Petra Bezruče. Divadelní svět je hodně propojený, takže ve finále má člověk všude známé a kamarády, kteří někde hrají, a díky tomu je i nabídka inscenací pestrá a je stále z čeho vybírat.

Jak obecně ráda trávíš volný čas, když nejsi v divadle?
Mám hrozně ráda přírodu a manuální práce. U nich si vždy odpočinu. Nejlepší pro mě je, když můžu být na chalupě v teplácích a skládám dřevo nebo sekám trávu. Během toho si pokaždé psychicky odpočinu. Někdy je to tisíckrát lepší, než dovolená u moře.

Už jsme mluvily o tom, že Divadlo Tramtarie letos vstoupilo do své dvacáté sezony. Závěrem se musím zeptat, co bys mu popřála do budoucna?
Když o tom tak přemýšlím, tak jediné, co bych divadlu z mé strany popřála je, aby ho neustále obklopovali ti stejní lidé, kteří tam jsou, protože oni jsou srdcem divadla. A pokud to tak bude i nadále, tak za chvilku budeme slavit další kulaté jubileum (úsměv).