Reklama

Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa, venku je 11.9 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Desátý půlmaraton se blíží. Byli jsme na startu prvního ročníku, budeme i letos

Zprávy z regionu

15.5.2019

Jan Procházka

Tak už je to zase tady. Tisíce běžců, skandující lidé kolem trati, dojímavá Vltava, okamžiky, droboučké osobní výhry… Prostě půlmaraton. Letos podesáté, věřili byste tomu? A tak jsme si i my v redakci řekli, že by bylo fajn se po letech znovu připojit nikoli jen zpravodajsky, ale připnout si číslo a zdolat tu krásnou trať. Proč ne?

Olomoucký půlmaraton se letos koná podesáté. Podobná výročí jsou ukazatelem, jak rychle čas letí. Ta tiskovka, na které Carlo Capalbo, pro nás nesportovce tehdy zcela neznámá tvář, představoval ambiciózní projekt, běh na dvacet jedna kilometrů, naprosto neuvěřitelná dálka, do kterého se údajně zapojí tisíce lidí. Ne profesionálních běžců, ale normálních obyvatel města. Byli jsme, jak je tady v Olomouci nepěkným zvykem, k tomuto plánu skeptičtí. Jenže pak se něco stalo. On to vlastně není vůbec špatný nápad, docházelo nám, jak se závod blížil. A pak jsme takhle seděli u šestipiva a s kolegou Lukášem se hecnuli, že proč se vlastně nepřihlásit… Zvolili jsme nejmenší zlo. Štafetu. I to nám připadalo jako hrdinství. Já, který nenáviděl ty chvilky, kdy náš profesor tělocviku výjimečně neúřadoval z hostince a místo “dělejte si, co chcete, ale nechoďte domů moc brzo” vzal do ruky stopky a honil nás dvě kolečka kolem rybníku…

Šéfredaktor Jan Procházka a redaktorka Lenka Šimková už pár měsíců trénují, aby se přesně za měsíc, tedy 15. června, mohli hrdě postavit na start půlmaratonu.

Foto: Daniel Mazáč

Byli jsme zvědaví, jak to celé bude vypadat, ale říkali jsme si, že to v nejhorším pojmeme jako recesi. První trénink jsme si dali v předvečer závodu. Bezručovy sady tam a zpět, to bude stačit. Dali jsme jen jednou tam a měli jsme dost. Raději jsme šli do Ponorky a nadávali si, že se zbytečně huntujeme. Druhý den vpodvečer jsme se potkali v redakci. “Panebože, viděl jsi, kolik je tu lidí?” divil se Lukáš. Skutečně. Náměstí bylo zcela zaplněné, davy přihlížejících se mísily se závodníky s čísly, mezi které jsme se záhy zařadili i my. Tohle jsme vážně nečekali. Vydal jsem se na start, moje štafeta začínala někde na Rooseveltově ulici. Nápad, že tam dojedu autem, vzal okamžitě zasvé. Naše štafeta byla čtyřčlenná, čekalo mě tedy pouhých pět kilometrů, ale i to se mi, stojícímu na rozpáleném asfaltu, zdálo jako cesta kolem světa. A pak šup, předávka a už běžím. Ještě na další křižovatce jsem kroutil hlavou, do čeho jsem se to pustil. Pak mě zaujalo pěkné pozadí, smyslně běžící přede mnou, plíce nabraly vzduch a najednou jsem se vznášel. Ono to šlo. Ono to nebolelo. Lidé kolem trati jásali, povzbuzovali nás všechny. Člověk si v tu chvíli připadal opravdu jako hrdina. Těch pět kilometrů uteklo hrozně rychle, na náměstí Hrdinů jsem našel skryté síly, přešel do trysku a Riegrovou ulicí k cíli proběhl jako střela… Vlastně se mi ani nechtělo zastavovat. Tak jsem začal běhat.

Příští rok jsem si dal deset kilometrů, o několik let později i vysněný celý závod. Pak přišel úraz nohy, drobnost, ale stačilo to, abych úplně vypadl z tréninku. Zlenivěl jsem. A situace se opakuje. Zase tiskovka. Zase Carlo Capalbo, zase to nadšení v očích. Hrdost, že vybudoval něco úžasného, hrdost, že v tom roce 2010 měl sakra pravdu. A tak jsem si znovu řekl, kruci, proč ne? Přemluvil jsem kolegyni Lenku Šimkovou. Ne ke štafetě. Celý závod dáme! Takové pěkné únorové předsevzetí. Ona trochu běhá, je o dost mladší, bere to jako výzvu. Já, už delší čas v nejlepších letech, poněkud neohrabaný, ale tvrdohlavý. To dáme, řekli jsme si nad půllitrem. A tak teď zase běhám. Nejprve to trochu bolelo, ale je to jako s lyžováním. Na pár let vypadneš, ale stejně to pořád umíš. Největší zápas je o čas. Najít ho není lehké. Taky jsme si s Lenkou řekli, že se nebudeme trápit. Když je hnusně, neběháme. Když prší, neběháme. Když fouká moc vítr, neběháme. Ale když je takové to správné počasí, tak to jo, to pak běháme a moc rádi. Každý sám, ale věta “Tak kolik?” zaznívá v redakci hned po pozdravu. Dnes už je to běžně okolo patnácti kilometrů. Hranice, u které víš, že ten závod dáš. A my to dáme. Protože běhání je prostě skvělý. A půlmaraton? Nikdy bych neřekl, že to někdy řeknu, ale osobně tenhle počin považuju za jeden z nejzásadnějších, které se v Olomouci za posledních dvacet let staly. Ani ne tak kvůli akci samotné. Ale kvůli tomu, jak změnila lidem myšlení. Že po práci místo kydnutí k televizoru navlečou tenisky a jdou si prostě jen tak zaběhat. Díky za to a 15. června se uvidíme.