Cítíš se být patriotem?
Ale jo. Bydlím tady rád. Stejně tak si dovedu představit, že bych bydlel v Londýně, New Yorku, v kterémkoliv italském městě… Umím si představit - zejména teď v lednu - že bych bydlel celoročně na Tenerife. V Amsterdamu… Leckde, ale taky v Olomouci. Mám to tady rád a dobře se tu bydlí a žije.

Dovedeš si to představit, to chápu. Ale uvažoval jsi navážno o tom, že by sis některé z těch míst vybral a přestěhoval se tam? Nebo aspoň do Prahy? Přece jen, máš tolik aktivit, není na ně Olomouc příliš malá?
Zrovna nedávno se mi vybavila příhoda z roku 1992, měl jsem pěkný vztah s docentkou Alenou Štěrbovou z bohemistiky, u které jsem psal diplomku. Jednou jsem ji přišel navštívit a ona mi už ve dveřích povídá: “Teď jsem na vás myslela a chtěla vám volat! V Praze se otevírá Divadlo Archa a Ondřej Hrab shání dramaturga a produkčního. Obrátil se na mě, jestli bych o někom nevěděla. Napadl jste mě vy a když vás doporučím, tak vás vezme…” Takže jsem mohl jít do Archy. A já jsem nešel. 

A proč?
Nevím. Do teď to nevím. Vůbec netuším, neměl jsem k tomu žádný praktický důvod, vlastně je to pro mě obrovská záhada. Možná to byla jenom lenost. Nebo jsem si tehdy nedokázal představit, že bych bydlel jinde. Nebo jsem měl strach, jestli sám obstojím v prostředí, kde nikoho neznám. Mockrát jsem nad tím přemýšlel, ale na nic jsem nepřišel.

A nelituješ toho zpětně?
Nelituju ničeho, co jsem kdy udělal. Takže ne. Ale určitě by se můj život odvíjel úplně jinak.

Hraješ si někdy s takovým tím co by bylo, kdyby? Kdybych něco udělal jinak, nešel doprava, ale doleva…?
Asi ne. Když už, myslím na to, co můžu udělat teď nebo v nejbližší budoucnosti. Ne na to, co mohlo být. Vlastně ani, když občas přemýšlím, proč jsem nabídku do Archy tehdy nevzal, mě nenapadne zkoumat, kde bych mohl být dnes.

Tvůj kolega z kapely Marek Novotný - další bytostný olomoucký patriot - má takového pěkného koníčka. Rád se prochází po Olomouci, často v noci. Máš něco podobného?
Já strašně rád chodím po lokálech. Můj syn, když mu byly asi tři roky a šli s babičkou na procházku, prohlásil, když míjeli kavárnu Mahler: “Tady občas bydlí tatínek.” Což se sice trochu spletl, protože tam jsem to zrovna moc rád neměl, ale jinak to trefil. Pohledy přes okna lokálů večer, když to všechno svítí, to miluju. Sedět a koukat se ven a mít před sebou ten bar, dívat se na ty lahve na policích za barem, jak jsou každá jinak barevná. To si připadám vždycky jako ve filmu. To je super. To je nejvíc…

Ale Markovi rozumím. Někdy se taky jenom tak po městě loudám, nasadím si sluchátka a jdu. Si vzpomínám, když jsem na víkend přijel z vojny, byl to rok jedenadevadesát a mohl jsem mimo kasárna chodit v civilu, po několika týdnech jsem si mohl na dva dny užívat svobody, na náměstí jsem si nasadil sluchátka od walkmana, ve kterém jsem měl kazetu Out of Time od R.E.M., to byla jejich žhavá novinka, a mě najednou zalila vlna štěstí, u kterýho ti začnou vlhnout oči, pokud si to neuhlídáš, tak něco takhle opojnýho jsem zažíval, když se propojila jejich hudba a skutečnost, že jsem zase doma a bylo to tak silný, že jsem u toho začal neohrabaně tančit, nejdřív nesměle a pak jsem do toho říznul, muselo to být směšný, ale mě bylo najednou jedno, co si kdo o mně myslí, lidi jsem nevnímal, měl jsem je máznutý v pruhu, jenom jsem takhle „obtančil“ náměstí, až mě skolila únava a pot, co ze mě lil. Tam jsem si uvědomil velice silně, jak to mám tady rád a jak jsem strašně rád na světě. 

Je tu pořád co objevovat?
No jéje. Kdysi jsme se vrátili se ženou z dovolené z Toskánska a najednou nám tu všechno přišlo jako bychom odtamtud ještě neodjeli. Byly to takové živé flashbacky. A měli jsme je oba na stejných místech. A tehdy jsme si řekli, že si zahrajeme na turisty ve vlastním městě: půjdeme do infocentra, do „íčka“, jak jsme v tý Itálii říkali, necháme si podat všechny materiály a pokusíme se na Olomouc dívat tak, jako by ji člověk neznal…

A tu turistickou procházku jste absolvovali?
No, nakonec ne. (smích) Ale hodně jsme si s tou představou hráli. 

Jak se dělají takové ty komentované procházky po městě, třeba po domovních znameních nebo stopách po nějakém člověku, možná bys mohl něco podobného uspořádat. Vzít malou výpravu a provést ji po oblíbených lokálech…
Já bych ale nevěděl, co o tom mám říkat!

Nic, jen byste si sedli, koukali se na ty lahve a pak šli dál…
Tak to bychom mohli.

Ale já si většinou vezmu s sebou nějakou knížku a využívám toho, že můžu, ale nemusím číst. Stačí mi stránka a pak se jenom koukám, poslouchám, co si vykládají lidi, občas je to tak zajímavé, že z toho vznikne status na facebook, protože to bývají neuvěřitelné věci! A když píšu, tak po lokálech. Tady mě napadá nejvíc věcí. Doma to třeba pak v noci dokončím, ale ten impulz přijde v cvrkotu lokálu.

Píšeš rukou?
Já rukou psát neumím! Nenosím u sebe papír ani pero, ale mám vždycky mobil a píšu do něj. Rukou to po sobě téměř nepřečtu. Jsem levák a do školky jsem chodil v době, kdy se to považovalo za úchylku, takže se mě pokoušeli přeučit. Byl jsem na nějakém vyšetření, kde zjistili, že obě ruce mám disponované stejně, ale leváka ze mě dělá levá noha, já kopal výhradně levou, pravou dodnes kopat neumím. I když já neuměl kopat nikdy pořádně ani tou levou. Takže pravou rukou jsem se psát nikdy pořádně nenaučil a levou jsem to zapomněl, protože jsem ji necvičil. A podle toho to vypadá. Ale dodnes se umím podepsat oběma rukama souběžně. Oba podpisy vypadají identicky a jako by to psal debil… (smích)

A píšu pomalu, takže když mi něco jede v hlavě, nestíhám to rukou zaznamenat. Mobil je nejrychlejší. A někdy si to třeba i nadiktuju.

Kdybys tu hypotetickou výpravu doopravdy uspořádal, kam bys její členy vzal?
Hodně to střídám. Ale určitě sem na dvorek. Teď to tak nevypadá, ale až bude hezky, je to jedno z nejhezčích míst, co znám. A určitě jedno z mých nejmilejších. Navíc v létě je to jediné místo, kde to umím přežít, když jsou vedra. Je tam o tři stupně méně, než na ulici. A je tady skvělá obsluha. Ale abych ti neutekl z otázky, vzal bych je do Café La Fée, vzal bych je do Trieste, taky do Lafayettky, do Masných krámů… Miluju pohled, když se jde Pavelčákovou směrem k Drápalovi a na konci ulice je ten pohled na kavárny v bývalých vodních kasárnách. Třeba večer. Krása! Mám rád, když vyjdeš z Masných krámů na to náměstíčko plné barů. To je super! Vždycky si říkám, že sem musím někoho vzít, nějakou návštěvu a vždycky na to pak zapomenu. 

Mám rád zahrádku Vily Primavesi, rád chodím do Dolce Vita naproti Paláce. Vzpomínám i na Meex... Bar Meex byl předobrazem naší písně Chodí sem i doktor Foltýn, většina textu vznikla právě tam. A opravdu tam chodil doktor Foltýn, než kavárnu zavřeli. Pak je zvláštní podnik vedle staré pošty na Horním náměstí. Uvnitř je to takový malý a divný, člověk vlastně neví, kde se to ocitl, jestli je to kavárna, cukrárna nebo pizzerie. Ale mají skvělou zahrádku. Ještě před covidem tam chodili zvláštní štamgasti, s takovými těmi zlatými řetězy. To není úplně společnost, jakou bych vyhledával. Ale z té zahrádky je neuvěřitelný pohled na náměstí. Jiný, neokoukaný. Boží! Tam bych asi dal sraz.

Neštve tě tady proslulá hanácká mentalita, odmítání nového, často předem, konzervatismus…
Do jaké míry je to hanácká nátura a do jaké míry je to obecný jev povahy Čechů? Myslím, že se tady v Olomouci mentalitou od ostatních zase tolik nelišíme i když určitý specifika určitě máme.

Já teď moc nechodím mezi lidi, jsem trochu odtržený. Vnímám to samozřejmě spíš ve chvíli, kdy sám něco organizuju. Třeba jsem u nás v muzeu pořádal přednášku Pavla Klusáka o jeho skvělé knize Gott: Československý příběh. Přijel z Brna, nadšený, že v Kabinetu Múz měl úplně plno. A sem na něj přišlo dvacet lidí. Tak to jsem pak Hanákům v duchu nadával. Ale pak jsem si zase začal říkat, jestli to nebyla moje chyba, že jsme to málo promovali nebo třeba zvolili špatný čas nebo špatný den...  

V Olomouci se dneska konají klidně tři podobné akce souběžně. To, že do toho pořadatelé opakovaně jdou, je důkaz, že s leností minimálně těchto lidí to zas tak špatné není.

Na tu mentalitu narazíš hodně na sociálních sítích. Tam se to často odkryje. 
Teď narážíš na SEFO?

Přesně tak. Teď se projekt významně pohnul dopředu, takže se oživily i ty debaty. Neštve tě, že lidi neřeší, že to je první budova muzea v Česku za posledních sto let, ale nadávají, že to bude z betonu a že naproti je kostel a že to nepatří do centra…?
Ale jo. Bojuju s tím. Někdy. Když vím, že mě to nerozhází, se do takových debat vložím a něco někam napíšu. A pak to slízávám, pochopitelně. 

Nejdřív mě to hodně štvalo, hlavně z těch důvodů, které jsi zmínil. Je to unikátní projekt! Ale pak jsem si řekl, že je to vlastně logické. Přece když vzniká něco výrazného, musí na to být různé názory. A s těmi negativními se stejně počítalo od začátku. To, že vůbec tahle debata probíhá, je pro mě důkazem, že lidem není lhostejné jejich okolí. Samozřejmě, někteří nadávají programově, je to jejich zábava nebo možná životní styl, potřeba. Ale to nejsou všichni odpůrci. Větší skupina jsou ti, kterým se to prostě nelíbí a štve je to. V pořádku.  Architektura se týká všech. A kdy jindy se k tomu mají vyjádřit než předtím, než se začne stavět?

A tobě jako Davidovi se to líbí?
Když jsem viděl návrh poprvé, byl jsem zklamaný. Představoval jsem si něco odvážnějšího. Zajímavějšího. Inspirativnějšího. Něco, co ti vezme dech, co tě ohromí, u čeho ti projede hlavou, ty vado, odsud už nechci nikdy odejít. (smích)

A to se nestalo. Je to beton a ten mě nebaví. V Arcidiecézním muzeu je to hezké, protože je to v kontrastu s cihlami, šutrem, železem a sklem. Tam tato kombinace působí elegantně a vzdušně. Vždycky jsem si říkal, že když někde schází nápad, nahradí se to betonem. Rozumíš, nevadilo mi, že se má SEFO postavit zrovna na tom místě, ale spíš mě mrzelo, tehdy se mi to tak aspoň jevilo, že je to stavba bez nápadu a že by mohla šokovat ještě něčím jiným, než jen tím, že je z betonu.

Víc šokovat? To by možná ty protesty teprve dostaly grády…
Však ať, to by bylo jenom dobře. Ale nestalo se. Profesor Šépka plnil zadání, že by se měla respektovat původní parcela, půdorys, který kdysi tvořilo pět domů. To ho při návrhu hodně omezilo a možná je to tomu baráku na škodu. Ale ty ses ptal, jestli se mi to líbí a já přiznávám, že už jsem si zvykl, že jsem vzal stavbu na milost, ba co víc, že se mi vlastně začala líbit a že jsem jejím zastáncem. A nejvíc mě na tom baví právě ta cesta od zklamání po přijetí, to napětí mezi oběma póly, tu mentální cestu, kterou jsem na sobě zakusil. A samozřejmě se na to těším a doufám, že mi bude ještě přáno chvíli v nové budově pracovat. Ale ber to jako můj osobní názor. Já jsem, co se týče architektury, úplně nepoučený.

Mě docela zaujalo, když o tom před pár dny profesor Šépka mluvil, že součástí toho baráku bude veřejná pasáž, která propojí Denisovu s Koželušskou. A že v ní vzniknou třeba nové kavárny. Těšíš se na nové výhledy?
Přesně tak! Pokud se toho dožiju. Je strašně důležité, že to bude fórum. To znamená nejen, že uvnitř budou věci, které budou třeba vzbuzovat vášně a probouzet debatu, ale bude to zároveň přirozené místo setkávání, místo, které nasaje přirozeným způsobem lidi. Člověk ani nebude muset jít dovnitř, bude moct zůstat v pasáži, v těch kavárnách s novými výhledy… K Arionově kašně a orloji přibude další meeting point. 

A pro nás všechny v muzeu to má ještě jeden rozměr. Že jsme si ten barák vyvzdorovali. On vůbec nemusel bejt. Ale bude. A já se na něj těším.

---

Postupnými kroky si dobrovolně osekáváme vlastní svobodu a to mě přivádí k nepříčetnosti.

Tys byl před pár týdny pořadatelem pochodu švihlé chůze, což je - na vysvětlenou - odkaz na jeden ze skečů britské komediální skupiny Monty Python a podobné pochody se pořádají po celém světě. Zaujal mě tvůj následný status na Facebooku: “Byla to zábava, recese, sranda. A stejně jsme spoustu lidí nasrali.” Máš z toho potměšilou radost a nebo tě to mrzí, že se vyrojilo tolik negativních reakcí na takovou, promiň mi ten termín, ale blbost?
Ten status je jen parafrázovaná citace podtitulu článku, který o tom vyšel.  Čekali jsme, že speciálně na facebookových skupinách, kde se ventilují tyhle frustrované typy, se bude brblat. 

To mě nepřekvapilo. Menší šok ale pro mě byl, když nám lidi začali psát, že si děláme legraci z handicapovaných! Což by nás vůbec nenapadlo! Jsem přesvědčen o tom, že ještě před deseti lety by takhle nikdo nepřemýšlel, což nevnímám v tomto konkrétním případě jako pokrok.  

Je to tím, jak se posouváme ne ke korektnosti, ve které jsme už dlouho uvízlí, ale k hyperkorektnosti,což je zabiják veškerého svobodného myšlení a humoru! 

Samozřejmě je nutné vycházet vstříc handicapovaným, myslet na ně v každém ohledu, jako to děláme dnes všichni. To je naprosto jasná věc, tomu se říká ohleduplnost nebo slušné chování. Ale tahle hyperkorektnost, kdy už předjímáš, jak se bude u akce našeho typu cítit člověk, který má problém s pohybem, to už je na mě moc. Nás to vůbec nenapadlo a to ne proto, že bychom byli vůči lidem pohybovým hendikepem necitliví, ale ta akce vycházela ze známého, domnívali jsme se, skeče. Čekali jsme leccos, ale tohle ne. Opravdu mám z tohoto trendu obavy, vidím v tom velké nebezpečí, které má konkrétní projevy v tzv. Cancel culture. Prostě si něco z kultury, co se nám dnes z jakési chorobné přecitlivělosti nehodí, vymažeme, budeme dělat před sebou, že to nikdy nebylo, nepřihlídneme ke kontextu, prostě změníme lusknutím prstu kulturní dějiny, abychom se omluvili těm, před kterými se cítíme být vinni. Je to nebezpečná hra v tom, že zpochybňuje či popírá nebo přinejmenším relativizuje naše kulturní dědictví, ať už je jakékoliv. V tom vidím největší nebezpečí této civilizace. Postupnými kroky si dobrovolně osekáváme vlastní svobodu a to mě přivádí k nepříčetnosti. Fakt. Promiň, že to tak řeknu, ale mě to vyloženě nasírá. A i proto jsem rád, že jsme tento švihlý pochod s přáteli zorganizovali, stal se z toho nezamýšlený příspěvek k debatě o pokrytectví a předpojatosti a horlivé hyperkorektnosti. 

Myslíš, že by v téhle hyperkorektní době měli Monty Pythoni šanci dělat svůj humor? 
Ne. A to jsem nedávno četl i v rozhovoru s některým z členů. Dnes by Monty Pythoni nemohli vzniknout. Nedostali by v této společenské atmosféře mediální prostor. Stejně jako by dnes nemohla vzniknout Česká soda. 

Teď se zpětně upravují knížky. Aby z nich zmizely rasové narážky, výrazy, které se v době, kdy se to odehrává, běžně používaly…
To je samozřejmě zrůdnost! Ono se to časem snad vrátí do nějakého přijatelného normálu, věřím tomu, ale tento princip je zvrácený, odporný a totalitní. Vezmi si, co začali dělat s knihami Roalda Dahla, on je jednou z obětí. Neznám tak dobře jeho dílo, četl jsem dvě jeho knihy a nic, z čeho ho obviňují, tedy z antisemitismu, jsem tam nenašel nebo mě to přinejmenším netrklo. Anebo je to třeba v jiné knize. Ale koho vůbec napadlo přepisovat knihy?! To mě všichni čerti berou, když to někde slyším, jenom to dokumentuje nebezpečí současných myšlenkových proudů některých vlivových skupin. A překvapuje mě, s jakou lehkostí se jim to daří. Je to zrůdnost. A napiš to tam velkejma písmenama. ZRŮDNOST. A proto opakuju, jsem rád za švihlý pochod, byť jsme netušili, jaké emoce vyvolá. Super zpráva je, kolik přišlo lidí. Přidávali se ze všech stran, až ulice zaplavila řeka švihlých chodců! Když jsem to viděl na fotkách, střízlivý odhad je tak sedm až osm set lidí. (smích)

Takže to bude znovu.
No bude!

David se skutečně rozčílil a když podruhé opakoval “zrůdnost”, vypálil to slovo do kavárenského cvrkotu s takovou vervou, že se pár lidí významně otočilo. 

Necháváme téma odeznít a přesouváme se k muzice. Zjišťujeme, že máme mnohdy docela podobný vkus a tak občas odplujeme k rozborům desek Davida Bowieho, Leonarda Cohena a dalších a nadšeně si o nich vyprávíme. Tyto pasáže z rozhovoru vynechávám, chci se bavit hlavně o Davidově kapele TAK CO? jejímž je nejen baskytaristou, ale také výhradním textařem. A když poslouchám jejich zatím poslední desku, cítím v ní poctivý český bigbít s kořeny u Mišíka, Hudby Praha, možná i Skoumala, jen s docela moderním zvukem. Davidovy texty mi zase evokují Krchovského. Nejsou tak ponuré, ale mají podobnou rytmiku a naléhavost;  dobře pasují do hudby, nikdo je nemusí násilím ohýbat, aby se daly zpívat…

---

Musím říct, že většina toho, co si z nové hudby pustím, mě nebaví. Jsem zvědavý a pak většinou zklamaný.

Takový věčný souboj. Novináři škatulkují a umělci oponují, že se necítí být zařaditelní tak jednoduše... Nechci tě presovat do nějakého unifikovaného tvaru, spíš popiš vlastními slovy, jakou hudbu hrajete.

Je pravda, že když to máme definovat, vlastně nevíme, co říct. Je to něco mezi rockem, popem, někdy je to až alternativa, ale přitom není… (smích). Poslechněte si to a uvidíte sami. To říkáme pořadatelům.

Marcel Harvánek, náš kytarista a výhradní autor hudby, dělá i aranžmá a na zkoušku donese kompletní party, co má kdo hrát. Jen bubeník, Kuba Vitásek, si vymýšlí bicí sám, jinak hrajeme, co nám Marcel přinese. A on vyrostl na art rocku, čili na Who, Pink Floyd, Genesis… Vlastně všichni jsme vyrůstali v osmdesátkách a je pochopitelné, že se to v naší muzice tu a tam odrazí a někde je to tam možná i slyšet. I ta česká stopa, o které jsi mluvil. Nejvíc nás asi charakterizují poslední vydané skladby Chodí sem i doktor Foltýn a V Hotelu Belvedere. Ale budeme nahrávat další tři nové písně, o těch nejsem ještě schopen říct, co to je. Jen, že to budeme ještě víc my. Ale nečekej revoluci.

Dá se ještě v muzice přijít s něčím novým?
Myslím, že ne. Kdo se o to dnes programově snaží, dělá to často na sílu. To musí nějak vyrůst samo o sobě, přirozeně. Když si to vezmeš, všechny přelomové kapely, které hudbu někam posunuly, byly spojeny s novým zvukem, který byl spjat s nově vyvinutým nástrojem, třeba Moog byl přelomový nástroj, který poprvé měli šanci vyzkoušet Beatles ve skladbě Maxwell´s Silver Hammer na albu Abbey Road. Ale dnes úplně nové nástroje nevznikají. 

Posloucháš novou hudbu? A teď nemyslím nová alba už zavedených interpretů, ale muziku, co dělají dnešní dvacetiletí.
Musím říct, že většina toho, co si pustím, mě nebaví. Jsem zvědavý a pak většinou zklamaný. Ale co je to současná hudba? Co je to, co hudbu dnes někam posouvá? Určitě něco je, ale já jsem to ještě neslyšel.

Třeba jsem si pustil Calin & Viktor Sheen, to jsou hvězdy Spotify, mají miliony přehrání. A mě to nebaví, nudí mě to a přijde mi to tuctové. Strašně dlouho mě nic nenadchlo. Naposledy asi poslední album Davida Bowieho, ale to už je docela dávno a navíc to nesplňuje zadání otázky. A mává se mnou i poslední album Blur. Jestli chceš znovu slyšet Bowieho, pusť si The Ballad of Darren.

Kdy vydají novou desku TAK CO?
V únoru bychom rádi do studia. Nové věci jsme hráli veřejně zatím jen jednou a bylo to hrozně zvláštní: hrály se nám totiž moc dobře! Shodli jsme se, že jsme u nich měli jiný pocit, než u všech ostatních skladeb, které jsme hráli kdysi taky poprvé. Třeba to vůbec nic neznamená, ale nějak cítím, že je v nich něco jiného, že mají zkrátka jinou sílu. A proto se moc těším, až tyhle skladby budeme nahrávat. Jedna z těch písní se pohybuje někde mezi The Doors a Rolling Stones…

Tak to je zajímavý oblouk!
Viď? A zpěv neodpovídá ani jedné kapele.. Mimochodem ji zpívá Marek Novotný. No, už jen kvůli téhle skladbě se na to těším.

V tuhle chvíli máme hotové tři nebo čtyři věci, další tři až čtyři bychom rádi na jaře, do konce léta… Na podzim bychom to mohli vydat.

Vydal několik knih. Rozhovory, sbírky básní i písňových textů. Ale z beletrie jen jednu útlou knížečku povídek. V rámci přípravy na rozhovor jsem si ji s chutí přečetl na jeden zátah. A když jsem otočil poslední stránku a odložil Dvacet zářících drahokamů na noční stolek, cítil jsem jakési zklamání z toho, že už to skončilo a že bych si klidně od tohohle autora přečetl něco dalšího, protože jeho spontánní způsob vypravování mi byl příjemný. Jenže není co… 

Bude nějaká nová knížka? Od vydání té povídkové sbírky už je to více než deset let…Hele, já ani tehdy neuvažoval o tom, že by to byla knížka. Moje teta, jak se v ní píše, razí heslo, že každý den bychom si měli udělat jednu malou radost. A to já si teda s chutí ordinuju. A taková jedna malá radost spočívala v tom, že jsem každý den ráno, než jsem se pustil do práce, něco napsal. Impulsem tehdy byla novinka - blog. Přemýšlel jsem, o čem bych tak mohl psát? Nechtěl jsem nikoho poučovat, já nejsem odborník téměř na nic. Tak jsem si vymyslel soukromý projekt, že každé ráno, jak přijdu do práce, sednu si a hodinu budu psát o něčem, co mě napadne po cestě. Takové spontánní psaní. Chodil jsem o hodinu dřív, časový rámec byl daný, od osmi do devíti. Co jsem napsal, to jsem napsal a už jsem se k tomu nevracel. Rovnou jsem to vložil na blog. Texty jsem publikoval na blogu Idnesu, který tehdy ještě nepatřil Babišovi. Tehdejšímu editorovi Honzovi Dvořákovi se moje psaní líbilo, často moje texty dával na titulní stranu, čímž se samozřejmě dostaly k mnohem širšímu okruhu čtenářů. A pak se ozval kamarád nakladatel, že by mi to vydal. Říkám mu, neblázni, to jsou jen blogy… A on, že to je v pořádku, hlavně ať už na texty nechytám, že je vydá knižně v této podobě. Takže jsem ke knížce přišel náhodou a bez dalšího úsilí. A od té doby ani nepřemýšlím, že bych vydal další. 

Ani „poezii“ nebo písňové texty jsem nechtěl vydávat knižně, vůbec mě to nenapadlo. Ale nakladatel Martin Reiner byl na našem koncertě, líbilo se mu to a pak mi napsal, že by ty texty chtěl vydat. Já se fakt o nic nesnažil. Nemám v sobě puzení knižně publikovat, mít svoje knížky vystavené v domácí knihovně. Mám puzení psát, když mám důvod. Když mi je blbě nebo když cítím energii, která mě vyžene ke stolu. Když se tohle bude dít častěji, třeba něco zase vyjde, ale neumím to predikovat. 

Vlastně mi příští rok - taky u Martina - vyjde sbírka, takové básně v dlouhých volných verších. A o tuhle jsem si poprvé řekl. Tuhle cítím jako svoji první knížku. Je to někde na pomezí poezie a prózy. Všechno jsou to autobiografické věci a říkal jsem si nejdřív, že nikoho nebude zajímat. A Martin mi napsal, že pokud mi nebude vadit, že knížka vyjde až za rok, tak mi ji rád vydá, což je pro mě čest.

Nelákalo tě zkusit nějaký jiný literární žánr? Divadlo, film?
Napsal jsem několik libret pro krátké dětské opery a jeden velký operní muzikál, všechno se skladatelem Tomášem Hanzlíkem. Labyrint vášně měl přes tři hodiny - to mě hodně bavilo. A v jedné repríze dokonce hrála Soňa Červená.
Jednu činohru jsem napsal už na vojně. To bylo strašný období. Rok 1991, všechno se otevíralo, venku čerstvá svoboda a já zavřený v opavských kasárnách s těmi šílenými komoušskými lampasáky. V té době vycházelo najevo, kdo z nich na koho donášel a ukazovalo se, že skoro všichni spolupracovali s StB. Armáda se rozpadala, venku se kupovaly Lidovky a oni každý ráno vcházeli do kasáren s Rudým právem v podpaží. A v týhletý atmosféře, kdy jsem mohl jít ven jen jednou za tři dny, jsem samozřejmě chytil depku a musel jsem se z toho vypsat. Vznikla jednoaktovka asi na dvacet stránek. Jsou tam jen dvě postavy. Jedna se jmenuje Guten a druhá Morgen. Dva lůzři v bezčasí a anonymní krajině, kde jim nic nepatří, mají jenom sebe a svoje tajný sny, o kterých si povídají, jsou oba dva strašně zamilovaní, ale nejspíš do stejné holky, psal jsem de facto o sobě, aniž bych si to úplně přesně uvědomoval. Pro mě to byl hlavně únik. Text je psaný v duchu poetismu, založený hodně na řetězení asociací. Řešil jsem si v tom hlavně vztahy, to je věčný téma, a taky mi bylo třiadvacet.

O pár let později si text hry vzal brácha (Daniel Hrbek - divadelní režisér a v současné době ředitel Švandova divadla, pozn. redakce) a zinscenoval ho v Divadle v Celetné se svým divadelním sdružením CD 94, což byli studenti a absolventi DAMU. Udělal z toho takové existenciální drama, ve kterém hráli Matěj Hádek a Vasil Fridrich, tehdy začínající herci, dneska oba herecké hvězdy. Hrálo se to jenom párkrát. Od té doby jsem ale napsal pár dalších scén a říkám si, že po třiceti letech by stálo za to udělat nějakou revizi a třeba to oprášit… Ale musí to přijít samo.

David je stovkami rozhovorů ošlehaný moderátor. Ač školen vlastně jen sám sebou a nasbíranými zkušenostmi, dělá tuhle profesi (jakkoliv tomu může říkat koníček) s přirozeností a grácií a i když by nejspíš řekl, že lidi chodí na hosty, oni chodí taky trochu na něj, protože je zárukou, že se večer povede. A mě tohle téma samozřejmě zajímá - nejen proto, že je ze všeho, co dělá, nejvíc vidět. Na zpovídání lidí je vždycky něco trochu masochistického. Pokud to děláte na jevišti před plným sálem, je to ta největší forma masochismu, jakou si jako novinář dovedu představit. Nikdo vás nepodrží, žádné “tohle vystřihneme”, žádná kamera, která rychle změní záběr a v nejhorším se pustí reklama…  Neměl jsem ambice postavit náš rozhovor na tom, s kým slavným si tyká a s kým kdy vypil kolik skleniček. Ale rozhodně jsem chtěl trochu poodhalit tuto část osobnosti Davida Hrbka. A záměrně jsem si ji nechal na závěr. 

V devadesátých letech jsi začal vydávat knižní rozhovory s různými osobnostmi. Už tehdy jsi je začal dělat i naživo, na jevišti. Záměrně nepoužívám pojem talk show, protože ten se dostal do našeho slovníku až mnohem později. Vzpomeneš si, jak to začalo?
Pracoval jsem tehdy v nakladatelství Votobia a téměř si vynutil založení edice divadlo, kterou jsem řídil. Prakticky to znamenalo, že jsem řídil sám sebe. Snil jsem tehdy, že strávím celý život vydáváním divadelních her a knížek o divadle, že na tom zbohatnu, budu neustále v kontaktu s umělci a dramatiky ve světě, který mám rád. V rámci toho jsem si říkal, že by bylo moc fajn, kdyby sem občas nějací zajímaví autoři přijeli a já bych s nimi udělal rozhovor o těch knížkách a lidi by si je pak třeba víc kupovali. Nenapadlo mě, že by měl rozhovory vést někdo jiný, protože jsem nikoho takového neznal a já jsem věděl, co z nich chci vytáhnout. Bylo mi jasné, že stejně budou mluvit hlavně oni, já jen nahodím otázku a na tom přece nic není. Vůbec jsem neměl strach, čemuž se mi dnes ani nechce věřit. A tak jsme sérii rozhovorů před publikem skutečně zorganizovali. Konalo se to tehdy ve Studentcentru, v rohu ulice Křížkovského, v bývalé budově marxismu-leninismu, v místnosti, která sousedila s kavárnou. Prvním hostem byl Arnošt Goldflam, pak Jan Antonín Pitínský, Jan Císař, David Vávra… Byl to jeden cyklus, po kterém jsem odešel z nakladatelství, a tím to skončilo. O pár let později, už v muzeu, jsem rozhovory obnovil. Zval jsem si lidi, o kterých se tehdy hodně mluvilo a psalo, jako třeba Tono Stano, Štěpán Mareš, začínající Richard Krajčo, Alice Nellis… Ale neexistovalo žádné promo, web nebyl, jen měsíční program, vylepený na plakátovacích plochách. A do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli někdo přijde a často se stávalo, že moc lidí nedorazilo. To mě hodně frustrovalo, tak jsem toho nechal. A o dalších pár let později, v roce 2002, se mi ozval brácha, který tehdy obnovoval a dokončoval rekonstrukci Švandova divadla. Chtěl, aby se ze Švanďáku stala křižovatka všech myslitelných druhů umění, aby se v něm mísily různé žánry. Požádal mě tehdy, abych o tom přemýšlel z pohledu diváka, co bych sám uvítal, na co bych třeba já rád do divadla zašel. A mě, vzhledem k těm předchozím zkušenostem, napadlo pro zpestření repertoáru talk show. Tehdy už jsme tomu tak začali říkat. Od ledna 1999 běžel pořad Na Plovárně Marka Ebena, pak začaly Krásný ztráty. Rozjíždělo se to, ale nikoho nenapadlo udělat to v divadle. Naživo. Všechny pořady typu Show Jana Krause, Všechnopárty Karla Šípa, 7 pádů Honzy Dědka a další, to přišlo až později. Danovi se nápad líbil a já čekal, že to nabídne právě třeba Ebenovi nebo někomu z herců. A on řekl, budeš to moderovat ty. Chvilku jsem na něj koukal, ale pak jsem si řekl, že mě to vždycky bavilo, tak jsem kývl. A dělám to dodnes. Loni to bylo dvacet let.

V Olomouci jsem pak měl stejný formát nějaký čas v Arktic Clubu, později několik let v Divadle hudby, potažmo v Muzeu umění, a teď mám svou talk show v Moravském divadle.

 

Mimochodem, Divadlo hudby prochází reinkarnací a brzy bude znovu otevřeno. Vrátí se tam pořad DH v DH?

Nevrátí, nebylo mi to nabídnuto a jak jsem pochopil, tak tenhle typ pořadu se tam dramaturgicky nehodí. Když jsem se to dozvěděl, vlastně jsem si řekl, že je to dobře, aspoň budu mít víc času a méně starostí. A přesně týden poté přišla nabídka z Moravského divadla od ředitele Davida Gerneše. (smích) Musím říct, že jsem docela váhal, zda to vzít. Do té doby jsem dělal rozhovory tak pro sto lidí. Neumím to dělat jinak, než to dělám a bál jsem se, že se způsob vedení rozhovoru nebude hodit do velikého prostoru. Konzultoval jsem to s bratrem, a on povídá, nepůjdeš do toho, že? A já mu na to povídám, jsem právě na vážkách, že bych to i vzal právě proto, že mě zajímá, jestli se dá o velice citlivých a osobních věcech mluvit před dvěma sty diváky… (smích) 

Tak jsem to teda zkusil a zjistil jsem, že to možné je. Na konci pořadu mám vždycky otázky od diváků. Ale lidi z divadla mi doporučili, abych tuto část nedělal, na což jsem kývnul, protože sám jsem tomu byl taky spíš nakloněn. V tom velikém sále je to jiné, byli jsme přesvědčeni, že diváci budou stresovaní velkým sálem, budou mluvit potichu a pořad bude končit rozpačitě … Udělal jsem první díl s Hynkem Čermákem. Ukázalo se, že to je úplně v pohodě, že se můžu ptát tak, jak jsem zvyklý, že to jde i na velkém jevišti před dvojnásobkem diváků. Po prvním večeru ale přišla stížnost od divačky, která napsala, že si koupila lístek jenom kvůli tomu, že se chtěla hosta v závěru na něco zeptat! Tak jsme si řekli, že podruhý to teda zkusíme. To byl hostem Vašek Kopta, kterého jsem dopředu varoval, že to nemáme vyzkoušené, aby s tím počítal. Taky jsem na začátku publiku zdůraznil, že půjde o experiment, na kterém si ověříme, zda tato závěrečná část bude fungovat. A fungovalo to skvěle! Lidi byli slyšet, dotazů bylo hodně, neptali se vůbec špatně, až jsem dotazy musel na závěr utnout, kolik jich bylo. Od té doby se už diváci v závěru ptají. A tak má pořad stejnou podobu jako ve Švandově divadle nebo dříve v Divadle hudby. Jediné omezení je, že si nemůžu dovolit hosta, na kterého přijde třicet lidí.

Otázka, kterou určitě čekáš. Jak ty hosty vybíráš? Je jich obrovská plejáda.
Vybírat samozřejmě musím takové hosty, u kterých je předpoklad, že na ně přijdou diváci. A musí mě samotného zajímat a bavit. Vybírám si vždycky hosty, s nimiž se chci za sebe seznámit. Jsou mezi nimi často herci, ale co se týká obliby u publika, je zajímavé, že hodně zabírají i vědci. Neměl jsem jich moc, ale to byly nejzajímavější rozhovory! Jak o tom jejich tématu člověk neví vůbec nic, všechno je pro něj nové a příprava o to zajímavější! Když se chystám na rozhovor, objevuju úplně nový svět. A potom na jevišti se nemusím bát, že budu za debila, protože je jasné, že tomu nemůžu rozumět. Je jasné, že host ví víc než ty! Každej host musí vědět víc než ty. Jinak bys tam mohl sedět sám. (smích) Takže jsem měl Cyrila Höshla, výborný byl profesor Pafko, Bohdan Pomahač, Jiří Grygar… 

Jak to tedy probíhá?
Udělám seznam, ten pošlu produkci, oni to protřídí a pak máme jména lidí, které chceme pozvat. Mám v tom potom dost volnou ruku a můžu si je pozvat v pořadí, jaké mi to vyhovuje a jak mají zrovna oni čas.

Kdo jim volá?
Já.

Stalo se, že ti host řekne ne?
Stalo. Ale vlastně jenom párkrát. Když nepočítám, že to odmítli pro nedostatek času, tak to bylo možná jednou. Nebo dvakrát? Počkej… Dvakrát, dvakrát to bylo.

Vzpomeneš si, kdo to byl?
Počkej… David chvíli přemýšlí, mám trochu strach, že se ztratil, ale vzápětí se rozzáří a rozesměje. Jo, to ale bylo super! To bylo hezký… Zasní se a pak se znovu zasměje. To bylo vážně dobrý a nebylo to kvůli mě, že bych jim nějak vadil…

A kdo to byl?
(smích) Libuše Šafránková. Dvakrát jsme si volali. Dvakrát po hodině. Poprvé jsem ji doslova ukecal. Dalo to zabrat, ale nakonec říká, že tedy jo. A měli jsme i termín. A o týden později mi volá znovu a říká: “Davide, já mám pro vás špatnou zprávu. Já do toho nepůjdu. My jsme se o tom bavili s Pepíkem a já jsem dospěla k tomu, že ne.” Bral jsem to jako, že je to hotovka, přece ji po tomhle nebudu přemlouvat. Vedl jsem ten hovor k závěru, jenomže ona se vždycky ještě na něco zeptala, co ve mě vyvolalo naději, že možná tam nějaká šance je. Měl jsem pocit, že v ní prostě něco pořád hlodá. Jako když přistává letadlo, dotkne se koly ranveje, ale pak přidá plyn a znovu vzlítne. To se stalo několikrát během té hodiny. Nakonec jsem jí řekl, že to tedy uzavřeme, ale pokud by si to rozmyslela, že hned žhavím telefon na produkci a jdeme do toho.

Mrzí tě, že tenhle rozhovor už neuděláš?
To mrzí. Moc. Ale s Libuškou mám ještě jeden zážitek, můžu to říct?

No jéje…
Měl jsem mít jako hosta Zdeňka Svěráka. To bylo v roce 2004. A jako překvapení, které mu pak pustím na jevišti, jsem právě s Libuškou Šafránkovou natáčel takovou zdravici, ve které o něm něco řekne. Měli jsme sraz před Švandovým divadlem, kamera připravená, čekali jsme… Bylo to někdy v listopadu, kolem druhé odpoledne, zrovna padal první sníh… A najednou se ke mě blíží stará babka, ale krokem, který neodpovídal věku, řekněme, něco přes sedmdesát. Si říkám, co je to za divnou ženskou? Člověk si jí hned všiml, šla tak podivně, že nešla přehlídnout! A co víc, šla pořád ke mě. Černý brejle, šátek, baloňák ke kotníkům. Snad do mě nevrazí, snad uhne, pořád jsem na ni zíral a ona se pořád blížila ke mně… Až přede mnou zastavila, sundala brejle a šátek, narovnala se a to byla ona. Libuška. “Pane Hrbek, jsem tady,” hlásí. Ona přišla v přestrojení! Udělali jsme video a to bylo super, úplně skvělý! Rozloučili jsme se, zase si navlíkla převlek a šla.

O nějaký čas později jsem tuhle historku vyprávěl publicistovi Pavlu Taussigovi a on mi povídá, že se mu stalo něco podobného. S Libuškou i s Pepíkem, jak říkal. Měli sraz ve Slavii, kde už na ně čekal. Najednou vstoupil do lokálu stařecký pár. On měl naraženou ušanku do obličeje, oba dva černé brýle. V zimě! Ošuntělé kabáty, šály kolem krku… A byli tak nenápadní, že se celá Slávie za nimi otáčela. Byli převlečení, aby si jich nikdo nevšiml a oni na sebe místo toho upoutali pozornost všech. Kdyby tam šli normálně v civilu, projdou úplně inkognito. Tohle prý dělali často. 

A kdo byl ten druhý, kdo tě odmítl?
Arnošt Lustig. Ale to se jen moc dlouho odkládalo, až byl pan Lustig tak nemocný, že už to nešlo. Když jsem mu poprvé volal, začal hned tím: “A kolik za to?” (smích) Ale byl to tak milej rozhovor! Uměl se tak nonšalantně zeptat na rovinu, až to bylo odzbrojující.

Cos mu odpověděl?
Začal jsem se nahlas smát a pak jsem řekl: “Pane Lustigu, já vás žeru!” (smích)

---

Na jevišti před plným sálem je jakákoliv vteřina ticha navíc vnímaná jako bezradnost.

S kým bys rozhovor neudělal ty? Koho bys odmítl, respektive spíše nikdy nepozval?
Potřebuju hosta, na kterého jsem sám zvědavej a těším se na něj. Jinak není motivace, proč se na rozhovor připravovat. Takže bych si nepozval někoho, na kom bych se třeba rád povozil. Proto si už nezvu třeba politiky. 

Jsou samozřejmě lidi, na který se těším víc, ale nikdy jsem vědomě nepozval nikoho, koho bych nemusel nebo k němu cítil antipatii.

Ale můžeš se seknout…
No občas se z hosta může vyklubat někdo problematickej. Je to výjimka, výrazněji se to stalo možná dvakrát… Jednou jsem byl varován dopředu, to je ta lepší varianta, i když to bylo nakonec ještě horší, než jsem si myslel. A jednou mě to fakt nemile překvapilo. To byl případ Soni Červené. Pak mi v šatně omluvně, ba sladce povídá: “Já jsem to asi přeháněla, že?” No, co na to chceš v tu chvíli říct. Řekl jsem jí popravdě, že mi to nevadilo. Co už jsem jí neřekl, bylo, že možná překvapila nemile svoje publikum, který si toho samozřejmě všimlo. Ale byl to její večer, ne můj. Strávil jsem s ní kdysi den, když hrála, jak jsem zmiňoval, v Labyrintu vášně a to jsme si moc rozuměli. Tak jsem měl zato, že rozhovor s ní poběží příjemně. No, neběžel.

Co se stalo?
Položím otázku a ona říká, že jí nerozumí. Tak to řeknu nahlas znovu. “Ne, já jsem slyšela, ale nevím, na co se ptáte.” Byla to přitom úplně normální otázka! Snažil jsem se to nějak opsat. To už mi odpověděla, a za chvíli zas… A já pochopil, že se mi mstí.

Mstí? Za co?
Odmítl jsem přijet o den dřív. Ona to tak chtěla, abych přijel večer předtím k ní domů, že bychom si dali čaj a spolu vymysleli otázky a odpovědi. To jsem odmítl. A ona pak udělala tohle.

To jsi mi nahrál na otázku. Máš dopředu nachystané, na co se budeš ptát? Nebo improvizuješ?
To mě hrozně zajímalo, když jsem měl jako hosty Danielu Drtinovou a Martina Veselovského z DVTV. Jak vypadá váš tahák s otázkama, ptal jsem se jich. A udělalo mi radost, že to máme s Martinem Veselovským stejně. Oba dva musíme mít přesně dopředu formulované otázky a oba dva si ještě zvýrazňujeme klíčová slova. A on si stejně jako já do závorky píše citáty, aby mohl doložit, co ho k té otázce vedlo. Běžně se mi stane, že tu přípravu nepoužiju. Ale vím, že tam je. A on to má stejně. Třeba se do toho papíru vůbec nepodíváme, ale je to tam i kvůli psychické pohodě. A zpátky ke tvé otázce: Jsem vždycky dobře připraven, a proto můžu dle libosti improvizovat a neztratit přitom směr celého rozhovoru, byť třeba během večera použiju jen sedm osm otázek ze čtyřiceti. Přesto je tam obsaženo všechno či většina z toho, co jsem chtěl z hosta vytáhnout. A někdy i víc. 

Ptám se na to i proto, že vést rozhovor naživo je úplně jiná disciplína. Kdybychom se teď pohádali, nelíbila by se ti otázka, čtenář to nezjistí, protože to tam prostě nedáme a budeme pokračovat, až se oba uklidníme. V televizi by se to vystřihlo. Ale na tom jevišti to nepřerušíš. Stane se někdy, že to takhle vykolejí?
Na jevišti před plným sálem je jakákoliv vteřina ticha navíc vnímaná jako bezradnost. Ale přitom někdy na hostovi vidíš, že sice už odpověděl, ale pořád ještě o otázce přemýšlí, že chce ke své odpovědi ještě něco připodotknout. V rozhovoru vedeném v soukromí na tom nezáleží, necháš svého hosta mlčet libovolně dlouho. Ale na jevišti to je risk. Nemusí z něj vypadnout nic zajímavého a pak to působí rozpačitě. Jednou dvakrát za večer se to snese, ale nesmí to být častěji. Je to riziko, které přesto podstoupím, protože se to někdy vyplatí. Host pak řekne třeba právě nějakou klíčovou věc, kterou by neřekl, kdybych hned navázal. A rozhovor se chvíli odvíjí jinak, než jak jsem měl v plánu, což dodává večeru vždy na živosti a autenticitě. 

Neptám se tě, jestli máš trému, předpokládám, že asi ano…
Čím dál větší, čoveče…

Ale dá se říct, kdy byla největší?
Určitě, když jsem dělal rozhovor s Václavem Havlem a Lou Reedem. Bylo to navíc umocněno tím, že jsem byl fyzicky úplně vyšťavený, ještě než jsme začali, usínal jsem vestoje. Celý ten rozhovor byl pro mě hodně těžký zážitek a vzpamatovával jsem se z něj, nelžu, rok. Ale pokud se bavíme čistě o trémě, tak největší jsem asi měl, když jsme slavili deset let Scénických rozhovorů a pozvali jsme na jeden večer deset hostů. A všechno bylo na mě. Mezi hosty byli Aneta Langerová, Marta Kubišová, Ondřej Havelka, Václav Moravec, Tomáš Sedláček, Bára Hrzánová, Michal Dlouhý… Velký sál ve Švanďáku. Tři sta třicet míst. Vyprodáno. Hodinu před začátkem jsem stál na pavlači divadla a začala se mi podlamovat kolena, odcházel mi hlas, což se mi nikdy nestávalo… Celej jsem se třepal. V tu chvíli bych byl rád, kdyby tam se mnou někdo byl, kdo by odvedl moji pozornost jinam, nikoho takového jsem kolem sebe neměl, všichni byli dole a připravovali do poslední chvíle techniku a jeviště, ladil se klavír, vítali se hosté a já v tu chvíli začal propadat úzkosti, panické atace nebo kdoví co to bylo, pocitu, že jsem na všechno sám a že to nedám, že je tento večer nad moje síly a že jsem prostě v hajzlu. Četl jsem si přípravu a říkal si přitom, vždyť to je úplně strašný. Vždyť já se zeptám na první věc a lidi mě začnou vypískávat! Na jaký banality se to vlastně ptám a jak to, že mi to jako banalita nepřišlo už dřív? Bylo to děsivý, sám proti všem a ve strachu, ze kterého mi nikdo nemohl pomoct. Trvalo to pár minut, než jsem se vzchopil a vynadal si, co si to tady na sebe šiju za pocity, vždyť bych se na hosty a publikum měl přece těšit, vždyť nesrovnatelně líp se žije s pocitem očekávání hezkých věcí, než naopak. Na jevišti mám být přece za relativního suveréna, který podrží hosta a nit rozhovoru. Tak jsem se rozhodl, že se budu těšit a přepnul jsem si to v hlavě do pozitivního módu. Horší než večer s Václavem Havlem a Lou Reedem to být nemůže, protože dno jsem si ohmatal už pár let předtím. A tak to ze mě spadlo. A bylo to super!