Reklama

Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána, venku je 4 °C

David Drábek: V Olomouci a Moravském divadle se cítím jako doma

Kultura

31.5.2023

Pavlína Dočkalová

Dramatik, jenž napsal více než 40 her, zkušený dramaturg a režisér David Drábek se po 20 letech vrátil do Moravského divadla, aby s činohrou nazkoušel svou hru Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen, jejíž premiéra se uskuteční 9. června. Jelikož se jedná o návrat s velkým N, přesně po 20 letech od zániku legendárního Studia Hořící žirafy, alternativní scény, kterou založil a která byla v letech 1995-2003 součástí Moravského divadla, rozhodli jsme se tohoto charismatického tvůrce vyzpovídat.

Vracíte se na své první „domácí hřiště“. Jaký to je pro vás návrat? 

To je moc dobrá otázka. Je to přesně po 20 letech. Návraty mistrů zábavy bývají většinou velice truchlivé. Máte tady nějakou pověst, někteří si vás pamatují, a vy chcete té pověsti dostát. Někteří se děsí, co přijde. Poetika Hořících žiraf byla dost svérázná. Ale pro mě je Olomouc základ všeho. Tady jsme se poprvé dali dohromady. Tady jsem se rozhodl, že budu dělat divadlo. Pobýval jsem zde 15 let. Měl jsem Studio Hořící žirafy a v Moravském divadle jsem dělal dramaturga, ale nikdy jsem tady nerežíroval. Takže Sherlock Holmes je moje první režie v Moravském divadle. 

Jak se dnes v Moravském divadle a s jeho aktuálním činoherním souborem cítíte?

S tehdejším vedením činohry jsem neměl úplně dobré vztahy, a to se teď zcela změnilo. Se současným vedením, s Romanem Venclem, vycházíme od první chvíle velice přátelsky. A pak jsem byl zvědavý ještě na něco jiného. Když přinesu hru, která má navodit dojem viktoriánské mluvy, a proto je v češtině velmi barvitá a složitě napsaná, jak to herci, potažmo celý soubor, který v tom hraje, zvládne. Zajímalo mě, jak bude vyrovnaný. Ze začátku jsem byl v lehkých obavách. Poté, co jsme měli první čtenou zkoušku a se všemi jsem se seznámil, ten kámen spadl. Soubor je vyrovnaný, silný a dobře obsazený. V tuhle chvíli, necelé dva týdny do premiéry, jsem velice optimistický. A musím říct, že ten návrat je příjemný.

Jak se vám dnes líbí v Olomouci?

To je další pecka. Když jsem obešel všechna svá oblíbená místa a viděl jsem, jak město vyrostlo do krásy, jak nebývale je na tom má alma mater, tedy filozofická fakulta, jak se zrekonstruovala, kolik studentů tam nyní je, jakým směrem se vydává, je to pro mě velké nadšení. 

Jak došlo k navázání spolupráce na aktuální premiéře? 

K tomu se váže zajímavá historka. Byl jsem jednou pozván do Olomouce na univerzitu, abych převzal medaili k výročí. A rozmařile jsem si říkal, že bych vlastně v Moravském divadle, vzhledem k tomu, že jsem tu předtím nic nerežíroval, rád něco nazkoušel. Vypustil jsem to a splnilo se mi to. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a velice záhy jsme se dohodli na textu. Jedná se o hru, kterou jsem napsal před více než deseti lety.

Ano, jedná se o hru Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen. Čeká nás tedy nějaký zapeklitý případ?

I když má hra svéráznou poetiku a humor, je klasicky vystavěná. Je to úplně nový případ Sherlocka Holmese, který jsem vymyslel. Myslím, že Sherlock Holmes je taková persona, která by mohla zaujmout nejen studentské publikum, na nějž jsem byl v Olomouci zvyklý, ale i to starší.

Premiéra se uskuteční za necelé dva týdny (Roman Vencl, Ivana Plíhalová).

Hru jste uvedl již v roce 2010 v Klicperově divadle. Prošel za tu dobu Sherlock a Watson nějakým interpretačním vývojem? Nebo i téma „žen, kterým ubližují muži“, jež v posledních letech rezonuje ve společnosti?

Velmi zřídka své hry někde inscenuji podruhé. Nemám to rád ani u sebe, ani u jiných kolegů, když dělají jednu inscenaci na mnoha místech. Tady jsem udělal výjimku. Zaprvé, hra byla uvedena už hodně dávno. Navíc, v Klicperově divadle neměla takovou rezonanci, jakou bych si představoval. Některé věci se zkrátka nepotkaly a měl jsem dojem, že hra dokáže více, než tam ukázala. Myslím, že text i po té době funguje. Je stále překvapující v dohadech, jak to dopadne.

Interpretačně se asi neposunula. Samozřejmě genderově jsou ta témata vyvinutá a posunutá. Ale pro mě, jako bytostného feministu, milovníka žen, člověka vychovaného ženami, si ten přístup a názor na ženy, byť se příběh odehrává ve viktoriánské době, uchovává. Naopak je to přitakání k určité svobodomyslnosti a volnosti. A vlastně podpora jinakosti, aby si každý mohl žít, jak chce, když při tom neomezuje někoho druhého. To je vlastně leitmotiv. V tomhle směru posun nenastane. 

Jste známým milovníkem viktoriánské éry. Co vás na této době fascinuje?

Ano, téma hry se u mě snoubí s obrovskou láskou k viktoriánské době. Co se týče módy, životního stylu, galantního chování, celkově elegance, je přelom 19. a 20. století můj nejoblíbenější. Od dob napsání Sherlocka už jsem i další hry umístil do viktoriánské éry.

Na čem jiném zrovna pracujete? 

Chtěl jsem si nyní dát pauzu, ale hned, jak jsem to řekl, napsal jsem v krátkém sledu nejvíc her za poslední dobu. V příští sezoně budou mít ve třech divadlech premiéru tři mé nové hry. Působí to megalomansky, ale nějak přirozeně se to nastřádalo, a mám z toho radost.

Dočkáme se v Moravském divadle nějakého dalšího dramatického textu?

Záleží, jak dopadne připravovaná inscenace (smích). Uvidíme, Olomouc je pro mě trochu z ruky. Je ale tak oblažující, zvlášť teď na jaře. A také si myslím, že se mi po zdejších lidech bude stýskat. Věřím, že do budoucna ještě něco vymyslíme. 

Narozdíl od pražských divadel, kde jsem několik let působil a kde jsou lidi na sebe málo navázaní, je tam velká rivalita i „zmlsanost“ publika, je Olomouc v tomto směru úplně jinde. Tempo, soustředění, vlídnost a čas, který si tady vzájemně během zkoušení věnujeme, je něco, co mě neskutečně nabíjí. Musím říct, že jsem už dříve uvažoval, že bych se dál režii nevěnoval. Myslel jsem, že už jsem z toho vyrostl a rád bych se věnoval něčemu dalšímu. Ale tohle zkoušení, na kterém se podílí i můj velký parťák Darek Král, který k inscenaci dělá hudbu, je z Olomouce a do Moravského divadla se také vrací po 20 letech, si nesmírně užíváme. Cítíme dozvuky Studia Hořící žirafy, kdy jsme divadlo prožívali velmi intenzivně, přátelsky a kolektivně, což nám po, řekněme, více individualistické době, chybělo. Cítím se tady jako doma.