Už třetí tanečník, který se probojoval do oblíbené televizní show Stardance, pochází z Olomouce. Po Kristýně Coufalové a Janu Halířovi přichází na scénu jedenadvacetiletý student práv Michal Kurtiš.

Držitel nejvyšší taneční třídy M ve standardních i latinskoamerických tancích, druhý vicemistr republiky ve standardních tancích, několikanásobný finalista, vicemistr taneční ligy a dlouholetý člen českého reprezentačního týmu Michal Kurtiš si na své konto připsal další úspěch. S Anetou Langerovou se ve Stardance protancovali až ke stříbrné příčce.

Od kolika let tancujete a jak jste se k tanci dostal?
Začal jsem někdy v deseti ve čtvrté třídě, kdy si mě vytipovala paní učitelka třídní, která sháněla tanečního partnera pro dceru. Nevím proč mě, ale jsem jí za to vděčný. Takže už je to nějakých jedenáct let.

Který tanec máte nejraději?
To je hodně častá otázka, na kterou nikdy nejsem schopný přesně odpovědět. Každý tanec je jiný. I atmosférou i tím, co by měl nějakým způsobem vyjadřovat. Takže je to hrozně moc o rozpoložení a o náladě. Ze standardu mě nejvíc baví asi tango a walz a z latiny asi chacha.

Kdy vás napadlo přihlásit se do Stardance?
Mě už to napadlo, hned jak Stardance začínala. To mně ale bylo asi šestnáct let, takže to moc nešlo. Do druhé řady jsem taky chtěl, ale to mi doma neprošlo, a stejně by mě asi kvůli věku nevzali. Do třetí řady jsem nechtěl, protože jsem byl v maturitním ročníku. Teď byla čtverka a už jsem si říkal, že do toho nepůjdu. Nakonec jsem se ale přihlásil a vyšlo to náramně.

Jaký to byl pocit bavit se s celebritami, které jste dřív znal jen z televizní obrazovky?
Úplně normální. Většinou to jsou příjemní a obyčejní lidé. Nemají vůbec důvod si na něco hrát, protože jsou jedni z nejlepších ve svých oborech u nás. Všichni byli moc fajn. S Markem Ebenem jsem se dokonce poprvé viděl už v pěti letech. Někdy v sobotu ráno jsem byl vyslán do večerky pro rohlíky a přede mnou stál Eben. Poznal jsem ho, protože mi ho táta ukazoval někdy v televizi. V Olomouci tehdy nahrával ve studiu u Karla Plíhala album. A po šestnácti letech jsme se potkali v úplně jiné situaci a já mu říkal příhodu, jak ho znám už šestnáct roků. On koukal a říkal: "Jo, jo, to jsme tenkrát točili Tichou domácnost."

Který tanec se vám podle vás nejlépe povedl?
Třeba finálový walz si myslím, že se povedl strašně moc, protože už tam byly hodně složité prvky. Potom určitě tango. Nápad se šálou se všem moc líbil. A pak taky jive, který jsme pojali tak nějak akrobatičtěji. A samozřejmě i quickstep, ke kterému jsme se chtěli dostat.

Na posledním večeru jste ve freestylu předvedli scénu z Hříšného tance. Jak vás to napadlo?
Jednou večer jsme si s Anet povídali a přišla řeč na to, proč vlastně tu nabídku vzala. Říkala mi, že někdy na konci srpna se s kamarády dívala na Hříšný tanec. Nějak ji to chytlo, i když ten film viděla už dřív několikrát, a chtěla se hrozně moc naučit tančit. A asi nějaká síla myšlenek vedla k tomu, že se jí za týden ozvali z produkce. Když jsme se potom bavili o freestylu, tak mě napadlo, že by bylo hezké to ukončit tím, čím to vlastně začalo.

Kterého porotce jste se nejvíce obávali?
My tanečníci jsme je znali, takže jsme to brali v pohodě. Celebrity měly největší strach asi ze Zdeňka Chlopčíka.

V kterém kostýmu jste se cítili nejlépe a nejhůře?
Já jsem se nejhůř cítil v sambovém, v té zářivé modré. Kostým byl určitě nádherný, ale mně ta barva moc neseděla. Nejlépe asi ve freestylu, kdy jsem měl obyčejnou černou košili s vyhrnutými rukávy. Ve fraku je totiž moc horko a člověk se v něm nemůže pořádně hýbat, latinské košile jsou zase na můj vkus moc crazy.

Když Stardance skončil, co vám nejvíce chybělo?
Praha. Ne jako město, ale jako prostředí, ve kterém jsme žili, a nejvíc samozřejmě lidé. Bylo náročné překousnout návrat do reality, kde najednou nic není. Navíc byly Vánoce. Kamarádi z vysoké byli pryč a člověk seděl doma, neměl kam jít. Ale samozřejmě bylo příjemné vidět rodinu po půl roce déle jak tři hodiny. Ale po čtyřech pěti dnech jsem už nevěděl, do čeho bych "píchnul"...

A teď ke škole. V Olomouci jste studoval na Slovanském gymnáziu. Jak na ta léta vzpomínáte?
Bylo to krásné. Strávili jsme spolu osm let a možná i proto jsme byli strašně silný kolektiv a jsme doteď. Jezdíme spolu na výlety, na hory, na rafty, slavíme narozeniny a pořád něco vymýšlíme. Je to asi tím, že jsme si společně prošli léta prvních lásek, puberty a vzdorovitých odporování doma a poznali se skutečně až na kost...

Jací byli vaši oblíbení učitelé?
Třeba pan profesor Andrýsek. Ten nás učil zeměpis a s ním byla vždycky hrozná sranda. Do paměti se mi asi nejvíce vryl pan profesor Bartoš z češtiny. Na cokoliv se ho zeptáte, tak to ví. Je strašně hodný pán, neskutečně znalý a příjemný. Nadchl mě pro češtinu a pro knížky. A pak pan ředitel Slouka, který nás měl dva roky jako třídní a taky tančil, takže mě znal úplně odmalička. To je zase matematik.

Jaké máte plány na tento rok?
Budu učit v Olomouci v Tanečním klubu Mango. Čekají mě také další aktivity jako prodloužené taneční víkendy, ukázky na plesech a v létě soustředění. Určitě taky vyrazíme s kamarády na hory a věnovat se budu samozřejmě i škole.

Kdyby do Olomouce přijel někdo známý ze Stardance, co byste mu ukázal?
Určitě bych ho vzal na věž kostela svatého Mořice, aby se podíval na Olomouc z ptačí perspektivy. Potom taky Dóm, což je moje srdeční záležitost, protože jsem kousek odtamtud dlouho bydlel. A také Michalský kostel.

Co byste popřál všem milovníkům tance do nového roku?
Ať tančí tak, ať si nic neudělají, a hlavně ať tančí pro radost a neženou se zbytečně za nějakými úspěchy, protože to stejně jednou pomine a zůstanou jenom vzpomínky. Ty trofeje nejsou důležité. Ať si to hlavně užívají.