Uvedení nové inscenace Smetanova Dalibora se stalo v Olomouci ozdobou letošního divadelního adventu. Dílo překvapilo svou moderností, novotou a netradičním přístupem jak k samotnému ději, tak i k režijnímu, scénografickému, hudebnímu i hereckému pojetí.

Smetanův Dalibor několikrát vstoupil do operního repertoáru Moravského divadla i v minulosti. Uveden byl celkem desetkrát, a to v roce 1920, 1921, 1924, 1932, 1944, 1950, 1960, 1974, 1985, 1995, naposled v režii Martina Dubovice a v hlavní roli s Václavem Málkem. Tentokrát byl realizační tým složen převážně z hostů: režie se ujal Michael Tarant, scénografem byl Jan Dušek, kostýmy navrhla Klára Vágnerová, z domácích byl vysoce oceňován dirigent Petr Šumník a sbormistryně Lubomíra Hellová.
Překvapením mělo být zcela nové libreto, jež mělo napomoci Dalibora zbavit nánosu romantického pojetí a posunout dílo do současnosti. Do jaké míry se to Pavlu Drábkovi v nové verzi podařilo, bude moci divadelní veřejnost odpovědně posoudit až po vydání libreta tiskem. Při premiéře, jež byla vrchovatě naplněna dramatickým dějem, etickým patosem a citovou stálostí i proměnami, byla slovesná podoba vnímána spíš okrajově.

Oceňováni byli především pěvci, jejich hlasové dispozice a herecká virtuozita. Z potlesku na otevřené scéně se radovali nejen kvalitní hosté, jimiž byl v Praze žijící Mexičan Rafael Álvarez coby Dalibor, či brněnský baryton Jakub Tolaš v roli velitele stráže, ale i domácí hvězdy, mezi něž patřil Jakub Kettner jako král Vladislav Jagelonský, žalářník David Szendiuch a Daliborův stoupenec Vít v podání Petra Martínka. Vynikající výkony podaly obě pěvkyně. Za životní úspěch možno označit Miladu Hany Kostelecké, svou roli ztvárnila dokonale připravená pěvkyně strhujícím způsobem a po zásluze vyvolala oprávněný obdiv. Elena Gazdíková tolik nepřekvapila. Patří k tradičním hvězdám, jimiž se jeviště divadla rozzáří, kdykoli na ně vstoupí. Bylo tomu tak i tentokrát. Nezklamali ani další sólisté. Zvláštní uznání a mimořádnou pozornost vyvolal mezi premiérovým publikem Marek Šumník, jenž v roli Daliborova přítele houslisty na jevišti doslova koncertoval. Marek svým výkonem potvrdil, že v rodině Šumníků není nikoho, kdo by jako jablko padl daleko od stromu nebo se od něho odkutálel.

Silných stránek měla inscenace Dalibora ještě víc. Určitě k nim patřila moderní scéna. K hudebnímu historickému dramatu nespadla shůry. Scénograf Jan Dušek scéně určil její technický prazáklad a obdařil ji překvapivou mobilitou ve spojení univerzálností; udivující byla její příkladná iluzívnost. K jejímu k dobru můžeme přičíst, že na jevišti nic nezevšednělo. Modernost vidění byla vlastní i Kláře Vágnerové, kostýmy zvládla, aniž se otřela o jediný anachronismus.
Věřme, že poslední premiéra roku 2008 svou kvalitou předznamenává vše, co olomoucké divadlo připravuje pro příští rok.