"Rychle sem přijeďte, spadlo tu letadlo, všude jsou trosky a krev," slyšela operátorka na tísňové lince 112. Všechno další bylo už jen otázkou vteřin. Zjistit, kolik je asi zraněných, zda na místě nehoří... A vyslat okamžitě posádky. Tak začalo dnes před polednem největší letošní taktické cvičení, do kterého se zapojily desítky záchranářů, hasičů i policistů.

Je krátce před jedenáctou. Na Olomouc dopadají teplé sluneční paprsky, lidé odkládají svetry a užívají si sluníčka. Za chvíli se ale rozezní desítky houkaček a do ulic vyrazí sanitky, hasiči i policisté. Lidé se otáčejí, trnou, neví, co se stalo. Ale tuší, že nic veselého to nebude. Na olomouckém letišti už postávají hloučky novinářů, pár náhodných diváků i členové krajského krizového štábu. Opodál leží na boku pomačkaný Turbolet, po okolí jsou rozsety trosky. Vypadá to, že nouzové přistání nedopadlo zrovna šťastně. Katastrofa se však dnes naštěstí nekoná.

Právě vypuklo největší letošní taktické svičení složek Integrovaného záchranného systému. Od telefonátu na tísňovou linku uplynulo už zhruba osm minut, když se v dálce objeví několik policejních aut s majáčky. Pneumatiky zakvílí, z aut vybíhají muži a ženy v uniformách. Několik figurantů v rolích kolemjdoucích už poskytuje zraněným první pomoc, policisté se do toho nehrnou. Rozbíhají se po okolí a hledají další zraněné, kteří zřejmě z letadla během nouzového přistání vypadli. To už jsou na místě i první sanitky. Jejich posádky zjišťují stav zraněných, rozdělují je podle vážnosti, další staví záchranářský stan. Objevuje se i městská policie. Stav jedné ženy je velmi vážný, záchranáři volají helikoptéru, která za pár minut dosedá nedaleko vraku.

Hasiči i policisté jsou nekompromisní, novináře nechtějí k havarovanému letadlu pustit. "Foťte z dálky a nemotejte se tady," hartusí postarší hasič, který má zřejmě na starosti zahánění zvědavců. Zatímco však zvědavci sedí poslušně na louce, pozvaní novináři se zlobí, detaily z interiéru letadla jim nikdo natočit či nafotit nedovolí. Je to hra. Skrývám se za sanitkami, ve stanu, fotím, dokud mě někdo nevyhodí, přestože mám na sobě reflexní vestu a nikomu nepřekážím. Vzpomínám na podobnou akci loni, simulovanou vlakovou nehodu, a efektní záběry přímo z vagonů. (Sorry, čtenáři, letos to bude sušší, ale dělám co můžu - říkám si v duchu.) Kolem mě nosí zraněné. Křičí bolestí, jsou zakrvácení, rozbité hlavy, končetiny... Jde z toho hrůza. Záchranáři jsou ale profesionálové. Nedávají najevo, že se jede jen jako. Vědí, že klišé o cvičišti a bojišti je více než pravdivé. Zranění jsou v sanitkách, taky sedám do auta a jedu do nemocnice, kde už jsou v pohotovosti. Trochu se obávám co mě tam čeká, rozšířila se totiž (zřejmě) fáma, že ke vstupu na urgentní příjem je zapotřebí jakéhosi speciálního povolení nemocničního krizového štábu. Nevím, zda to byla pravda, mně stačila oranžová vesta; personál nemocnice se choval o dost vstřícněji než hasiči.

Přijíždějí sanitky, zdravotníci přebírají pacienty, uklidňují je a odvážejí někam do útrob oddělení... Tady jim naštěstí sundají obvazy, odlepí umělé šrámy a smyjí falešnou krev. Zda to všichni zvládli a kolik zachránili životů, se dozví až za pár dnů, celou akci bedlivě sledovali rozhodčí, kteří ji teď budou vyhodnocovat. Desítka zraněných i samotní záchranáři už teď jistě rozebírají zážitky někde u piva. Všem ale nejspíš zůstane nejsilnější pocit: budeme doufat, že nikdy nevyzkoušíme, jak by to fungovalo naostro.