Před odletem do Indie nám k rozhovoru svolil tibetský umělec Tenzin Tsedup, který navštívil Olomouc v rámci právě probíhajícího festivalu ProTibet. Tsedup je od roku 2004 členem Tibetského institutu múzických umění založeného dalajlamou. U nás v Olomouci vedl několik workshopů a stihl i jeden koncert.

Jste členem Tibetského institutu múzických umění. Jak jste se vlastně k hudbě dostal?
Když jsem byl malý a viděl jsem starší, jak hrají a tančí, říkal jsem si, že bych chtěl být jednou taky jedním z nich, chtěl bych hrát a tančit jako oni. Pak jsem trochu povyrostl a začal jsem tedy hrát. Důležitá pro mě byla i podpora rodičů, kterým se líbilo, jak hraju. Tak jsem hrál a po čase jsem začal být populární i ve škole.

Takže jste se učil sám?
Ve škole jsme měli učitele hudby a můj učitel chodil do institutu s Jeho Svátostí dalajlamou. Institutů máme samozřejmě hodně, já jsem chodil do jednoho v severní Indii v Himalájích, kde jsem se narodil a vyrostl. Vždy jsem měl moc rád tibetské nástroje.

A k institutu múzických umění jste se tedy dostal jak?
I díky své popularitě jsem poznal nějaké výborné umělce, kteří trénovali už mnoho let. Takže jsem dostal tu příležitost, dostal se na dva pohovory a z 350 studentů vybrali mě a pár dalších. Tak jsem trénoval čtyři roky, než jsem institut absolvoval.

Jak často tedy hru trénujete?
Hraju a zpívám každý den několik hodin, do toho zkouším komponovat. My ale nemáme nikoho, kdo by nás učil hrát na západní nástroje. Takže se učíme sami, například z internetu, kde se dnes můžete naučit skoro všechno.

Jak jste poznal lidi z České republiky?
Spřátelili jsme se přímo v Indii a po čase se mi naskytla možnost se do České republiky podívat. Je to pro mě obrovská zkušenost, moc jsem se sem těšil. A teď jsem tu.

V České republice jste tedy prvně?
Ano, to jsem, jsem dokonce poprvé i v Evropě. Dřív jsem byl se členy institutu v Americe a Kanadě, kde jsme měli několik představení na podporu, ale v Evropě jsem poprvé.

Líbí se vám tu?
Moc se mi tu líbí, jsem rád, že můžu tibetskou kulturu šířit dál. Cítím se tu velice dobře. Hodně lidí přišlo na moje koncerty a workshopy, takže i představení jsem si užil. Důležité je pro mě publikum, protože chci lidi dělat šťastnými. Přišli za mnou, takže bych se měl postarat, aby je vystoupení bavilo a užili si ho, stejně jako já. Takže se mi tu líbí, lidi naše kultura zajímá.

Dá se srovnat Tibet s Českou republikou?
Největším rozdílem je jednoznačně svoboda. Svoboda projevu, náboženství, můžete dělat vlastně všechno. Celá společnost je trochu odlišná.

Říkáte, že lidi zde můžou dělat všechno, přesto často tvrdí, že jsou nešťastní. Oproti tomu v Tibetu všechno dělat nemůžou, ale vypadají šťastní.
To je pravda. Ale samozřejmě to neplatí všeobecně, je to individuální. Někteří lidé v Tibetu samozřejmě nejsou úplně šťastní, nebo to aspoň tvrdí. Chtějí to a chtějí tamto, člověk musí měsíčně něco platit. I když někdo peníze má a je opravdu hodně bohatý, často není šťastný. Často se lidi bojí, že je někdo přijde okrást. U nás je důležitá právě ta naše kultura, oddanost. Prošli jsme si taky velkým utrpením. Těžko se to ale srovnává. Všude je to tak, že člověk se narodí a člověk zemře. Nejdůležitější je prožít šťastný život, to je všude stejné.

Máte nějakou radu pro lidi z České republiky na to, jak být šťastní?
Já bych asi neměl moc radit, jsem umělec, dělám muziku. Ale myslím, že je důležité být soucitný, mít otevřené srdce a nemyslet neustále negativně. Jeden z druhého bychom měli cítit pozitivní energii. Když je někdo moc vážný, energie z něj cítit nejde. Ale když se opravdu usmíváte, tedy žádný falešný úsměv, energie je cítit. Úsměv by měl být z lásky, vždyť jsme všichni bratři a sestry. To jsou ale jen takové malé tipy pro lidi, těžko někoho naučím, jak prožít šťastný život.

A co lidi v České republice, nedíval se tu na vás třeba někdo podivně?
Ničeho takového jsem si nevšiml, právě naopak. Třeba včera na workshopu byla jedna starší dáma, od které jsem to ani nečekal, ale zpěv a tanec si hodně užívala. Přišlo taky hodně mladých lidí, takže jde vidět, že ani na věku nezáleží. Nezáleží vlastně ani na víře. Dvacáté století bylo po celém světě bohužel plné problémů s náboženstvím. Vždyť je to ale jedno. Když jste křesťan, jste křesťan, když ne, tak ne. Všechna náboženství hlásají dobro.

Dočetl jsem se, že jste dokonce pracoval na filmu o ženském fotbale.
Před několika lety se mi naskytla možnost pracovat s jedním dokumentaristou (Irshal Ishu, pozn. red.), který točil o tibetském ženském fotbale, aby jej podpořil. Muži podporu mají, je ale potřeba podporovat i ženy. Proto jsem k dokumentu vytvořil několik písní. I pro fotbalistky jsem jednu píseň složil.

A vy osobně sportujete?
Občas si zahraju fotbal nebo basketbal, ale rozhodně ne na nějaké vyšší úrovni.

A jaké jsou vaše další plány?
Teď se vracím do Indie, kde budu pokračovat ve své práci a studovat. Člověk musí neustále studovat, učit se celý svůj život. Dál bych chtěl vytvořit nové melodie pro svůj projekt unplugged song pro Tibet. Takže budu tvořit a doufám, že se mi zase za rok podaří znovu přijet do České republiky. Jsem rád, že nás lidi podporují, co pro nás dělají. My toho nemůžeme moc nabídnout, máme často jen základní věci, takže si toho opravdu moc vážím.