Zná to každý. Nevíte, kam dřív skočit, diář je přeplněný, běháte z místa na místo a do toho se ozve žaludek. Co teď? Prvním řešením je nějaké hladové okénko. Jenže jíst na ulici? Třeba jen na pár minut, ale aspoň u jídla by to chtělo si sednout, a ne k hamburgeru, ale k něčemu lehčímu, co nebude v žaludku půl dne tížit. Co takhle trochu studeného salátu, chlebíček a kafe? V Pavelčákově ulici se objevilo zajímavé místo, kde tento plán můžete elegantně zrealizovat.

Poetika klasických bufetů se s nástupem všemožných exotických fastfoodů pomalu vytrácí. V každém městě (i těch nejmenších) bývaly jídelny se studeným sortimentem, doplněným polévkami či jednoduchou teplou "hotovkou". Každá měla svoje kouzlo a spoustu měst mám spojených právě s těmito příjemnými zastávkami. Vždycky mě píchne u srdce, když se ocitnu na známém místě, chuťové buňky už dlouho stojí v pozoru, a najednou nestojím před cedulí Bufet, ale před tržnicí vše za deset, případně rychlým občerstvením Nguyen-Pao-Kung a syn. Nic proti nim. Nabídka, poptávka a takové ty věci. Ale bufety mi neberte. Občas se ale dějí i zázraky. Zničehonic se na rohu objeví nový nápis Mléčný bar, Lahůdky nebo třeba Lidová jídelna. Jeden takový podnik se nedávno objevil i v Olomouci v Pavelčákově ulici. Jmenuje se Dési. Název zní cizokrajně, než v něm odhalíte hanáčtinu. A uvnitř je známé prostředí.

Jakmile otevřete dveře, nasajete polozapomenutou vůni dávných mléčných barů. Vůni sýrů, chlebíčků a salátů. Vybrat si není jednoduché. Salátů je tu nepřeberně. Od klasických vlašáků, vajíčkových, přes různé pikantní, fazolové, sýrové, česnekové... Poměrně široká je i nabídka chlebíčků, u kterých potěší jejich rozměr (žádné jednohubky!) i cena. Mají tu i pár hotových jídel. Řízky, kuře, tortillu a gulášovku či držťkovku. Ale saláty (alespoň u mě) vedou. Patnáct deka na talířek, k tomu vzorně čerstvý křupavý rohlíček, malé kafe nebo minerálku. Vystačíte s padesátikorunou a ještě vám pár kováků zbude. A nemusíte tu žvýkat na stojáka. Stolečků mají dost a lze si vybrat i z několika výškových variant. Sedí se tu určitě lépe než v bistru vyzdobeném orientálními malůvkami, kde si sice připadáte jako v Hanoji, ale když chcete kung-pao nestandardně bez oblohy, polijí vám ho tatarkou. (Protože některá česká slovíčka zkrátka neznají a tak prostě metodou pokus-omyl hledají jejich význam.)

Chutná mi tu. Salát je plný balkánského sýra, není ale přesolený, je čerstvý, jako by ho udělali před pár minutami. Při dalších návštěvách zkouším i polévky; ani jim není po chuťové stránce co vytknout. Jen porce není příliš velká, nějaký ten chlebíček na dojedení to chce. No ale proč ne? Ostatně i ten nejsalámovější chlebíček snědený v klidu bufetu je mnohem zdravější, než jíst na ulici za chůze hamburger, z nějž stejně po neobratném prvním kousnutí vyteče hořčice a z housek jako střela vyletí rajče. Díky za každý poctivý český bufet. Ten v Pavelčákově takový určitě je. Zajděte si tam taky. Ať nám vydrží.