Poštěstilo se mi před několika dny navštívit na krátký čas Francii a konkrétně Paříž. V autě na mě spolu se sedadlem vedle řidiče zbyla i úloha navigátora, a tak jsem coby zavilý nemotorista musel chtě nechtě sledovat i hustý provoz kolem nás. A bylo to poučné pokoukání. Od prvotního zjištění, že pařížský automobilový provoz je jeden velký chaos, jsem dospěl až k názoru, že takový chaos by se mi zamlouval i v ulicích našich měst.

Paříž je opravdu velké město. Celá aglomerace má přibližně dvanáct milionů obyvatel a je patřičně protkána mnohaproudými obchvaty a výpadovkami. A přestože mají tyto tepny proudů mnohdy opravdu požehnaně, aut je na nich ještě víc. Mnohem víc. A většinu času se nebaví ničím jiným, než že ze zdánlivě nepochopitelných důvodů přejíždějí z jednoho jízdního pruhu do druhého. Zjištění první: Francouzi se vzájemně pouštějí. Zatímco u nás by to měl takový křižující motorista těžké, protože by ho před sebe do "svého" pruhu pustil málokdo, v Paříži stačí naznačit svůj úmysl blinkrem a pak se bez potíží zařadit, každý totiž ochotně počká. Poprvé, podruhé i třeba posté...
Dlouhatánské kolony se velkoměstem šinou tempem oblíbené francouzské pochoutky hlemýždě, a tak si místní při zrychlených posunech pomáhají nezřídka tím, že přesednou z dvoustopých na jednostopá vozidla. Motorkářů se po pařížských tepnách pohybuje spousta. Nejen těch v kůži a na silných strojích, ale i na skútrech či mopedech. V častých zácpách je i cestující na tom nejslabším kozídechu podstatně rychlejší než automobilista v nadupaném sporťáku. Zjištění druhé: Francouzi motorkám uhnou. Žádná závist v duchu "když se nehýbu já, tak ty taky neprojedeš". Motocyklista blikne, řidič auta plazícího se v koloně uhne ke svodidlům a motorka si dál klestí cestu vpřed.
Pařížské ulice jsou plné semaforů. Prakticky každá sebemenší křižovatka je jimi vybavena. A přichází zjištění třetí: Francouzi na světla moc nedbají. Červená pro řidiče ani chodce moc neznamená. Když je křižovatka prázdná a nehrozí kolize, klidně se vrhají vpřed bez ohledu na barvičky. Jakmile ale řidič na červenou jedoucího auta zmerčí chodce, na místě zastaví a úsměvem se omlouvá za svou chvilkovou barvoslepost.
Na první pohled cizince překvapí, že většina pařížských aut je nějakým způsobem alespoň trochu potlučená. Tu pomačkaný nárazník, tam poškrábaný a prohnutý blatník, některé vozy pak rovnou připomínají pracovní prostředek kaskadérů. Vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat - velmi záhy po příjezdu do Paříže uslyšíte někde ve své blízkosti znepokojující třesk plechů a v proudu aut uvidíte dvě, která se o sebe více či méně zlehka otřela. Zjištění čtvrté a poslední: Francouzi nehody neřeší. Žádné vzájemné škrcení dvou vzteky rudých řidičů, žádné příjezdy policie, žádné pojišťovací kauzy století. Pařížané maximálně vystoupí ze svých vozů (ne vždy), nedbale zkontrolují stav svých strojů, usmějí se na druhého aktéra nehody a pokračují v cestě. Takových drobností se jim jistě ještě přihodí hodně a auto je koneckonců jen spotřební zboží.
Pařížská doprava prostě připomíná pěkně chaotickou džungli. Když se s ní ale seznámíte blíž, začne vám být docela sympatická. A možná byste ji také přivítali i u nás.