Michael Tarant (ročník 1953). Jeho inscenace Na miskách vah odstartovala novou sezonu Moravského divadla, operou Carmen se diváci již mohli nechat unést během té předešlé. Michael Tarant v minulosti stál v čele divadla v Kladně, Ostravě i v Hradci Králové či Pardubicích, zkušenosti sbíral v Polsku, Německu, Litvě, Švédsku i Španělsku. Jeho konto čítá přes 140 činoherních, operních i baletních kusů.

Recenze inscenace Na miskách vah

Náš rozhovor s režisérem a současným šéfem činohry Moravského divadla Olomouc Michaelem Tarantem se odehrával v útrobách Moravského divadla, kličkami jsme se dostali jak k jeho vlastním hereckým štacím, tak k divadelní adaptaci Přeletu nad kukaččím hnízdem, která za socialismu vzbudila oprávněný rozruch v Ostravě.

Hru Na miskách vah jste nejprve inscenoval ve Východočeském divadle v Pardubicích, nyní zde v Moravském divadle. Čím vás text Ronalda Harwooda tolik oslovuje?
Když vybírám dramatické texty, tak nevybírám přímo hru jako takovou. Slova jsou jen jedna stránka a mě více zajímají témata. Podobně přistupuji i k režii, vycházím ostatně z tradice evropského divadla, které pracuje s metaforou a obrazem. S velkou úctou k autorovi se nesnažím pouze ilustrovat slova, zajímá mě jádro věci, téma, silný lidský příběh, divadelní obraz. Jako režisér tak vlastně vytvářím novou rovinu, která je v textu skrytá, svým způsobem jde už o jiný příběh, který v sobě obsahuje určitou svobodu v tom, jak nakládat s mizanscénou či s jevištním obrazem.

Hra jako taková klade z dnešního pohledu stále velmi aktuální otázky. Téma kolaborace může připomenout řadu „domácích“ případů. Jak se na takové kauzy díváte vy sám?
Není důležité kdo, ale někdo velmi inteligentní jednou řekl, že nikdy nesmíme kádrovat dílo životem umělce. Náš národ se o to úspěšně pokusil třeba v případě Leoše Janáčka, který ve své době udržoval naprosto nepřijatelný mimomanželský vztah. Myslím si, že se nám docela dobře podařilo zlikvidovat i Boženu Němcovou nebo Josefa Kajetána Tyla. Přitom máme paralely ve francouzské kultuře, velmi podobný osud zažíval například Moliére či George Sand, jenomže přesto přese všechno tyto umělce většinová společnost neodepsala tak výrazně, jak se tomu dělo u nás. Myslím si, že důležitější je to, co onen člověk vytváří.

Láska, svoboda & kafe

Máte zkušenosti z práce se zahraničními soubory. Liší se hodně průběh tvorby inscenace například ve Švédsku nebo Německu od práce u nás v České republice?
Moje zkušenost je taková, že lidé tady jsou možná talentovanější, a díky historické zkušenosti, kterou si po generacích prošli, je u nich často větší potenciál dobrat se hlubšího obsahu. Paradoxní je, že ona permanentní nesvoboda v prostředí postsocialistických států neumožňuje člověku, aby si vždy uvědomoval i radostnou podstatu své existence. Mám na mysli to, že někdo je výtvarník, někdo zase lékař, ale často si přitom ani jeden neuvědomuje své vlastní štěstí, zkrátka to, že jeho práce je posláním. Všechny okolnosti, jež naši práci limitují, svobodný člověk vědomě a rád překonává, protože si uvědomuje, že jeho existence má smysl. Ve svobodném světě je proto velká výhoda, že prostředí je tolik konkurenční a svým způsobem bezohledné. Anglický herec velmi dobře ví, proč se věnuje zrovna herectví, a pokud by s tím nebyl spokojený, tak okamžitě změní profesi. Mluvil jsem s hercem v Londýně ztvárňujícím Krále Leara, který byl naprosto vyčerpaný, měl hraní takto náročné postavy zkrátka plné zuby a rozhodl se, že na nějakou dobu z divadla zmizí. Jenomže on dokonale věděl, že za tři nebo čtyři měsíce se vrátí a zase bude ze všech sil zkoušet Čechova nebo Shakespeara. Přesně v tom je západ krutější, ale zároveň svobodnější.

Čím specifická je realizace divadla konkrétně ve Španělsku?
Například v Andalusii jsme jako první uvedli operu Jenufa od Leoše Janáčka (Její pastorkyňa – pozn. red.). Každý španělský region disponuje velmi kvalitně složeným mezinárodním orchestrem a čistě španělským sborem. Práce s nimi byla nádherná, protože Španělé dělají divadlo opravdu z lásky. Například v Malaze členy sboru divadlo ani spolehlivě neuživí, takže všichni vedle toho musí mít jiný zdroj obživy a v divadle působí jen z vlastního rozhodnutí. Mezi sólisty, kteří působí i v MET, La Scale, jsem tam narazil na spoustu výrazných osobností, které jsou absolutně svobodné, a práce s nimi je mnohdy neuvěřitelně intenzivní. Pěvec například po několika hodinách letu okamžitě začne zkoušet divadlo bez jakékoliv námitky, s obrovskou vervou a nasazením. Neexistuje tam ona středoevropská váhavost, kdy člověk přemýšlí, zda si před zkoušením má ještě dát jednu kávu, nebo ne. Nic takového jsem ve Španělsku nezažil, divadlo tam lidé tvoří teď hned a na sto procent.

Boj za vlast & blázinec v Ostravě

Když člověk pátrá po vaší kariéře na poli televize nebo filmu, mimo jiné narazí na vaši roli v klasické komedii Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela.
Pocházím z intelektuálního prostředí a v 70. letech byla moje rodina těžce přitištěna ke zdi. Byli jsme existenčně na hraně, takže jsem se na škole musel živit, jak to jenom šlo. Dělal jsem přidavače na stavbě, chodil jsem vykládat vagony s banány a také jsem samozřejmě sem tam hrál v různých filmech. Moje herecká kariéra není nikterak významná, vždycky šlo spíše o okrajové role, kterými ale občas pobavím své kolegy. Jako když mě ještě velice mladého vidí ve filmu významně vynášet popelnici nebo padnout za vlast coby vojáka během Pražského povstání.

Můžete přiblížit vaší starší inscenaci Přelet nad kukaččím hnízdem? Jak proběhlo přijetí na ostravském divadelním festivalu?
Podařilo se mi ji prosadit v divadle v Pardubicích, šlo o hodně památnou a významnou inscenaci. Od té doby jsem už Přelet nikdy neinscenoval, protože pro mě toto téma ztratilo obrovský náboj, onu třaskavou směs, kterou tehdy obsahovalo. Přes obrovské tlaky a zákazy se nám podařilo inscenaci dovést do premiéry a uvést ji právě na mezinárodní divadelní přehlídce v Ostravě, kde tenkrát ještě působil dosti silný a velmi nepříjemný ideologický tlak. Ovšem o to výbušnější bylo výsledné přijetí diváky. V Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě jsem také několik let šéfoval a myslím, že právě naše období nastartovalo šťastnou éru ostravské činohry, která ostatně stále patří k nejsilnějším souborům u nás.

Předpokládám, že post Evropského města kultury jste přál spíše Ostravě.
V téhle otázce jsem schizofrenní, protože v době, kdy matka byla jako novinářka bez práce a otec novinář fáral v ostravských dolech, jsem měl to štěstí, že mě i mou sestru vychovávala babička právě v Plzni. V Plzni jsem vyrůstal a Ostravu mám zase velmi rád profesně. Chápu, že se taková překvapivá rozhodnutí mohou stát, ale věřím, že to Plzni i přinese mnoho dobrého, minimálně plzeňské pivo bude stejně dobré i nadále (smích). S plzeňským divadlem navíc chystám spolupráci, půjde o koprodukci ve složení plzeňské divadlo a opera plus olomoucká opera.

Špičky ledovců

Krom Přeletu nad kukaččím hnízdem jste na jeviště převedl Markétu Lazarovou. Jde o totožné případy, kdy jsou na obou stranách významné literární předlohy i jejich slavné a vynikající filmové adaptace. Vycházel jste z nich?
Samozřejmě, režisér František Vláčil patřil k absolutní evropské špičce, je pro mě ostatně srovnatelný s takovými klasiky, jakými jsou Ingmar Bergman či Frederico Fellini, rozhodně se také dá považovat za rovnocenného tvůrce s Andrejem Tarkovským. Pochopitelně mě vizuální stránka na divadle vždy zajímá, protože, jak už jsem říkal, dle mého názoru je slovo ve středoevropské kultuře jen částí sdělení. V naší kultuře si dost věcí musíme představovat, domýšlet, slovo je tu jen viditelnou částí ledovce, přičemž větší obsah a hloubka je pod hladinou. Když jsem tedy pracoval na Přeletu a Markétě, v obou případech jsem se dotýkal určitého mýtu, určitého fenoménu a méně jsem inscenoval pouze samotný text.

Vidím, že váš vztah k filmu je vřelý, co z této oblasti vás ještě zasahuje, případně dovádí k inspiraci?
Ve filmu je toho opravdu hodně, osobně mě ale nejvíc dojímá, když tvůrce přesáhne sám sebe. To se podařilo Stevenu Spielbergovi v Schindlerově seznamu a myslím, že i Roman Polanski měl odvahu a velké štěstí, že se oscarovým Pianistou vypořádal se svým údělem. Jejich další tvorba mě zase tolik blízká není, ale tato jejich díla, tato témata se mě dotýkají hluboce.

Od filmových velikánů k mladým a začínajícím divadelníkům. Myslíte si, že je u nás v současné době skutečně silná generace mladých divadelních režisérů?
Jistě, myslím, že v tomto ohledu panuje poměrně výjimečná situace. V naší generaci vždy jeden nebo dva lidé vyčnívali a zbytek mi přišel jako šedá zóna. Mezi ty výraznější v mé generaci patřili bezpochyby kolegové Miroslav Krobot či Ivan Rajmont, a když se ohlédneme ještě více zpátky, tak tu máme Petra Lébla a Vladimíra Morávka, nicméně stále mluvíme o výrazných solitérech. Dnes je tomu, zdá se, naopak, působí tu jedna celá generace mladých českomoravských režisérů, z nichž každý je velmi nadějný. Uvidíme za deset až dvacet let.

Přebíháme od divadla k filmu, jak je to s vašimi vzory? Měl jste nebo stále nějaké máte? Ať už jde o divadelní režii, nebo jinou uměleckou profesi.
Moje odysea je specifická v tom, že jsem vyrůstal v kulturním prostředí a zprvu jsem k divadlu vůbec nechtěl. Táhlo mě to spíše ke studiu filozofie nebo dějin, nicméně během studií na pražské konzervatoři jsem se dostal do jakési umělecké oázy, kde jsem pobýval společně se svými spolužáky Václavem Vydrou a Janou Bouškovou, dále tam působili Jan Kačer, Jaroslava Adamová, režisér Václav Hudeček a mnoho dalších režisérů, herců, zpěváků a teoretiků. Dost jsem tedy čerpal z atmosféry ve společnosti těchto lidí. Kultura pro mne vždy navíc představuje svobodný prostor, který není možné znásilnit. Nejsem typ režiséra, který svou profesi vystudoval a tvoří podle určitých zažitých vzorů. V tomto ohledu jsem spíše autodidakt a řekl bych, že se inspiruji životem a různorodými uměleckými formami, které se potom snažím nějakým způsobem syntetizovat na jevišti. Moje poloha je cesta osamělého běžce.