Mladá a úspěšná sólistka baletního souboru Moravského divadlo Olomouc postoupila do širší nominace na Cenu Thálie, počátkem dubna si pak v Národním divadle převzala prestižní Philip Morris Ballet Flower Award. Pětičlenná odborná porota ji ocenila coby Poupě baletu, tedy jako mladou umělkyni, jež na sebe v prvních letech svého angažmá upozornila svými mimořádnými výkony. Dva výrazné úspěchy, dva důvody k radosti a pýše. Renáta Mrózková přesto zůstává sympaticky skromná. "Sláva a ocenění pro mě nejsou zásadní," tvrdí v našem rozhovoru.

Středa 29. dubna, Horní náměstí. Kroky vedou do kavárničky věnované významnému hudebnímu skladateli Gustavu Mahlerovi. Usedáme ke kuřáckému stolu. Renáta Mrózková to tu nemá příliš ráda, ale to se autor článku dozvídá bohužel až po skončení rozhovoru…

Máte vůbec čas si zajít do divadla jako běžný divák?
V minulosti jsem chodila na činohru, poslední dobou ale vůbec nestíhám. Naposledy jsem byla tady Moravském divadle na muzikálu Tančírna. Jeden čas jsem ale pravidelně navštěvovala představení ve Východočeském divadle v Pardubicích. Například Cikáni jdou do nebe, to je výborné představení. A v budoucnu bych moc ráda navštívila i Chicago.

Obdržela jste prestižní ocenění společnosti Philip Morris a vedle toho jste se navíc dostala i do širší nominace na vyhlášené Ceny Thálie. Který z těchto úspěchů má pro vás větší váhu?
Postup do širší nominace na Thálie pro mě byl ohromným překvapením. Stejně jako ocenění Philip Morris. Vůbec nikdy jsem v nic takového nedoufala. Je to pro mě obrovský úspěch, jsem za to opravdu moc ráda, ale ceny pro mě nejsou prvořadé. Sláva a ocenění pro mě rozhodně nejsou zásadní, mnohem více si vážím toho, když mám možnost zatančit si krásné role. Nesmírně důležité je pro mě výsledné představení, které můžu divákovi předat s tím, že je opravdu kvalitní a stojí za to.

Předávání cen v Národním divadle bylo samo o sobě událostí. Jaké to bylo převzít si takové ocenění přímo od patronky soutěže Livie Klausové? (první dáma je patronkou této soutěže v ČR od roku 1993 – pozn.red.)
Na té zkoušce, která proběhla před samotným vyhlášením, byla velmi příjemná atmosféra. Hlavně mi to ale pořád nedocházelo. Jak říkám, nikdy mě nenapadlo, že zrovna já můžu vůbec někdy takovou cenu získat.

Diváci vás v Olomouci měli a ještě mají možnost vidět v několika představeních. Mj. vás znají z The Beatles-Queen, Radúze a Mahuleny, Královny Margot či Carmen. Dokázala byste říci, která z vašich rolí je vám nejblíže?
Carmen byla moje první velká sólová role. Na ni budu určitě vždy ráda vzpomínat. Co se týče Margot, ráda teď vzpomínám na náročné,ale zajímavé zkoušení. Režisér Libor Vaculík měl sice dopředu vše důkladně připravené, ale během zkoušení také hodně čerpal z nás samotných. Přiznám se, že jsem zpočátku měla obavy, strach, protože o něm se vypráví ,že je to tvrdý a nekompromisní člověk ,který tanečníkům nedá nic zadarmo, nic jim neodpustí. Nakonec z toho ale vyšla výborná spolupráce a já jsem moc ráda, že jsem dostala příležitost si tuto roli zatancovat. Navíc v případě Margot jde také o silný a velmi poutavý historický příběh. Není to žádná pohádka s jasným happy endem, jde o složitější představení, které pro diváky může být trošičku náročnější.

Role Markéty z Valois je tedy váš nejoblíbenější part?
Momentálně asi ano. Škoda jen, že představení tak často nehrajeme. Navíc jsme ve dvou alternacích, Margot hraje i Lucie Horáková. Člověk si to v tomto případě zahraje jednou měsíčně a je rád, že se vůbec dostal na řadu. To je podle mě škoda. Nevím, čím je to zapříčiněno. Třeba takoví herci z činohry se nezastaví. Mrzí mě to a doufám, že se to změní, protože baletní soubor v Olomouci je na hodně vysoké úrovni. Myslím si, že máme kvalitní představení, která navíc nejsou stejná, výběr je rozmanitý.

Od roku 2005 působíte coby pedagožka Baletního studia při MDO. Pracujete s malými dětmi i mladistvými. Jaká jste učitelka?
Já jsem přísná, myslím, že jsem hodně přísná. Mám to tak nejspíš ještě ze školy, kde jsem také měla velmi přísné profesory. Pokud jde o Baletní studio, jakožto pedagogů nás tam působí více a každý přitom učíme něco trochu jiného. Zájemci se mají možnost vzdělat nejenom v klasice, ale iv moderně nebo gymnastice. Jde v podstatě o jakýsi kroužek, ale děti jsou vedeni k zodpovědnosti. Vyžadujeme po nich nějaké pokroky, musí být zodpovědné vůči představením, musí chodit na zkoušky. Ve výsledku se takovéhle věci vyplácejí. Děti sklízejí úspěchy, naposledy vyhrály v Pardubicích i v Hradci Králové.

Jedna z vašich žákyň minulý rok zaznamenala výrazný úspěch v USA...
Ano, minulý rok jsem Katce Dostálové stavěla choreografii pro Mistrovství světa v interpretačním umění v Hollywoodu. Získala za ni zlatou medaili.

Jak jste se k tancování vlastně vůbec dostala vy sama? Máte to v rodině?
Od malička jsem se vrtěla a milovala tanec a hudbu. Tančila i moje sestra. Když mi bylo pět, naši mě přivedli do základní umělecké školy. Od třetí třídy jsem sice studovala jazykovou školu, ale pak přišel konkurz na konzervatoř do Hradce Králové. Bohužel šlo o soukromou školu, jejíž ředitel chtěl viditelně pouze zbohatnout. Školu tak po návštěvě nějaké komise zavřeli a já jsem nakonec dostudovala obor tanec na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.

Při přebírání Philip Morris Ballet Flower Award jste prohlásila: „Je to pro mne pocta, ale samozřejmě také inspirace a výzva pro mou další práci“. Co teď vlastně chystáte? Co je tou další výzvou?
Na příští sezónu se plánuje balet dle Shakespearova Macbetha. Myslím, že ho začneme zkoušet už tuto sezónu, abychom nabrali trochu času. Potom se uvidí, jaká překvapení ještě přijdou…

Vy jste byla vyhlášena Poupětem baletu, dalším stupněm je pak ocenění Květ baletu, jež si letos převzala Adéla Pollertová. Nežene vás kupředu motivace stát se v budoucnu právě i oním Květem?
Mám pocit, že s Adélou Pollertovou se ani nemůžu srovnávat. Jsem momentálně šťastná za to, co mám. Vedle divadla mám spoustu dalších priorit. Je pro mě důležité, abych měla určité zázemí, bydlení, rodinu. O cenách to rozhodně není.