Central představí špičkové divadlo i koncerty, stane se i dějištěm festivalů, říká dramaturg Alexandr Jeništa

Začíná úplně nová etapa a to nejen v kontextu Muzea umění, ale i olomoucké kultury jako takové. Co vlastně Central přinese?
Central bude fungovat jako stagiona, tedy scéna bez stálého souboru, zaměřená na současné scénické umění. To vše v rámci programových řad Muzea umění s pochopitelným fokusem na téma střední Evropy. Lidé se tedy mohou těšit na divadlo činoherní, taneční, pohybové, ale taky loutkové. Dále se sem přesune filmový klub a nějaký další program z Arcidiecézního muzea a prostor dostane i hudba. Budou se tu konat komorní koncerty i vystoupení kapel s kapacitou zhruba tří set padesát stojících diváků.

Nechceme tu ale působit jako scéna pro takzvané zájezdové divadlo. Pro tuto mainstreamovou produkci už jsou v Olomouci jiné zavedené sály, Central jde jinou cestou.

Současný Central nenaváže ani tolik na někdejší Divadlo Hudby, ale spíše na prvorepublikový stav, kdy tu vlastně fungovaly tři propojené kulturní prostory…
Máme trochu jiné cíle, nejde nám jenom o zábavu, chceme spíše prezentovat současné umění. Ale základ tříscénového organismu je stejný. Před sto lety tu v suterénu bylo kino Central, které za socialismu neslo název Moskva. O patro výš byl večerní až skoro noční varietní podnik Tabarin. To všechno propojovala osvěžovna, která se jmenovala Radio Bar. Tu už ale asi nikdo nepamatuje, poslední desetiletí ty prostory sloužily jen pro zázemí.

Celý tento dům má ale pohnutou historii…
Od poloviny devatenáctého století budova sloužila jako městská věznice. Zrušena byla až v roce 1903, kdy vznikla současná věznice na třídě Svobody. Dům koupil o rok později sladovník Mořic Donát, který ji až do roku 1915 přestavoval na reprezentativní sídlo své firmy. V ranných dvacátých letech tu pak začaly fungovat zmiňované podniky. Neprovozovali je ale Donátovi, ti pouze pronajímali prostory.

Za války pak byl dům manželům odebrán a budovu využívali nacisté, kino sloužilo zejména vojákům. Po válce se pak přejmenovalo na Moskva, zkraje padesátých let pak byl Tabarin jako buržoazní přežitek zavřen. Až později, v roce 1968, se díky Rudolfu Pogodovi, významnému organizátoru kultury, v prostorách někdejšího variété otevřelo právě Divadlo hudby, které fungovalo v různých obměnách až do roku 2019.

Jak náročná byla rekonstrukce?
Bohužel se značně protáhla a také prodražila, protože jsme hned na začátku stavby odhalili masivní statické poruchy a problémy hydrologického rázu, které se nedaly odhalit během projekčních prací. Kino leželo patnáct let prakticky ladem a chátralo. Navíc jsme tu na docela problematickém místě na úpatí Michalského návrší, odkud stéká dešťová voda a ta dlouhá léta podemílala základy. 

Muselo se tedy udělat nové založení budovy pomocí mikropilotů a mnohá další opatření, čímž se celá stavba protáhla zhruba o rok a půl. 

Na jaký program se mohou diváci aktuálně těšit?
V prvním půl roce nás čeká zkušební, nebo spíš zátěžový provoz, na kterém si vyzkoušíme různé scénické i jiné formy. Začneme už teď 24. února Open Art plesem Muzea umění, potom následuje koncert kanadského klavíristy ukrajinského původu Lubomyra Melnyka, koncert tria Meral Polat, což je holandská jazzová zpěvačka kurdského původu. Čeká nás také několik loutkových produkcí. Central bude fungovat i jako významná scéna pro místní festivaly. Určitě se tu potkáme v rámci Academia Filmu, Jednoho světa a samozřejmě i Divadelní Flory.