Tak nám opět někdo poničil chloubu našeho města, na seznam UNESCO zapsaný sloup Nejsvětější Trojice. Po druhé světové válce si jej chtěli rozřezat a odvézt Američané, aby si jej někde za tou velkou louží zase pěkně postavili a kochali se jím. My jsme jej ale nedali. Bodejť, lepší místo na opalování či konzumaci svačiny aby v centru města pohledal.

Každé opravdu historické město, jakým Olomouc bezesporu je, prožívá během svého vývoje jednu neúprosnou a nekončící válku. Na jedné straně fronty jsou jeho obyvatelé, kteří i v historických kulisách chtějí kvalitně žít, bydlet a třeba také podnikat. Na druhé straně pak památkáři, jejichž úkolem je ze všech sil hájit před všudypřítomným "pokrokem" neživé svědky našich dějin. A činí tak mnohdy i způsobem, který proti nim do opačného zákopu nažene svorně prakticky celou veřejnost.
Památkářům v mnohém rozumím. Jejich protivníci totiž často nejsou žádní nazdárci. Braňte se se svou chabou výzbrojí agresi bezskrupulózních byznysmenů, pro něž jsou historické paláce v samém srdci památkové rezervace jen dobrým místem pro jejich kšefty. Místem, jež je ale nejprve potřeba co nejlevněji upravit k obrazu svému, aby tam mohlo vedle sebe spokojeně blikat třeba dvacet výherních automatů. Menší bitky a šarvátky však bezpochyby zuří i v bytech těch domů, jejichž obyvatelé požívají výhod bydlení přímo v centru města, zároveň by ale chtěli žít moderně jako ve zbrusu nové vilce někde na samotě u lesa. A tak staví a rekonstruují, mnohdy památkářům k vzteku a navzdory.

Onen bájný pokrok však zastavit nelze, a tak i přes vehementní snahu ochránců historického dědictví také centra starobylých měst pomalu a nenápadně mění svou tvář, aby dále žila a nestala se pouze mrtvým skanzenem bez stálých obyvatel. Ať se nám to líbí, nebo ne, má to svou logiku. Bez takového vývoje by v někdejších románských a gotických sídlech nemohly později vyrůst renesanční a barokní skvosty, jimiž se dodnes právem pyšníme třeba zrovna u nás v Olomouci.
Jsou ovšem i památky takového významu, na něž by pomyslný poklop s nápisem „Nevstupovat, nesahat!“ zcela určitě patřil. Jednou z nich je bezpochyby sloup Nejsvětější Trojice, památka, která je přímo symbolem našeho města a jedním z hlavních důvodů, proč sem turisté přijíždějí a proč se sem třeba někteří i vracejí. Jeden by myslel, že unikátní sousoší z křehkého pískovce bude zabezpečeno proti úmyslnému i nechtěnému poškození, tak jak je tomu zvykem u podobných památek všude v civilizovaném světě. Opak je pravdou: místo toho sloup supluje odpočívadlo pro místní i turisty, na němž je možné se beztrestně rozvalovat, posedávat, občerstvovat se či se jen tak pro zábavu houpat na řetězech natažených mezi jednotlivými sloupky.
Vše by asi alespoň částečně vyřešila cedule umístěná poblíž sloupu, která by takové jednání zakazovala a umožnila tak strážníkům milovníky přímého kontaktu s dějinami pokutovat a od pamětihodnosti odhánět do bezpečné vzdálenosti. Proč tedy chybí? Inu proto, že podle posudku památkářů by historický prostor hyzdila a zkrátka tam nepatří. Rozum tady zůstává stát. Zákazová tabule tedy vadí víc než občasné poškození naší pýchy, jehož náprava stojí spoustu peněz a autenticitě díla našich předků rozhodně nepřidá?

Boj památkářů je těžký, následky porážek prakticky nevratné. A útoků na chráněné zájmy ubývat nebude. Ty úmyslné vedené vandaly a zlatokopy je třeba přísně trestat, když už jim není předem zabráněno. Proč ale nepředejít těm nechtěným, třeba jen ústupem od tvrdošíjného lpění na jedné ceduli?